Levice musí stavět mosty, ne kopat zákopy

Vnitřní debata levice o volbě mezi „kosmopolitismem“ a „komunitarismem“ není dobrou strategií. Exkluzivní výběr je chyba.

O úkolech levicové politiky napsali pro Social Europe Christian Krell a Sönke Hollenberg. Politologové, například Wolfgang Merkel, vidí v západních společnostech hlavní předěl mezi „kosmopolitními občany“ (s dobrým vzděláním, příjmy střední nebo vyšší střední třídy, liberálními postoji a otevřeností vůči migraci) a „komunitárními občany“. Ti druzí bývají méně vzdělaní, mají zázemí v pracující třídě a jsou skeptičtější vůči migraci a otevřeným hranicím. Jejich akcentem je silný národní stát, místní společenství a vlast.

Takové rozdělení se netýká jen voličů, ale samotných levicových stran. Některé analýzy vidí příčiny poklesu podpory levice v tom, že se kloní k sociálně-liberálním a kulturním otázkám či identitě, ale nezabývá se hospodářskými otázkami, ve kterých zůstává neoliberální. Nemá tak podporu pracujících lidí.

Jiné analýzy ovšem trvají na tom, že levice má zastávat pozice otevřené společnosti, posilovat práva menšin a klást důraz na mezinárodní spolupráci či dokonce globalizaci, a ne na národní zájem.

V německém případě je konflikt nejpatrnější na dvou pólech ve straně Die Linke (Levice). Ten první reprezentuje Katja Kippingová – s důrazem na kosmopolitní postoje, otevřené hranice a mezinárodní solidaritu. Na druhé straně stojí Sahra Wagenknechtová, která kritizuje kosmopolitní postoje za to, že zanedbávají práva pracujících, a zdůrazňuje neoliberální podstatu politiky identity.

SPD je jednotnější, ale i v ní jsou tací, kteří chtějí změnu kurzu. Například Sigmar Gabriel chce více tématizovat otázky identity a vlasti, zatímco strana podle něj příliš zdůrazňuje environmentální témata. Jinak řečeno, míní autoři, levicové strany se zdají být znejistěny tímto novým konfliktem a navíc mají obavy z dalších ztrát voličů – jak mezi pracujícími, tak mezi nově získanými městskými liberály.

Politolog Merkel tvrdí, že levicové strany si musejí vybrat a podle jeho mínění by měly zvolit komunitární cestu. Tím ale říká, že oba směry jsou nekompatibilní a navzájem se vylučují. Podle autorů článku je takovýto jednostranný výběr nemoudrým řešením.

Podle nich musely velké politické strany jako je sociální demokracie vždy proplouvat mezi různými zájmy a hledat širší společenský konsensus. Příklad Jeremy Corbyna a Bernie Sanderse ukazuje, že oba přístupy – kosmopolitní i komunitární – je možné kombinovat a oslovovat tak pracující stejně jako městské liberály.

Autoři zdůrazňují, že k hlavním problémům dneška patří segregace v rámci měst, vznik izolovaných a filtrujících bublin v sociálních sítích, a také ztráta kontaktu s lidmi, kteří mají jiné sociální zázemí. Zdrojem komunitárních požadavků tak je absence občanské sounáležitosti i pocitu, že někam patříme a individuální izolace. A kladou si otázky – musí být společenství definováno ostře etnicky? Nebo mnohem šířeji? A není vlast spíš než uprchlíky a cizinci ohrožena agresivním kapitalismem, rozpadáním společenské struktury měst a ničením přírody?

Pokud chce levice přilákat voliče z obou stran, musí mluvit o několika aspektech. Na prvním místě je potřeba inkluzivní solidarity pro menšiny i pro pracující. Na druhém skutečná alternativa pro budoucnost společnosti, která by překročila současný neoliberalismus. A nakonec musejí levicové strany skutečně zlepšit životní podmínky pro obyčejné lidi a vylepšit stav infrastruktury, obojí lokálně i mezinárodně.

Levice, zakončují svoji úvahu autoři, se nemůže spolehnout na jednostrannou strategii, pokud chce vyhrát. Musí se snažit spojit oba směry debaty. Cesta k úspěchu vede přes budování mostů, nikoliv kopání příkopů.

Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.