Dva čtrnácté říjny

Historik Jiří Malínský připomíná události 14. října 1918, které směřovaly ke vzniku RČS.

Veliký kronikář úsvitu prvorepublikové demokratické státnosti Ferdinand Peroutka ve svém klasickém díle BUDOVÁNÍ STÁTU na adresu posledních dnů habsburskolotrinské monarchie poznamenal, že Národní výbor – hlavní orgán moci a personální zdrojnice prvního Národního shromáždění a pozdější Kramářovy vlády – se choval přímo s vědeckým klidem, neboť jeho vedoucí činitelé, sídlící v secesním paláci Obecního domu Hlavního města Prahy (jejich nehynoucí památku připomínají pojmenování některých vnitřních prostor budovy, kde se v minulosti nacházelo také sídlo českých králů a odkud 13. dubna 1918 proslovil Národní přísahu spisovatel Alois Jirásek) si dobře uvědomovali, že neodvratný konec hospodářsky i výživově vyčerpané monarchie se rychle blíží. Kromě toho byli dobře zpraveni, jak mj. uvádí ve své monumentální vzpomínkové knize SVĚTOVÁ VÁLKA A NAŠE REVOLUCE prezident Budovatel Edvard Beneš (TGM dlel v té době v USA, MRŠ naopak na Sibiři) i o zdárné práci našeho zahraničního odboje, jehož hlavním koordinujícím centrem byla budova v pařížské ulici Rue de Bonapart, v níž tento československý státník působil.

Hlavním problémem českých zemí, jak si uvědomoval budoucí muž 28. října Vlastimil Tusar, v té době místopředseda vídeňské Poslanecké sněmovny Říšské rady a vůdčí osobnost Českého klubu, sdružujícího poslance české národnosti, bylo rostoucí olupování Česka jednostranným vyvážením potravin, ale i polotovarů, surovin a hotových také průmyslových výrobků) z hladovějící a strádající země (hladovění dosáhlo i do vyšších pater střední vrstvy), boj proti na konci září schválenému jazykovému rozdělení Čech (Českého království) a v neposlední řadě také budoucí boj o delimitaci předlitavských archiválií nezbytných pro řádný chod veřejné správy rodící se Československé republiky.

Už tehdy se také vlastně otevřeně propojovaly agendy obou odbojů. Jakkoliv síly Ústředních mocností byly podlomeny, německá ofenzíva na západní frontě zhroucena a hospodářsky a válečně vyčerpaná Ukrajina, okupovaná německými vojsky, neplnila zásobovací očekávání zejména Berlína, ústupové boje rakouských a německých vojsk probíhaly spořádaně a nezdálo se, že by válečná výroba středoevropského bloku nějak podstatněji zaostávala. I nejprozíravější pozorovatelé vítězící Dohody proto soudili, že konec krvavé války nastane během první poloviny roku 1919. Zdá se, že k podobným závěrům docházely také zpravodajské služby západních demokracií.

Za této situace vyzval Národní výbor Socialistickou radu (vznikla 6. září), do níž se sdružily všechny české socialistické strany, aby organizovala protesty a využívajíc své odborářské kontakty a slábnoucí tzv. militarizace práce (dělníci v továrnách v případě potřeby Vídně byli monarchií prohlašováni za vojáky v týlu a vztahovalo se na ně válečné právo) co nejvíc brzdila olupování budoucí republiky.  Toto úsilí vyvrcholilo 14. října, když Socialistická rada vyhlásila tzv. politickou generální stávku, akt občanské neposlušnosti, který neměl daleko k politické socialistické revoluci. Výzva měla ohlas až nečekaný: na některých místech rozradostnělý národ vyhlašoval republiku, někde dokonce i republiku socialistickou (v té době to byl mlhavý pojem, do něhož strádající lidé vkládali o překot své naděje a sny na lepší život a blaženější budoucnost). Stávka vyděsila nejen Vídeň, ale zaskočila i Národní výbor; až příliš předcházela tep času a v tomto ohledu i podceňovala přetrvávající sílu rakousko-uherské armády dislokované do českého prostoru po velkých hladových stávkách a demonstracích let 1917 a 1918). Zprvu se mohlo zdát, že akce Socialistické rady byla ne zcela úspěšná; její skutečný přínos se však projevil až o 14 dnů později.

Současně v Paříži zveřejnil Beneš složení první československé vlády; intenzívně v této věci před tímto krokem kabeloval s Masarykem. Vláda se skládala z prvního československého premiéra Masaryka (z titulu této funkce začal v USA dojednávat první americké půjčky), a Beneše i Štefánika, slučujících ve svých osobách vždy několik rezortů (o 22 let později vznikne na srovnatelných základech ve Velké Británii československé prozatímní zřízení a Šrámkova exilová vláda); domácí odboj ji oficiálně uznal na ženevských jednáních 24. – 31. října 1918. Tzv. Masarykova zahraniční akce tak byla v dostatečném předstihu připravena na mírová jednání, aby na nich mohla hájit vitální československý státní i národní zájem. Připravena byla za daných okolností víc než dobře.

Ve stejné době Masaryk připravoval a dokončoval dokument zásadního nadčasového významu, DEKLARACI SAMOSTATNOSTI ČESKOSLOVENSKÉHO NÁRODA, dnes podstatně proslulejší jako WASHINGTONSKOU DEKLARACI. Mnohé se z jejího obsahu uskutečnilo, mnohé zůstává nesplněno (odluka církve od státu). Vzrušený až patetický tón její dikce navazující na masarykovskou představu NOVÉ EVROPY (tato kniha vznikla během ruského pobytu TGM) je porodním zvukem současné české i slovenské identity, totožnosti činné lásky bližního k bližnímu (demokracie humanitní) i schopnosti, dnes tolik potřebné, prolamování destruktivních bariér mezi lidmi (demokracie participativní neboli demokracie vzájemného sdílení). Vycházet z Masaryka znamená jít od člověka k člověku. Tak nějak vypadá masarykovské pozitivno charakterizované dalším proslulým prezidentovým výrokem, že československým programem je kultivovaně osvojovaný odkaz husitské táborské demokracie.

Tvrdívalo se, že vznik republiky TGM i EB slavili v nejužším okruhu ne dvacátého osmého, ale již čtrnáctého října. Od roku 1920 tuto skutečnost zachovává rozsáhlé a stále urbanisticky nedořešené smíchovské náměstí Čtrnáctého října, památné místo jedné z nejbouřlivějších dělnických demonstrací svolaných Socialistickou radou.

Tento stav, tuto tradici náměstí symbolizuje i vyzařuje. Obdobně dnes působí na zasvěceného také současná situace nástupnických postčeskoslovenských států. Realizační nehotovost domácího záměru závažných dějů 14. října se tak jeví také jako organická součást soudobého výrazu nadčasovosti událostí, které dějinně vedly k překonání tragicky hrůzných následků bělohorské katastrofy.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.