V penzích reforma či revoluce?

Ekonom Jaroslav Šulc se zamyslel nad otázkou penzijní reformy či revoluce v nedávné minulosti i dnes.

Je pár důvodů, proč se tématu penzijní reformy (nebo snad revoluce?) opakovaně dostává pozornosti českých médií a nejen těch.

Pokud se podíváme i jen do posledního čtvrtstoletí, vidíme po mém soudu čtyři velké vlny a na úpatí té páté se právě nacházíme:

Vlna první spadající hned do první třetiny 90. let. Ta nepochybně souvisí s drastickými dopady sociální a ekonomické transformace, tedy přechodu z direktivní na tržní ekonomiku, najmě v důsledku zrušení záporné daně z obratu (především na potraviny a některé spotřební zboží). Jen málokdo si tehdy uvědomoval, že meziroční inflace převyšující 50 % fakticky snížila kupní sílu tehdejších úspor domácností prakticky na polovinu – říkalo se tomu „nezbytné utažení opasků“.

Jakkoliv ale i tehdy poměrně chaoticky rostly mzdy a platy (a o hodně pomaleji se zvedaly též starobní a další důchody), bylo zřejmé, že první obětí transformace jsou především senioři a jejich peněžní rezervy, kteří se „na příjmové straně svých peněženek“ neměli šanci nijak efektivně bránit. Ale protože v tehdejší vládě převládali vzdělaní makroekonomové, tak především ti urychleně hledali východisko, jak aspoň částečně zchudnutí většiny domácností zmírnit – a našli ho. Mimo jiné byl na podzim 1994 otevřen zcela nový pilíř důchodového systému s krkolomným názvem penzijní připojištění (byť s pojištěním, či připojištěním to nemělo pranic společného, ale termín penzijní spoření by byl již úplně zavádějící a neadekvátní) se státním příspěvkem. Nebylo náhodou, že roční „úrokový výnos“ byl při volbě stokorunové měsíční platby klienta právě 50 %, a poměrně velkoryse byly nastaveny i další parametry: rychlá dostupnost peněz vložených klientem i státního příspěvků – již za rok od první platby, dále odložená daňová povinnost u daně z připsaných výnosů při ziskovém hospodaření dobrého penzijního fondu. Málokdo si uvědomoval tichou garanci nezcizitelnosti peněz kvůli velmi omezené možnosti kam směřovat vybrané platby klientů i státního příspěvku (v praxi se za ně z cca 80 % nakupovaly státní dluhopisy, takže když šel důchodový účet časem do deficitu, tak ten byl vykrýván především penězi získanými právě od lidí v důchodovém či těsně předdůchodovém věku, tvořících jádro klientského kmene).

Nicméně bylo jasné, že při velmi nízkých průměrných měsíčních příspěvcích (včetně toho státního) ve výši cca 300 Kč měsíčně, tj. cca 3600 Kč ročně a věku průměrného klienta (hodně přes 50 let) by nebylo seriózní očekávat, že tento pilíř bude i někdy v budoucnu (třeba po cca dvou dekádách plateb) hrát systémově významnou finanční roli jako smysluplně silný zdroj doživotních doplňkových penzí u potřebné většiny klientů (byť se časem kmen rozšířil až na cca pět milionu osob).

Druhá vlna diskuzí ohledně provedení zcela zásadní penzijní reformy – spíše však penzijní revoluce s ohledem na radikálnost případného kroku – se odehrávala krátce poté, tj. ve zbytku 90. let, a to do značné míry na základě tlaku neoliberálů působících tehdy především v Mezinárodním měnovém fondu a ve Světové bance. Jejich cílem bylo prosadit – zejména v transformujících se východoevropských ekonomikách – v té době velmi módní tzv. chilský penzijní model. Zjednodušeně řečeno šlo o to postupně přejít od bismarckovského průběžného modelu financování důchodů (z odvodů na sociální pojištění vybraných od zaměstnaných osob určených k financování penzí důchodcům) nově k financování fondovému (tj. k uspořádání toků peněz na bázi individuálních penzijních účtů spravovaných velkými finančními domy). Po počátečních rozpacích se zformovala poměrně silná „protifondová“ opozice jak domácí (teoretici i lidé z praxe), tak zahraniční (Stieglitz, Orság apod.) a nad celým konceptem se časem tiše zavřela voda (hlavně spolu s tím, jak začaly přicházet informace o reálných výnosech, resp. o masívním odčerpání zdrojů na krytí nákladů především v dobách fluktuace ekonomického růstu, tak k profinancování nemalých režijních nákladů.)

Druhá vlna se v čase prolínala s třetí vlnou diskuzí o potřebě penzijní systém reformovat, avšak tentokrát měla svůj původ v populistickém a zcela neuváženém snížení míry odvodů na sociální pojištění ještě na konci poslední dekády, kdy se kumulovaný schodek důchodového účtu v roce 2003 po šesti letech přehoupl již přes 100 miliard Kč. Nicméně stačilo, aby se do věci vložil bývalý ministr práce a sociálních věcí a poté premiér Vladimír Špidla a inicioval návrat na původní parametry odvodového zatížení práce, aby – v souvislosti s nečekaně vysokou dynamikou růstu HDP (tedy i mezd a potažmo odvodů z nich na důchodový účet) – aby se prakticky vzápětí nedostal celý penzijní systém do mírného finančního přebytku.

Přes poměrně kvalitní výstupy a doporučení obou vládních důchodových komisí (řízených Vl. Bezděkem) nebyla politická reprezentace ochotná k potřebným kompromisům a obě výsledné studie vyzněly naprázdno (včetně iniciativy NERVu). Ale stačilo – údajně ve snaze pomoci živnostníkům a celé podnikatelské obci formou daňových a odvodových úlev po nástupu globální finanční krize a jejím dopadům v české ekonomice – aby se důchodový účet opět a opakovaně každoročně propadal do deficitů (až okolo 50 mld Kč v nejhorších letech vysoké nezaměstnanosti a záporné dynamiky HDP).

Politická konstelace na začátku druhé dekády umožnila prohlasovat (byť těsně, tudíž bez potřebného konsensu) návrh na zřízení dalšího pilíře penzijního systému – vedle tradičního státního průběžného a privátního fondového – jakýsi genetický klon toho druhého jmenovaného. Velmi rychle se u této čtvrté vlny – tentokrát aspoň nakrátko realizované diskuze o podobě důchodového systému – ukázalo, že je to jen velmi zdařilý pokus pravice o nenápadnou formu korupce poměrně úzké části její voličské základny – cílící především na mladé a dobře vydělávající muže (již nikoliv na ostatní muže a vůbec ne ženy), a to v důsledky zvoleného algoritmu zdrojů plateb do systému (snižujících u klientů 2. pilíře míru solidarity díky posílení jejich specifické míry zásluhovosti). Zásluhou třetí důchodové komise, vedené M. Potůčkem, byla poměrně bezbolestná a právně elegantní likvidace tohoto škodlivého a provokativního experimentu, do kterého se ostatně zapojila jen marginální část osob výdělečně činných (cca 83 tisíc).

S jistou nadsázkou lze říci, že se již dostáváme do fáze páté vlny diskuzí o budoucí podobě českého penzijního systému. Aniž by měl autor snahu či ambici předvídat její budoucí průběh, přesto se odvažuje načrtnout aspoň několik limitujících faktorů, o nichž předpokládá, že budou mít na její reálnou podobu nejspíše rozhodující vliv. Jsou to tyto následující (bez ohledu na pořadí, v jakém jsou faktory uvedeny – ostatně jejich váha se bude v čase nepochybně proměňovat):

  • Expertní propočty dlouhodobé (ne)udržitelnosti českého důchodového systému, které pravidelně aktualizují příslušné mezinárodní instituce (a domácími gestory implementace závěrů, resp. návrhů na řešení úzkých míst jsou MPSV a Ministerstvo financí). Zcela aktuální poznatky signalizují, že systém v dnešní podobě udržitelný sice není, ale klíčovými slovy jsou ta „v dnešní podobě“. Jinak řečeno – pokud budou v potřebném časovém předstihu a v potřebném rozsahu kvalitně připravované a poté konsensuálně schvalované předlohy novel důchodového zákona, tak to bude zase nástroj k dosahování dlouhodobé vybilancovanosti důchodového účtu. To, zda ten bude, či nebude součástí státního rozpočtu, nepovažuji za kruciální problém, protože přebytek bude moci být využit k mimořádné valorizaci či nechán na rezervě, kdežto v případě výrazného deficitu bude muset být účet stejně dotován jinými kanály vedle běžných odvodů). Zastávám tudíž identický názor s kolegou J. Ungermanem, že „na důchody vždy peníze budou“;
  • Protože jádrem zmíněných propočtů jsou expektace demografů, bude kriticky záviset na kvalitě zdrojů informací. Zatímco poměrně přesně umíme odhadovat budoucí mortalitu (míru úmrtnosti mužů a žen i podle věkových kohort), resp. posun věku dožití, poměrně slabší to bude u natality. Míra porodnosti je totiž ovlivňována spoustou faktorů počínaje ochotou děvčat mít vůbec děti (a nepreferovat mnohem více jiné hodnoty typu vyššího vzdělání a příjmové nezávislosti, prožitky ze stavu single, z cestování apod.), přes dostupnost bydlení a řady dalších předpokladů nezbytných k fungování mladé rodiny a konče třeba objektivními fyziologickými mantinely (mít zdravé děti včas v biologicky optimálním věku). Velkou neznámou je zde i vývoj budoucí míry migračního salda;
  • Posledních pět let žijeme v rauši ekonomické konjunktury, neboť od roku 2013, kdy byla česká ekonomika naposledy v recesi (HDP tehdy meziročně klesl o 0,5 %), jsme letos již pátým rokem ve fázi konjunktury. Za poslední čtyři roky – včetně roku 2018 (tj. za roky 2015+2016+2017+ odhad 2018) – statistikové hlásí, že celkově tvorba HDP reálně (po očištění o cenové vlivy) vzrostla o 16,4 % (když vloni jsme zaznamenali výborné 4, 5% tempo přírůstku, letos předpokládáme asi tak 3% růst). To má nečekaně skvělé dopady nejen na domácí poptávku, které stala zdravým tahounem ekonomického růstu (její dynamika byla navlas stejná, jako bylo tempo HDP, tj. v průměru za čtyři poslední roky včetně letošního o 3,9 %), ale je ještě před pár lety asi jen málo předpokládaným dopingem právě pro důchodový účet a skutečným zdrojem peněz pro poměrně velkorysou valorizace důchodů v roce 2019. Ale protože nic netrvá věčně – ani konjunktura (a první studený záchvěv přináší data o HDP již za letošní druhý kvartál) – je třeba počítat s mnohem nepřívětivějším ekonomickým klimatem, než na který jsme si rychle zvykli. Ostatně není od věci se dívat na vývoj okolo a rozhodnout, jak se postavit k dalšímu vývoji evropské integrace v podmínkách dramatických posunů v mezinárodních vztazích plných embarg a vyhlašovaných celních válek, hrozícího tvrdého brexitu apod. Na druhou stranu je zde fenomén zatím vysokého salda (odlivu) dividend, které se meziročně pohybuje již v řádu 300 mld. Kč a evidentně dosud snižuje prostor nejen pro rychlejší růst spotřeby, tak investic, resp. platů, odvodů i nakonec důchodů. Vzhledem k tomu že jde o ekvivalent zhruba dvou třetin objemu důchodového účtu, je zřejmé, že v případě jeho snížení by mohlo jít o vítaný zdroj rezervy pro objektivně hrozící deficit důchodového účtu ve čtvrté a páté dekádě tohoto století, kdy bude vrcholit demografická krize Husákových dětí založená v polovině 70. let minulého století dramaticky a nevratně umocněná dlouhou fluktuací porodnosti pozorovatelnou již od konce 80. let prakticky až dosud;
  • Vůbec dnes nelze seriózně odhadnout důsledky rychlého nástupu čtvrté průmyslové revoluce na zaměstnanost, potažmo na odvody na důchodový účet. Jediná jistota je, že to budou dopady odvětvově či oborově (a jistě i regionálně a podle věkových, resp. kvalifikačně odlišný kohort) velice diferencované a se značnými časovými posuny – aspoň zpočátku;
  • Evergreenem při hledání zdrojů pro lepší a spravedlivější financování důchodového účtu je vysoké odvodové zatížení firem a zaměstnanců ve srovnání s existujícími odvodovými povinnostmi živnostenského stavu. Soudím, že stávající legislativa vytváří časovanou bombu pro možná až čtvrt milionu dnešních OSVČ, kteří si dosud v klidu dopřávají luxusu platit tak nízké odvody, že se – možná mnozí nevědomky – ve skutečně takto neprozíravě a zcela dobrovolně odsuzují dožít po ukončení svého podnikání z věkových důvodů zbytek života v nuzotě (pokud si snad průběžně nevytvořili významné finanční rezervy pro vlastní dotaci svého budoucího nízkého státního důchodu);
  • Při analýze, proč jen zhruba každá desátá česká domácnost se dlouhodobě drží pod hladinou příjmové chudoby, což je pozitivní evropský unikát, kdy tak nízkou míru (relativní) chudoby nevykazují ani mnohem bohatší státy EU, jako klíčový faktor vidíme extrémně solidární algoritmus českého důchodového systému stanovujícího výši penze v závislosti mj. i na předchozích příjmech. Ten český při cca průměrném 40% náhradovém poměru ve skutečnosti extrémně (chce se říci až jánošíkovsky) poškozuje vyšší příjmové skupiny proto, jen aby mohl udržet více než milionovou kohortu osob s dříve nízkými mzdami a platy nad hladinou chudoby a tlumil tak potenciál sociálního napětí. Obávám se, že tato dnes extrémně vysoká míra solidarity nebude dlouhodobě udržitelná a v budoucnu vytvoří značný tlak na získání peněz pro osoby s dříve vysokými příjmy (mající dnes náhradový poměr hluboko pod 25 – 30 % i méně). Ostatně nedávný Nález Ústavního soudu byl prvním varováním;
  • V návaznosti na právě řečené se diskuze o fundamentálním řešení důchodového systému nejspíše nevyhnou rozpracování zatím ojedinělých a bohužel i málo koncepčních úvah o řešení chudoby v České republice jako zcela komplexního problému. Zatím se – ke škodě věci a tudíž s minimálním synergickým efektem (pokud vůbec nějakým?) – řeší jen nejvíce mediálně vyostřené jevy: jednou to jsou nekalé obchodní praktiky šmejdů, kteří parazitují především na sociálně slabších a snáze ovlivnitelných lidech, zejména důvěřivých seniorech bažících po osobním kontaktu, podruhé znepokojení médií vyvolá trvalý nárůst počtu ghett obývaných především skupinami sociálně vyloučených osob (samozřejmě v měsíčních intervalech inkasovaných „dobrodinci“ poskytujících jim střechu nad hlavou), potřetí jde o exekutorskou mafii, která trvale slaví finanční hody především u těchto skupin lidí. Mohli bych pokračovat faktickou nedostupností bydlení nejen pro chudé spoluobčany včetně seniorů, ale i pro početně silnou skupinu osob se středními příjmy v některých městech či regionech a nápady na řešení v podobě tu „sociálního“ bydlením, tu s 20% dotací obcím od státu a podobně;
  • Také podoba připravené velkorysé indexace důchodů po novém roce má při podrobném zkoumání jisté vady na kráse – a to především pro ty, kterých se to přímo týká. Pokud se při poskytování nepojistné dávky (příspěvku na bydlení, sociální výpomoci apod.) podle dnes platné legislativy pravidelně testuje příjem žadatele a výše nepojistné dávky se při zvýšení starobního důchodu tak nepochybně bude přiměřeně krátit, lze tomu rozumět mezi lidmi zběhlými v oboru veřejných financí, ale lidem na a pod hranicí chudoby, kteří se už těšili, že si konečně finančně aspoň trochu polepší, tento postup nutně znamená jen studenou sprchu a je krajně obtížné jim to vysvětlit;

Již není prostor otevírat další faktory (byť víceméně trvalé otevírání nůžek mezi příjmy produktivní částí populace a důchodci, stejně jako řešení odstupu mezi průměrnými důchody mužů a žen apod. by si pozornost nejspíše zasloužilo), ale snad příště. Protože téma, jak zlepšit český důchodový systém, či spíše, jak co nejspravedlivěji rozložit ve společnosti náklady na jeho další reformy – je přece evergreenem a dlouho ještě bude.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.