„Všichni jsou blázni, jenom já jsem letadlo“ aneb Lekce z politické korektnosti

Adam Votruba ve svém fejetonu píše o tom, jak se dnešní liberální svobody fakticky míjí s realitou.

Ekonom Milton Friedman kdysi prohlásil: Volný trh nám zaručuje, že „člověk může hlasovat pro tu barvu kravaty, kterou si přeje“. Přirovnával trh k demokratickému systému poměrného zastoupení, v němž se menšina nemusí přizpůsobovat většině. Tehdejší levice s tímto bonmotem nesouhlasila. Nebyla totiž příliš nadšena z myšlenky, že se má veškeré společenské dění podřídit trhu. (To bylo totiž to, oč se Friedman zasazoval.)

Dřívější levice nesouhlasila, ale o dnešní liberální levici to zdaleka neplatí. Ta je naopak v jedné z nejpodstatnějších věci s Friedmanem zcela zajedno. I ona totiž chce osvobodit lidstvo skrze maximalizaci individuální volby. Díky liberální levici tak žijeme ve světě, kde člověk může volit, jak chce a co chce. Prozatím je vrcholem svobodné volby volba vlastní sexuality. Tu navíc člověk může provozovat opakovaně: Jeden den se budete cítit jako žena, druhý den jako muž, na tělesných proporcích až tak nezáleží. Zajímavou vlastností této bezbřehé svobody je skutečnost, že naše volby jsou už tak svobodné, že vůbec nejsou omezeny nějakou realitou a také nemají na realitu žádný vliv. Můžu se sice rozhodnout, že se budu příští měsíc cítit jako žena, ale tělesně se to jaksi neprojeví.

Podobnou svobodu nám dnešní mainstreamový liberalismus nabízí i politicky. Ukázalo se to např. během krize v Řecku. Nikdo nemůže popřít, že Řekové mohli volit, koho chtěli. Na realitu jejich politiky to však nemělo žádný vliv, protože tu určovaly zahraniční banky. Vítejte ve světě liberální demokracie!

V dřívějších ještě nesvobodných dobách to bylo tak, že identita člověka znamenala něco, co je stabilní a objektivně dané. Bylo to to, čím se člověk cítil, a za co ho považovali podle jeho vlastností druzí. Dnes v době rozšiřování liberálních svobod může být člověk, čím chce. A kdo ho neuzná v jeho identitě, ten by měl být potrestán.

Člověk, který by pronesl větu: „Všichni jsou blázni, jenom já jsem letadlo,“ by podle zastaralých měřítek patřil do blázince. Usuzovalo by se, že není schopen vnímat realitu. Dnes by ho naopak mělo jeho okolí respektovat i s jeho letadlovou identitou.

Ovšem zatímco v předpotopních dobách by vadila ona druhá část věty („já jsem letadlo“), dnes by naopak z hlediska politické korektnosti byla nepřijatelná část první. Nikdo nemůže o druhých beztrestně říkat, že jsou blázni. To je přece urážlivé. Kdyby navíc zkušený právník dokázal, že jste touto větou chtěli podnítit nenávist vůči určité skupině osob, pak s Pánem Bohem…. až dva roky odnětí svobody.

Takže, milí občané, radujte se z nabyté svobody! Volte si denně svou identitu. Do blázince vás nikdo nezavře. Ale pozor: Jedné věci se střežte! Nikdy nikomu neříkejte, že žijeme v blázinci. To se tady na našem oddělení říkat nesmí.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.