Anketa !A ke sto letům Československa

ANKETA: Na naše otázky o vztahu k výročí Československa a také přání do budoucnosti odpověděli naši spolupracovníci: Milan Daniel, Ivo Šebestík, Jan Keller, Marie L. Neudorflová, Jiří Malínský a Pavel Janíčko.

Milan Daniel (bývalý disident a novinář)

Co pro mě znamená výročí sto let Československa?

Sto let českého, resp. československého státu se obvykle vykládá jako sto let samostatnosti.

Tento stát se ale

– dvacet let opíral o Francii, Anglii, a tak trochu i o velkého přítele za velkou louží. Všichni se k němu otočili zády v nejkritičtější chvíli jeho historie.

– šest let v něm lid žil jako otrok Říše

– čtyřicet let se podřizoval komunistické diktatuře řízené z Moskvy, přičemž část z tohoto období hostil „spřátelená vojska“.

– a nyní se už skoro třicet let „svobodně“ vyvíjí a rozhoduje. Za tu dobu se stal hospodářskou kolonií Západu, vstoupil do aliance, která se deklaruje jako mírová, ve skutečnosti se však agresivně rozpíná a vymezuje. Nová „spřátelená“ vojska se po něm neomezeně přesouvají na východ, kde si vyhlédly nepřítele. Stát suverén jim k tomu dal pohotově zelenou.

Těch záblesků skutečné suverenity či naděje na ni v letech 1945-47, 1968 či 1989 bylo pomálu a představovaly jen malý zlomek z toho dlouhého časového úseku.

Co bych České republice přál do dalších sta let?

S vědomím toho, že jde o přání z rodu zbožných bych si přál, aby se ten poměr v příštích sto letech obrátil.

Jiří Malínský (historik)

Co pro mě znamená výročí sto let Československa?

Události tohoto nenásilného převratu jsou součástí ústřední časové osy našich národních a světových dějin. Pokusím se o její letmý náčrt.

Zrod. Kolem 872 – 894/895 (velkomoravská okupace) – 895/935 – 1002/1005 (boleslavovské období prvotního státu, první český text, polská okupace) – 1100/1126 (vnitrodynastická přemyslovská krize I, první národní ideologie čeleď svatého Václava ) – 1189/1197/1212 vnitrodynastická přemyslovská krize II (hrozící destrukce české státnosti a položení základů předbělohorské staročeské státnosti včetně  zrodu staročeské šlechty) – 1278/1285 – 1306/1310 (vymření Přemyslovců a nástup lucemburské dynastie, počátky souvislé řady staročeských písemností) – 1333/1346 – 1378/1400 (klasické karlovské období, počátky české reformace, čeština postupně oficiálním jazykem státu, založení univerzity).

Vznik českého národa. 1415/1419 – 1434/1453/1483 (vymření Lucemburků, husitské období /počátky české evangelické reformace/, dotvoření staročeské předbělohorské státnosti, zrod jednoho z prvních moderních evropských národů) – 1618/1627/1648 (destrukce konfesijních staročeských šlechtických a měšťanských elit, ekonomická katastrofa třicetileté války, počátek protireformace).

Temno.  1648/kolem 1710/ počátek 40. let/1763 (vyvrcholení protireformace, odtržení Slezska, počátky josefínských reformních snah, poznenáhlá likvidace posledních zbytků staročeské státnosti, úpadek češtiny, počátky osvícenského absolutismu), 1773/1775/1781/1797/1815 (pokračující destrukce staročeské státnosti, počátky manufakturního průmyslu, vyvrcholení osvícenského absolutismu, napoleonské války jako deformovaný výron ideového odkazu Velké francouzské buržoazní revoluce, nástup první a druhé generace národního obrození, zrušení nevolnictví);

Zralé národní obrození. 1830/1848 – 1849/1859 (doba metternichovského a bachovského /neo/absolutismu, revoluční éra a zrod první demokratické ústavy na našem území, zrušení poddanství za náhradu; poslední korunovace českého krále; zakládání prvních všenárodních institucí typu Národního muzea, Matice české, vydávání Palackého DĚJIN, nástup třetí a čtvrté generace Národního obrození, nástup první generace českých občanských politiků); 1860/61 – 1866 – 1867/1871 – 1871/1877/1880 (vydání první české moderní encyklopedie Riegrova slovníku naučného, táborové hnutí, postavení Prozatímního divadla a zahájení výstavby Národního divadla, první české politické strany /Národní a Národní svobodomyslná/, nástup čtvrté a páté generace národního obrození, zrod české buržoazie a první projevy českého socialistického dělnického hnutí, májovci) – 1881/1885/1890/1893/1897 (založení české Karlo-Ferdinandovy univerzity, posilování středního, občanského a měšťanského školství, idea drobečkové politiky, zesilování českého průmyslu a zrod silného českého finančnictví /peněžní ústavy/, založení a sílení družstevnictví, počátky vydávání OTTOVA SLOVNÍKU NAUČNÉHO, revue Atheneum a Nová doba, rukopisné boje, pokrokářství a omladinářství mladých, Badeniho jazyková nařízení, zrod boje o jazykovou hranici uvnitř zejména Čech /Grenzlandkampf/, rozmach česko – slovenské vzájemnosti;

Na cestě k dovršení národní a státní emancipace. 1901 – 1907 – 1913 – 1914/1918 (vystupuňování jazykových bojů, dosažení hospodářské úrovně českých a rakouských Němců, západoevropské povědomí českých současníků, nástupy prvních generací moderních českých vědců a umělců, zrod „akademického převisu“,  Živnobanka největším slovanským peněžním ústavem, počátky fašismu, projevy zralého českého feminismu, Anenské patenty, Moravský pakt, vysoká kvalifikovanost české populace, zhruba 95% gramotnost, zahraniční a domácí odboj); 1918 – obnova národní a státní samostatnosti a suverenity, prvorepublikový rozmach zejména kulturní a vědecký, hospodářské tápání – mezník srovnatelný s lety 1197, 1212, 1348, 1356, 1420, 1620, 1627, 1648 atd. Tomu odpovídá i Masarykův a Benešův dějinný osobnostní vklad a odkaz. Z pomnichovského vývoje představují jednoznačné vrcholy Třetí republika a Pražské jaro.

Co bych České republice přál do dalších sta let?

Eliminaci nejhorších následků neoliberalistické transformace ve střednědobém výhledu a návrat k tradiční české a slovenské vzdělanosti a úctě k hodnotám a minulosti nejen vlastní, ale i evropské a světové.

Jan Keller (sociolog a europoslanec)

Co pro mě znamená výročí sto let Československa?

Jsem tak trochu na rozpacích. Před několika lety jsem jednomu francouzskému kolegovi při prohlídce opevněného města ve východní Francii řekl, že naši předci opevnění republiky koncem 30. let ani nevyužili. On mi na to odpověděl, že studoval materiály shromážděné svojí kolegyní historičkou, které dosvědčují, že francouzští bankéři se už někdy koncem 20. let 20. století dohodli s německými finančníky, že jim prostor Česka přepouštějí. Bylo to v době, kdy velení československé armády obstarávali francouzští vysocí důstojníci. Je to už pár let, co mi to profesor Alain Bihr tvrdil. Od té doby mi vrtá hlavou, jak to vlastně bylo s naší republikou od samého počátku myšleno.

Co bych České republice přál do dalších sta let?

Přeji našemu státu do další stovky, aby se o něho francouzské finanční kruhy a jejich politické loutky s německými finančními kruhy anebo s někým jiným zase nešábly. Nechtěl bych, aby páté koloně u nás doma někdo takovou radost udělal.

Marie L. Neudorflová (historička)

Co pro mě znamená výročí sto let Československa?

Vznik svobodného demokratického Československa je většinou vnímán jako výsledek vítězství dohodových států a porážky Německa a Rakousko-Uherska, které první světovou válku způsobily. Jako stejně důležitá je vnímána exilová diplomatická činnosti T. G. Masaryka, Edvarda Beneš a Milana Rastislava Štefánika, kteří dokázali získat podporu západních vůdčích demokraticky orientovaných politiků, včetně amerického presidenta Woodrowa Wilsona, pro reorganizaci střední Evropy na základě demokratického a národního principu. Úspěšné budování československých legií, přes sto tisícového vojska zatím neexistujícího státu, pro boj proti Německu, také udělalo na dohodové státy velký dojem, podobně jako domácí odboj. V důsledku bolševické revoluce se situace sice změnila, ale základní přízeň Dohody pro ideu nové, demokratické střední Evropy, na místo nefunkčního Rakousko-Uherska ve vleku militaristického Německa a němectví, zůstala. Stálo ještě hodně námahy na Pařížské konferenci r. 1919 uspořádat střední Evropu k přijatelné stabilitě a k efektivnímu respektu principu „sebeurčení národů“. I menší národy, vzhledem ke své úrovni, a vzhledem k nefunkčnosti říše, usilovaly o rovnoprávnost a stejné možnosti k rozvoji, jako měly národy vládnoucí. Masaryk si byl této skutečnosti dobře vědom, a ve svém spise Nová Evropa a v diskusích s Wilsonem požadoval princip, aby velké národy respektovaly malé národy a nevnímaly je jako snadný terč své expanze.

Kromě Československa, národy střední Evropy, zvláště Německo, nebyly však připraveny na demokratický systém, což pro ně i pro Evropu mělo vážné důsledky. Německo od 30. let horovalo pro expanzi otevřeně, zvláště proti demokratickému Československu. Západní státy, ať již z naivity či z pohrdání malými národy, mu nebránily. Z tohoto přístupu vznikla nestrašnější válka v historii lidstva.

Dnes často slyšíme již téměř „politicky korektní“ názor, že byla velká chyba, že se Rakousko-Uhersko rozpadlo, že by jeho existence byla pro bezpečí střední Evropy výhodná a že by to bylo v souladu s vytvářením větších celků v Evropě. Zatím nikdo nevysvětlil, proč by měly být větší celky pro národy a lidi výhodnější, když obvykle vedou války a po čase se rozpadají. Národy zůstávají, pokud nejsou nějakým násilím vyhlazeny. I současná situace Evropské unie nás staví před stále více problémů, než je schopna řešit ku prospěchu jejích národů, zvláště menších.

V čem byla tedy velká cena přeorganizování střední Evropy na politicko-národním a demokratickém principu?

Především Češi byli uchráněni od poněmčení, Slováci od pomaďarštění. Stali se, spolu s ostatními národnostmi v republice, plnoprávnými občany v demokratickém Československu, měli možnost politicky i národně dospět, rozvíjet svou kulturu, znát historii svého národa. Získali práva, která předtím neměli. Že byli solí v očích Hitlerovi a většině Němců, včetně sudetských, kteří byli zvyklí vládnout a mít privilegia, pocit nadřazenosti nad menšími slovanskými národy, je jiná věc.

Podstatné bylo, že československá demokracie nebyla zničena zevnitř, ale zvenčí, agresí. Masaryk věřil, že i přerušená zkušenost národa s demokracií má velkou cenu pro sebevědomí národa, jako cenný aspekt jeho historie, jako ideál, ke kterému je možné se vrátit.

Důležitá je také otázka, co by se bylo stalo, kdyby T. G. Masaryk spolu s ostatními českými, slovenskými i dalšími středoevropskými politiky cílevědomě neusilovali o vytvoření nových států ve střední Evropě. Vzhledem k rozkladu a porážce habsburské říše a Německa (které nikdy neuznalo, že bylo poraženo), by byl nastal ve střední Evropě zmatek, nebezpečné konflikty mezi národy, ba i občanské války. Ze situace by samozřejmě těžilo Německo a naděje na samostatné, plnoprávné menší státy ve střední Evropě by byla nulová. Byla by ohrožena samotná existence jejích národů, s jejich cennou kulturou, jazyky, historií atd. Přitom existence národů se zakořeněnou identitou, integritou, kulturou, pocitem sounáležitosti, vzdělaneckou úrovní, je základní podmínkou pro rozvíjení funkční demokracie, která je jediným systémem, který bere ohled na úroveň většiny jednotlivců i celku – národa, státu.

Ivo Šebestík (novinář)

Co pro mě znamená výročí sto let Československa?

Výročí vzniku Československa v roce 1918 má spoustu souvislostí a jejich uvědomování si je více aktuální, než si česká veřejnost dost možná zvědomuje. Především, Československo sice v roce 1918 představovalo nový státní útvar, ale pokud se jedná o české země, nebylo první formou jejich státnosti a autonomního postavení v Evropě. Na tento fakt rády zapomínají některé kruhy v Německu a s nimi ideologicky spříznění lidé v českých zemích. Viz například kniha Podiven, která tvrdí, že Češi neměli v době národního probuzení na co navázat.

Československo navíc nebylo prvním státním útvarem, ve kterém žili pospolu Češi, Moravané, Slezané a Slováci. Tím byla Velká Morava. Takže vnímat Československo jako začátek české státnosti je omyl, často úmyslný omyl; a vnímat je jako první formu soužití Čechů a Slováků je přinejmenším nepřesné.

Vznik Československa jako pokračovatele české státnosti z doby království a jako první státní zřízení, které umožňovalo všestranný rozmach Slováků a jejich ochranu před odnárodněním, vnímám s hrdostí, byť si uvědomuji celou řadu sporných otázek. Především skutečnost, že Československo bylo také mnohonárodním státem, stejně jako Rakousko-Uhersko, jen v menším formátu, a že se během krátké doby dvaceti let svobody nepodařilo plně zrovnoprávnit Slováky a lépe integrovat německou národnostní menšinu. Otázkou ale zůstává, jestli by „lépe integrovaní“ Němci v Československu odolali volání po „návratu do Říše“. Aktuální zkušenost z Kosova ukazuje, že rozbít stát zvenčí prostřednictvím nějaké národnostní minority je snadné, i když se ona minorita těší poměrně vysokému stupni autonomie. Za určitých okolností prostě nelze minoritu uspokojit.

Dále je zde samozřejmě problém malých států obecně, které se ocitají v bezmocném postavení ve vztahu k velmocem (opět vysoce aktuální), otázka uspořádání střední Evropy jako takové, která dlouhodobě směřovala k nějaké formě integrace, viz také úsilí několika českých králů. A konečně, hypotéza o možnostech a životaschopnosti federalizace habsburské monarchie, o níž byl ale poslední císař Karel ochoten uvažovat teprve, když už byla monarchie vojensky poražena, tedy sotva upřímně. Pro takové Rakousko byla ostatně ochotna hlasovat řada předních českých intelektuálů 19. století včetně Palackého a Havlíčka-Borovského. Takže, nikdy nic není černobílé.

Co bych České republice přál do dalších sta let?

Vznikem Československa se obnovila otázka suverenity jeho národů. Znovu vznikl subjekt formálně autonomní, který ale musel o svoji skutečnou suverenitu a důstojné mezinárodní postavení permanentně bojovat. Nejprve zde byla silná vazba na Francii, později teror nacistického protektorátu, následovalo kratičké intermezzo ovlivňované výsledkem války a okupace, po něm závislost na Sovětském svazu. Pak zdánlivý návrat ke svobodě, nezávislosti, plné autonomii a suverenitě.

Ale tyto hodnoty se opět ukázaly jako relativní vzhledem k novému geopolitickému uspořádání, ve kterém Československo ještě zmenšilo svůj význam rozpadem a novou závislostí hospodářskou, zejména na tradičním středoevropském hegemonu, Německu.

Znovu se tedy vrátilo k tradičnímu zápasu o svoji faktickou nezávislost. Opět se projevuje problém malého státu, který je zesílen skutečností, že Česká republika velice silně postrádá silné osobnosti v politice a od počátku 90. let minulého století rezignuje na vlastní názor o situaci ve světě. Jako v kauze Skripal jedná bez důkazů, jako v případě údajného chemického útoku v Sýrii okamžitě přijímá falešný postoj, jen proto, že ji k participaci na lži vede pochybná loajalita ke spojencům, kteří jsou spíše patrony než partnery. Vedle toho vysílá vojáky do válek za vyšší zisky vojenskoprůmyslového komplexu Spojených států a nadnárodních korporací. České politické reprezentace jsou tedy jako korouhvičky ve větru, a to je podle mého mínění obrovská ostuda, neboť malé národy mohou sice ztratit úplnou autonomii, nemusí ale kvůli tomu obětovat svoji soudnost a solidnost.

A tak bych si přál, aby Češi demokratickými prostředky, které mají zatím ještě k dispozici, postupně odebrali moc establishmentu, který nese odpovědnost za negativa současného vývoje. Ale aby namísto stran a hnutí, které jen těží z vyprázdněného politického prostoru nemajíce pochopitelně zájem o stát a o národ, pomohli obnovit v zemi především autentickou a plně funkční levici, která by plnila svůj základní a ničím nezastupitelný úkol, kterým je výrazné snížení vlivu velkého kapitálu na chod demokratických institucí a států. Pokud nedojde k tomu, tak se nic nezmění, doma ani ve světě a veškerá přání vyzní naprázdno.

Pavel Janíčko (ekonom)

Co pro mě znamená výročí sto let Československa?

Současné oslavy 100 let od vzniku Československa v současné České republice pro mě znamenají především další potvrzení, že kapitalismus a jeho současná podoba především v periferních a kolonizovaných státech, jako je právě ČR, je totálně retardační a zpátečnický systém, který ohrožuje celou naši společnost. Ty orgie pokrytectví, kdy naše „elity“ oslavují to, co samy s mezinárodní podporou velkokapitálu zničily, jsou dost nechutné. Přímo typické je, že z různých vyjádření politiků a režimních historiků jasně vyplývá, že vznik Československa a rozpad rakouskouherského mocnářství považují za chybu, koneckonců stejně jako husitství je pro ně dobou úpadku, a naopak doba pobělohorská dobou rozkvětu. Na postojích k existenci Československa lze dobře dokumentovat i změnu mentality a postavení české (slovenské) buržoazie, která byla v roku 1918 alespoň v určitých aspektech pokroková, potřebovala národ i určitou sociální politiku jako konkurenční páku proti německým a rakouským podnikatelům, ale dnes je zcela kompradorská a závislá na zahraničí, takže svůj ideál spatřuje v pevném objetí v rámci kapitalistické EU a NATO, bez ohledu na fakt, že tím ohrožuje i svou existenci.

Shrnuto a podtrženo, Československo bylo až do roku 1989 (samozřejmě s výjimkou nacistické okupace) z mnoha hledisek dějinně pokrokovým útvarem, jenž umožňoval relativně úspěšný a udržitelný rozvoj všech jeho obyvatel, bohužel reakční převrat v roce 1989 nás přivedl na trajektorii, která se přes všechen technologický pokrok vrací až někam ke středověku, nicméně dnes už  s rizikem celkového civilizačního kolapsu.

Co bych České republice přál do dalších sta let?

Kdysi (v 60.letech m.st.) jsme měli jako děti doma desku se scénkami Spejbla a Hurvínka, kde byl také výstup s názvem „Zapomenutá slova“ . A těmi „zapomenutými slovy“ tehdy byli např. nezaměstnaný, žebrák, zastavárna, já bych připojil také exekutor. Ve své dětské naivitě jsem si opravdu myslel, že svět se neomylně posunuje tímto směrem, kdy se životní podmínky lidí zlepšují. Rok 1989 a následné období nejen u nás, ale především celosvětově, mě vyvedly z omylu. Existuje bohužel i zpětný pohyb. Takže do dalších let přeju nejen Čechům a Slovákům, aby se znovu vrátili na pokrokovou linii společenského vývoje.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.