Senátní náplast pro Jiřího Drahoše, jenž ochutnal světla reflektorů

Ivo Šebestík glosuje novou senátní roli bývalého prezidentského kandidáta Jiřího Drahoše v kontextu stavu současné české politiky.

Po velice nepřesvědčivém vystoupení Jiřího Drahoše v roli vyzyvatele (a pokud možno „odstranitele“) Miloše Zemana z postu prezidenta republiky, mělo zcela určitě následovat sebezpytující kritické zamyšlení jmenovaného nad sebou samým a nad smyslem účasti v politice bytosti pro politiku netalentované a v témže oboru též nijak originální.

Zkrátka po neúspěšném pokusu napodobit delfíny a sžít se dokonale s vodní říší měl plavec začátečník asi vystoupit z mořských vln a vrátit se na suchou zemi, tedy do prostředí, jež je mu profesně i osobnostně (též i evolučně) bližší. Nestranný pozorovatel by měl za to, že jedno téměř utonutí ve vlnách české politiky, jež mimo jiné obsahují i hodně mazlavých ropných skvrn, by mohlo Jiřímu Drahošovi stačit.

Nestačilo. Opojení okamžiky zdánlivé slávy podpořené pochlebováním nejspíše těch, kteří si jej pro své záměry vybrali, napáchalo své škody; a Jiří Drahoš nastoupil druhý pokus o zdolání vln. I vybral si pro tento účel již nikoliv oceán, ale bazén či spíše dětské brouzdaliště českého senátu. I byl by v tom snad čert, aby tentokrát neuspěl. Uspěl.

Přední evropská filozofka Hanah Arendtová ve své nesmírně poučné knize „On Revolution“ (O revoluci) zmiňuje novověký americký pokus o ustavení senátu jako jednoho z produktů americké revoluce na sklonu 18. století. Už v tomto samotném zakladatelském aktu jinak úspěšné americké revoluce se ale skrývá dlouho tradovaný omyl ohledně obsazení, funkce a určení senátu v moderních státech.

Od samého počátku se totiž jednalo o instituci dokonale nepodobnou svým předlohám, tedy senátu římskému a benátskému v období Benátské republiky, o které tak hezky vyprávěl Shakespeare ve svém Kupci benátském. Otcové zakladatelé americké svobody se pokusili napodobit britskou Sněmovnu lordů, leč učinili tak v čase, který jen těsně předcházel propadu její funkce ve Spojeném království. Senát měl kontrolovat politickou moc podobně, jako ji měly kontrolovat soudy, a to tím, že jej měly tvořit v principu jiné osobnosti, pocházející z jiných kruhů, než jaké zasedaly v „dolní komoře“.

A to je v principu také problém, který devalvuje smysl existence senátu v českém politickém systému. Personální obsazení Senátu Parlamentu ČR se v podstatě „napouští ze stejného vodovodu“ jako obsazení Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Takže o nějaké pojistce, která by kontrolovala správnost a demokratičnost rozhodnutí poslanců, může být stěží řeči. Tohoto problému si byli ostatně vědomi už i oponenti vzniku senátu v polovině 90. let minulého století.

Důvod, pro který se Jiří Drahoš po zřetelném neúspěchu prezidentské volby, nevzdal účasti v politice, je jistě jeho věc. Nicméně, je zřejmé, že lidé, kteří si jej vybrali pro českou politiku, jej po nezdaru se Zeman, neodepsali. Naopak, je zjevné, že s ním počítají pro příští volbu prezidentem republiky, v níž nebude mít silného soupeře a dost možná nebude mít soupeře žádného, což nepochybně zvýší jeho šance.

Jiří Drahoš je z  pohledu samozvaných „elit“ ideální kandidát, neboť se ve vyšších patrech politiky zcela ztrácí a jeho politické mínění je velice blízké tomu, co produkuje mainstream. Tedy je to mínění bez mínění. Lepšího následníka trůnu si „elity“ vskutku nemohou přát. V bezpečném brouzdališti Senátu se má Drahošovi dostat nezbytného penza politického newspeaku, onoho v politice tak běžného bezobsažného předstírání vlastního názoru a zaujetí pro věc, mlžení, lavírování a bude-li mít kandidát politiky štěstí, může se naučit i častému využívání dlouhých samohlásek v řeči, které přicházejí na řadu tehdy, když si dotazovaný politik nemůže honem vybavit, co chce říci. Což bývá skoro pořád. Běžný projev běžného českého politika tedy vypadá v podstatě následovně: „ÁÁÁ – ÉÉÉ – ÍÍÍ, a někdy, když se daří opravdu hodně, je z toho i ÍÁ ÍÁ ÍÍÍÁÁÁ!

Všemu tomu se může Jiří Drahoš v Senátu parlamentu České republiky jistě snadno naučit. Nic víc zde ale nezíská. Vyrůst v politika, který je hoden toho jména, není totiž vůbec snadné. To člověk musí nejprve hodně dlouho sledovat nejen domácí scénu, ale Evropu (nejenom EU) a celý svět a pokusit se porozumět tomu, co kdo chce, co může, co pro to dělá a co by dělat rozhodně neměl. A určitě musí mít schopnost vidět i neviditelné nitky, za které kdo tahá a co tím taháním sleduje. Jenže problémem české politiky (ale nejenom té) je, že když se takový člověk se širokým politickým rozhledem, pevnými zásadami, zkušenostmi, preferencemi pro mír a spolupráci, smyslem pro stát i národ, talentem stratéga, odhadem šachisty a tváří pokerového hráče objeví, pak je dokonale nekompatibilní se stávajícími politickými stranami a hnutími v zemi. Je zkrátka bílou vránou či černou ovcí systému, a tudíž jej nikdo nikam nikdy nebude nominovat, natož aby jeho kandidaturu podpořil finančně. Ti nejlepší zůstávají zkrátka mimo hru!

Ilustrační obrázek: Autor – Jirka Dl – Own work, CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=65748114

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.