Recenze: Všichni potřebujeme medvídka Pú

Ilona Švihlíková recenzuje film „Krištůfek Robin“, filmový příběh o tom, proč všichni potřebujeme svého medvídka Pú.

Na první pohled vypadá film Kryštůfek Robin jako podíváná pro děti – jsou tam plyšová zvířátka, která se hýbou a mluví.

Jenže film Kryštůfek Robin pro děti není. Což je zřejmě jeden z důvodů, proč se film promítá s titulky v původním znění. Druhým důvodem bude fantasticky namluvený Pú; vůbec se nedivím, proč se v kritikách píše, že by za namluvení medvídka měl dostat Jim Cummings Oskara.

Kryštůfek Robin ale není pro děti především proto, že navzdory hýbajícím se plyšákům, je to film, který osloví především dospělé.

Film o tom, jak pod tlakem práce ztratí dospělý Robin (symbolicky pracující v oddělení efektivnosti!) své vnitřní dítě a ubližuje tím nejen sobě ale, byť nevědomky, také své dcerce, je natočený s přesně vyváženým mixem něžného humoru, moudrosti medvídka i jeho přátel, a nostalgie. Málokterý film bych tak moc doporučila intenzivně pracujícím rodičům, kteří mají pocit, že jejich děti jsou něco, co se přesune „na potom“, nebo jako v případě Robina, prostě strčí do internátní školy.

Pú svou prostotou a něžností dokáže jednou větou narušovat „pravdy“, podle kterých vedeme své životy a které máme za jediné možné. (jako třeba: People say nothing is impossible, but I do nothing everyday – Lidé říkají, že nic není nemožné, ale já dělám to nic každodenně.)

Robin se utápí v práci, kde je jehož šéfem cynický a neschopný nadřízený. Jeho posledním úkolem je „seškrtat náklady o dvacet procent“, což samozřejmě zahrnuje i propuštění řady spolupracovníků. Jenže vše naruší medvídek Pú, který spolu s přáteli dokáže Kryštůfkovi nejen připomenout dětství, ale především mu poněkud změnit životní priority. Přátelé ze Stokorcového lesa, včetně pesimisty Ijáčka, poskakujícího Tygra a ustrašeného Prasátka, způsobí nakonec v Londýně, kam se dostanou, pěknou paseku, zato v hlavě Kryštůfka udělají jasno.

Kryštůfek Robin má samozřejmě pozitivní konec, když přesvědčí majitele firmy, že bude lepší dát zaměstnancům placenou dovolenou, aby mohli cestovat a využívat zavazadel, které vyrábí jeho firma, než když se seškrtá 20 % nákladů. Sociální cítění a mírně rebelský tón je doplněn tím, že Robin navíc svého slizkého a neschopného nadřízeného nazve „kolčavicí“ (dospělého napadají jiná slova samozřejmě).

Některým divákům se ovšem může zdát realističtější představa, že plyšová zvířátka mají kdesi schovaný svůj Stokorcový les než majitel, který by dal svým zaměstnancům dobrovolně placenou dovolenou i s tím, že „nedělat nic vede často k tomu nejlepšímu něco.“

Mimochodem právě tento opakující se motiv filmu vyjadřuje tak nějak esenci medvídka Pú (a nebudu sem zatahovat, jak moc se ono „nech, ať se stane“ liší od urputného tlačení na pilu, ani to, že tyto dva principy představují „náhodou“ i dva přístupy dvou hlavních světových velmocí).

Každý z nás by měl mít takového medvídka Pú, který dokáže připomenout, co je opravdu v životě důležité, najde si nás, když to nejvíc potřebujeme a nikdy na nás nezapomene.

Pú dokonce dává návod na tu cestu, když říká, že „se dostaneme tam, kam jdeme, tím, že jdeme pryč od místa, kde jsme.“  A když u toho budeme mít med a červený balonek, dojdeme dobře.

Recenzovaný film: Krištůfek Robin (Christopher Robin), USA, 2018, 104 min, režie: Marc Foster

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.