Škola – základ života?

Jan Zmatlík píše o tom, jak vidí  problém integrace i jeho řešení na vídeňských školách nejnovější kniha vídeňské učitelky a odborářky se zkušenostmi z praxe.

„Jde o ideologii, ne o řešení problémů. Ten, kdo problémy pojmenuje, dostane nálepku ‚pravičáka'“. (Christian Klar, ředitel Nové střední školy v 21. vídeňském okrese).

„Dlouho jsem měla zato, že děti, které se tu narodily a vyrostly, to v Rakousku budou mít snazší. Myslela jsem, že se integrace bude generaci od generace zlepšovat. Byla jsem přesvědčena, že vliv islámu bude časem slábnout. Dnes už si to nemyslím. Třetí generace migrantů je často hůře integrována než ta první. Mnozí v Rakousku narození muslimové jsou dnes religióznější než v minulosti. Oddělování od ostatní společnosti nezadržitelně postupuje.“ (Susanne Wiesinger, učitelka na Nové střední škole v 10. vídeňském okrese) [1]

Druhý citát je klíčová výpověď jedné z nedávno letmo zmíněných knih o problematice přistěhovalectví do Evropy. Nejde o teoretickou či analytickou studii, nýbrž o zprávu [2] o situaci ve školství ve Vídni, opírající se o bezprostřední dlouholetou zkušenost. Autorka učí více než tři desítky let. Sedm let byla funkcionářkou učitelských odborů v největším rakouském školském okrsku.

Výraz „Kulturkampf“ (kulturní boj) v titulu knihy vyvolá přinejmenším dvojí konotaci: 1) historicky označoval konflikt bismarckovského Pruska resp. Německé říše s katolickou církví (Vatikánem) v 70. a 80. letech 19. století; obdobně se odehrával také v Bavorsku, Bádensku a Švýcarsku; 2) českému čtenáři se vybaví spíše střet kultur (civilizací), o němž je řeč v  Huntingtonově pamfletu.

Susanne Wiesinger zdůrazňuje, že se tento kulturní konflikt odehrává především v myslích muslimských žáků: rádi by byli součástí společnosti, ve které žijí, ale diktát islámské morálky bývá silnější. Podřízení se této morálce jim navíc také pomáhá kompenzovat školní neúspěchy. Dobře to ilustruje následující příklad: „Při jedné hodině byla nálada ve třídě mizerná. Mnozí žáci dostali krátce předtím velmi špatné známky z angličtiny. Člověk by očekával zkroušenost, většinou se ale chovali hlučně, drze a bez respektu. Na výuku se nedalo pomýšlet a já byla opravdu otrávená. „Víte co,‘, řekla jsem, ‚nespoléhejte se na dávky v nouzi nebo jinou sociální podporu. Co budete dělat, když tu jednou nebudou? Budete tu bez ničeho. Co budete pak dělat?‘ Ve třídě nastalo ticho jak na hřbitově. Úplně jsem se vylekala. Na malý okamžik pochopili vážnost situace.“

Vydání knihy předcházel už v březnu obsáhlý rozhovor pro platformu Addendum.org ― její redaktor Jan Thies je uveden jako spoluautor. Krátce poté, kdy kniha 10. září vyšla, byla autorka pozvána k několika televizním diskusím, např. 13. září na stanici TV Servus nebo 16.září do ORF. Rozhovor s ní přinesl i nejčtenější rakouský deník. Blíže své pohnutky a dosavadní ohlasy na knihu vysvětluje také v besedě z 1. října.

Je třeba zdůraznit, že Wiesingerové nejde o ideologii nebo stranickou politiku. S tou se dostává do konfliktu. Jako odborářka (po březnovém interview ze své funkce v učitelských odborech odstoupila) byla opakovaně varována, aby nemluvila s novináři. Politikové SPÖ [3] vykonávají prostřednictvím ředitelů a školních inspektorů enormní tlak, aby se o problémech veřejně nemluvilo. Po nástupu vlády Kurz/Strache koncem roku 2017 tento tlak ještě citelně zesílil. Všechno by se tím údajně jen zhoršilo a nahrávalo by to politickým protivníkům. Autorka to shrnuje: „Vídeň musí dobře vypadat. To, že to s realitou na našich školách nemá co dělat, politiky odpovědné za oblast vzdělání nezajímá. … Nejde už o žáky, jde vždy jen o stranickou politiku.“

Autorce nicméně jde o její poslání učitelky, tedy o budoucnost dětí, které jí byly svěřeny. Mediální arénu nikdy nevyhledávala. Pokud jde o politický kontext, říká jasně: „Dodnes je pro mne nepochopitelné, proč levice obhajuje konservativní islám. … Ta levice, která v minulosti oprávněně kritizovala katolickou církev.“ Je třeba dodat, že Susanne Wiesingerová ale kritizuje ideologickou strnulost všech politických stran a nadřazování ideologických klišé reálným společenským problémům. Nejstručněji lze její postoj vyjádřit: nejde o „nás“ a „ty druhé“, jde o celou společnost.

V rozhovorech o působení politického islámu [4] ve školách narazila autorka na nepochopení a nezájem nejenom na půdě odborů a školských úřadů, ale i v soukromých diskusích. Tato ignorance je podle ní ve veřejné (politické) rovině motivována pragmaticky: snahou o znovuzvolení; v soukromé (osobní) rovině pak romanticky: „Levice je dobrá, pravice špatná, my levičáci jsme spasiteli utlačovaných. … Život má být jednoduchý a krásný.“  Zde je dobře upozornit, že právě ti, kdo nejhlasitěji prosazují ideál multikulturní – tedy inkluzivní ― společnosti ― své vlastní děti posílají zásadně na soukromé nebo „prestižní“ veřejné školy. Ve Vídni to jsou vedle sociálních demokratů v první řadě Zelení, kteří patří k městským („levicovým“) liberálům zvaným „Bobos“ (bourgeois bohémien – buržoazní bohém). Autorka sama to během výše zmíněné besedy potvrzuje, když říká: „Nikdo z okruhu mých levicových přátel by své děti neposlal do školy, kde učím ― nikdo!“

Zároveň „mají mnozí na levici, diplomaticky řečeno, zajímavé pojetí integrace. Integrace v jejich očích znamená, že se musíme přizpůsobovat přáním a náladám muslimů, kteří k nám přicházejí. Musíme být tolerantnější a otevřenější. Na islám ve všech jeho společenských formách pohlížejí jako na obohacení. Kdo tvrdí opak nebo tento názor prostě jen nesdílí, má v těchto kruzích problém. … Tento ´reflex rasismu´, jak tomu říkám, brání kritice společenského vývoje a konstruktivní diskusi.“

Úvodní kapitola její knihy „Proč už nemohu mlčet“ začíná líčením toho, jak mnozí žáci v lednu 2015 oslavovali pachatele atentátu na redakci Charlie Hebdo, při kterém bylo zavražděno 11 lidí, jako hrdiny. To se opakovalo při každém dalším teroristickém útoku. Učitelé a žáci se ocitli ve dvou zcela rozdílných, neslučitelných světech. Snad ještě křiklavějším projevem kulturní propasti byly reakce jejích 10letých žaček z tureckých a albánských rodin na „vraždu ze cti“,[5] k níž došlo v bezprostřední blízkosti: „Kdybych si vzala křesťana, musí mě má rodina zabít. To je úplně jasné. …“ „Neřekly ´pak by mě zabili´, ale ´museli´ by mě zabít.“

Paralelní svět muslimských rodin (klanů) je ovládán archaickou patriarchální tradicí: rodiče považují děti za své vlastnictví a děti to považují za normální. To zahrnuje i akceptování násilí. „´Bůh nás daroval našim rodičům´, řekl mi nedávno jeden žák.“ Kdo není dobrým synem nebo dobrou dcerou, přijde do pekla. Doma se od nich vyžaduje poslušnost a pokora, ve škole se mají naučit samostatnosti a individualitě. Zájem nových generací být součástí rakouské společnosti trvale klesá.

Chorvati a Poláci už tu – v 10.okrese Wien-Favoriten, tradičně dělnické čtvrti, obývané před rokem 1918 velmi početnou českou minoritou nechtějí žít. Prchají před zdejšími konflikty. Stěhují se pryč, protože prostředí je pro ně už příliš muslimské. Zůstávají Turci, Čečenci, Afgánci a Romové. Existují četné iniciativy na podporu migrantských rodin. Jediní Romové [6] o ně projevují zájem. Muslimové nabídky většinou odmítají; vytvořili si vlastní svět. Problém tedy není v nabídce pomoci (např. profesionálního doučování), ale v neochotě pomoc přijmout.

V kapitole nazvané „Sprachlosigkeit“, tedy neschopnost mluvit, vyjádřit se, autorka (učitelka němčiny) blíže osvětluje centrální problém. Tato „nemluvnost“ je produktem konservativní náboženské výchovy, která je zaměřena na dril a pasivní opakování, nepřipouští pochybnost ani diskusi, je úplně bez vtipu a ironie. „Mnohým dětem … zcela chybí fantasie. Vidím tu jasnou souvislost: Kdo nedovede samostatně myslet, u toho se nerozvine cit pro jazyk. … Většina romských dětí je oproti muslimským žákům jazykově obratnější, přestože pocházejí z desolátních rodinných a sociálních poměrů. Nejsou ale nábožní. A já jsem přesvědčena, že právě v tom je ten rozdíl.“ Autorka uzavírá: „…přísně náboženskou výchovu ve stále četnějších muslimských rodinách považuji za pořád ještě velmi podceňované téma, které má ohromnou sociální výbušnou sílu.“

Podrobně pak líčí zaběhané praktiky v tradičně politicko-stranicky silně ovlivněných odborech. Je poučné, jak ji konfrontace s byrokratickým pragmatismem a stranickou loajalitou v kombinaci s kariérismem přes nejlepší vůli přivedly k rozčarování a odcizení. Pochopíme přitom, že považovat odbory a společenské organizace za pouhé „převodové páky“, nebylo zvláštní výsadou reálného socialismu s uzákoněnou vedoucí úlohou jedné strany.

Závěrečná kapitola „Co potřebují učitelé“ uvádí také základní prvky řešení: zavedení výuky etiky už od základní školy, kladení důraz na přednosti západního životního stylu, a nezbytnost sociálního a etnického promíšení na školách. Tento poslední prvek nejlépe ilustruje následující příběh: „Moje mladá kolegyně, jejíž rodiče pocházejí z Albánie, mi řekla, jak je šťastná, že nevyrostla ve Vídni, ale v Burgenlandu. Ve třídě s ní bylo jen pět dětí, jejichž mateřštinou nebyla němčina. Tak se velmi rychle naučila německy, přestože doma se mluvilo výhradně albánsky.“

Závěrem ještě několik výmluvných příkladů:

K situaci ve školách:

„Oficiální plán výuky na školách s vysokým podílem migrantů nelze dodržet.“ [7]

„Zvýšenou podporu poskytujeme málo dětem, a často těm nepravým. Kdo je milý a klidný, vyjde obvykle naprázdno. Těm agresivním a násilným se dostane zvláštní péče.“ [8]

K chování muslimských rodičů a žáků:

„Při rodičovských schůzkách jsem otce přestala zdravit podáním ruky. Příliš často podanou ruku odmítli. … Pro mnohé muslimy se nesluší podat ženě ruku.“

„Co se má stát z mladistvých, kteří mluví mizerně německy, stěží dokážou číst a psát, doma jsou biti, vše poměřují zákony šaria a už teď chodí do školy s nožem?“

K přístupu „odborníků“:

„Označí-li žák učitelku jako „čubku“ nebo „kurvu“, nemá to žádné konsekvence. Školní psychologové radí, aby se to nepřeceňovalo – je to přece součást „jazyka mladistvých.“

K práci úřadů pro mládež a školských úřadů:

„Alibistické sepisování zpráv namísto aktivního úsilí o nápravu.“

„V případech násilí nebo sexuálního zneužívání dětí úřad zpravidla nezasahuje. Spokojí se s vnějším zdáním: při návštěvě byl ‚byt čistý a matka vařila a uklízela‘. Pokud zasahuje, jde o rakouské rodiny, kde jsou ve hře alkohol a drogy. Když však turecký otec pravidelně bije své děti, mluví se o tom, jak ‚to má těžké“.“

K projevům resignace:

Naše „přizpůsobení se stalo reflexem“.

„Jsou to ty všechny malé kulturní kompromisy, díky kterým ve škole – ale také ve společnosti z našich hodnot nakonec mnoho nezbývá.“

Odkazy a vysvětlivky

[1] Nová střední škola („Neue Mittelschule“) je označení škol druhého stupně ― pro žáky od 10 do 14 let ― zavedené v Rakousku na podzim 2012. Od školního roku 2015/16 jsou všechny školy druhého stupně („Hauptschule“), tedy ty, které nejsou nižším stupněm 8-letého gymnasia,  převáděny na tento model. – Rakouským sociálním demokratům se za téměř třičtvrtě století od konce války nepodařilo prosadit model jednotného školství od 8 do 14 let (jako bývaly u nás osmiletky resp. později devítiletky).

[2] Susanne WIESINGER a Jan THIES, Kulturkampf im Klassenzimmer: Wie der Islam die Schulen verändert. Bericht einer Lehrerin, vyšlo 10. září 2018 ISBN 978-3200058750

[3] Vídeňský vrchní školní rada Heinrich Himmer bezděky prozradil, co politikům nejvíce vadí: nedodržení subordinace a služebního postupu. V televizní debatě vyslovil politování nad tím, že učitelka zvolila „okliku /sic!/ přes veřejnost.

[4] Sunnitský islám jako náboženské společenství byl v Rakousku uznán zákonem z roku 1912, 4 roky po anexi Bosny-Hercegoviny. Školní výuka islámského náboženství byla zavedena v roce 1983 a její provozování svěřeno islámské náboženské obci. Na základních a středních školách ve Vídni ji vyučuje 248 učitelů a účastní se jí 30.000 žáků (celkem v Rakousku v roce 2017 578 učitelů a 69.573 žáků). K islámské víře se dnes v Rakousku hlásí 700.000 osob (dvojnásobek oproti roku 2001).

Ve výuce náboženství v Rakousku hraje klíčovou roli konkordát uzavřený v roce 1933 mezi austrofašistickou Dolfussovou vládou a Vatikánem, resp. jeho „zmodernizovaná“ podoba z roku 1962. Podle novější úpravy mají sice rodiče (resp. od 14 let žáci sami) právo se na začátku každého školního roku z výuky náboženství (podle církve, ke které „náleží“) odhlásit, ale podle četných svědectví se to v praxi stává jen zřídka. Rozhoduje konformismus, snaha nevybočit z proudu a nebýt nápadný.

Školní výuku islámu řídí islámská náboženská společnost (Islamische Glaubensgemeinschaft in Österreich, IGGÖ). Její funkcionáři pečlivě dbají o to, aby se mezi učiteli islámu nevyskytovali zastánci liberálního pojetí.

Výuku náboženství na veřejných školách odmítají z rakouských parlamentních politických stran pouze Zelení. O odluku církve od státu se zasazují rakouští komunisté.

[5] Afgánský mladík ubodal ve Vídni-Favoriten 18.9.2017 svou mladší sestru, protože „poskvrnila čest rodiny“. Kromě samotného doznání odmítal blíže vypovídat, uvedl pouze, že to udělal „kvůli kultuře“. Provinění dívky spočívalo mj. v tom, že o dva měsíce dříve oznámila na policii, že bratr a otec ji opakovaně bili a vyhrožovali jí zabitím.

[6] Romové, kteří jsou tu zmiňováni, pocházejí z jižních regionů bývalé Jugoslávie. Naprostá většina těch, kteří v Rakousku žili dříve, byla vyvražděna nacisty.

[7] Nejde o zjištění překvapivé ani ojedinělé; Die Presse přinesla článek ředitelky základní školy nadepsaný „Vychováváme generaci analfabetů“.

[8] Tady jsou dívky ještě dodatečně znevýhodněny, protože obvykle zmlknou a uzavřou se do sebe. Chlapcům, kteří reagují agresivně, se spíše dostane asistence speciálních pedagogů.

Ilustrační obrázek: Autor – OIF.at

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.