Národní rozpočtová rada se snaží věštit na 50 let dopředu. Dělá to špatně

Jan Voženílek píše o tom, proč je zpráva údajně odborného orgánu zpolitizovaná a vidí budoucnost jen jako pokračování současnosti.

Národní rozpočtová rada (NRR) předložila svoji první zprávu o dlouhodobé udržitelnosti veřejných financí, kde se snaží popsat jejich vývoj v příštích padesáti letech. Na otázku, proč je to právě padesát let, prý odpověď zní – protože také Konvergenční program zpracovávaný Ministerstvem financí obsahuje některá data o vývoji na padesát let. Potom se ovšem nabízí otázka, proč dělat tuto duplicitu, když už to jednou MF udělalo.

Zákon nikde NRR neukládá, že by měla sestavovat jakési projekce na padesát let. Proto se dá tento dokument považovat za iniciativní dokument, kterým NRR chce patrně přispět k vysvětlení svého postoje k tomuto tématu. Hlavně však – podle všeho, co se okolo toho děje – chce patrně vstoupit razantně do veřejného prostoru a dát všem najevo, jak důležitý institut se zde podařilo příslušným zákonem vytvořit.

Nejde tedy o dokument, kterému by předcházela nějaká širší diskuse, nebo prošel nějakou oponenturou. Je to v podstatě názor NRR opírající se o metodu extrapolace současných trendů. Jak autoři sami uvádějí – „co by se dělo, kdyby současná rozpočtová politika zůstala taková, jaká je, a kdyby se populační a ekonomický vývoj ubíral směrem, o kterém se domníváme, že je nejpravděpodobnější.“

Používat extrapolaci trendů je zrádné, a to nejméně ve dvou oblastech. V prvé řadě, je to délka období. Propočítávat vývoj nějakých veličin na padesát let je jistě možné. Ovšem když už se do těchto propočtů pustíme, co nám brání přidat si ještě pár let navíc. Proč nejít rovnou na propočty na alespoň osmdesát let – do konce tohoto století, anebo rovnou na sto let?

V podstatě tomu nic nebrání – v excelové tabulce přidáme dva řádky a je to hotové. Jen by ta absurdita takového počínání ještě více vynikla.

Jsou proto takové výsledky alespoň trochu věrohodné? Autoři se tam snaží dokázat jejich věrohodnost, když používají trendy posledních let, někde i za posledních dvacet let. Odstraníme tím však základní problém extrapolace – totiž, že budoucnost vidíme jen jako zvětšenou přítomnost? Jsme při ní vůbec schopni postřehnout změnu trendu? Nebo i vědomý zásah vlády nebo jiného subjektu do vývoje?

Proto jaký výsledek v tomto postupu dostaneme? Někdy možná takový, jaký si přejeme. Bez větších pochyb však to bude výsledek, který musíme postavit pod mnoha otazníky, protože o tom jaká bude budoucnost, natož tak vzdálená – nevíme vůbec nic, nebo budeme-li velkými optimisty, víme jen hodně málo.

K tomu snad jen malou poznámku – již v počátku sedmdesátých let minulého století se diskutovalo zcela vážně – na základě extrapolačních modelů – že  za nějakých dvacet třicet let dojdou světové zásoby ropy. Nějak to nevyšlo…

Právě tyto minulé zkušenosti by měly být pro každého varováním, že extrapolovat trend se jistě dá, ale jen na několik let – a i tam je nutné být opatrný v hodnocení dosažených výsledků. Asi každá generace si k tomuto poznání musí dojít sama…

Druhým problémem je fakt, že současná i předchozí vláda učinily některé kroky, kterými lze ovlivnit vývoj veřejných financí. Je tedy pravdivý předpoklad, že by zůstala rozpočtová politika taková jako dosud? To přece vůbec není a nemůže být pravda.

Jak současná, tak i jakákoli budoucí vláda nebude pasivně přihlížet vývoji a bude hledat či hledá nástroje, jak podpořit hospodářský růst, jak možná snížit výdaje veřejných rozpočtů třeba tak, že změní valorizační schéma pro starobní důchody apod. Proto předpoklad, že se padesát let nic nestane, je naprosto lichý.

Jedním z klíčových problémů Zprávy je demografická prognóza, která konstatuje známý fakt, že naše obyvatelstvo stárne. To je pro autory Zprávy východisko pro všechny další úvahy.

Pokud si můžeme trochu odbočit, pak právě stárnutí obyvatelstva v Evropě není jenom tématem českých diskusí, ale je také jedním z témat diskusí na různých bruselských fórech. Snad skoro všichni úředníci v Evropské komisi jsou ochotni tvrdit, a tuto mantru si osvojili hlavně eurokomisaři, že právě proto potřebuje Evropa onu svěží krev, která sem nyní proudí z Afriky. Pokud by totiž nepřišly nové pracovní síly, pak Evropa nebude schopna zajistit svoji vysokou životní úroveň, starobní důchody atd. Prostě přicházející migranti jsou těmi, kteří budou novou pracovní silou, a to pomůže evropskou ekonomiku znovu vrátit k její dynamice – prostě postaví ji zase na nohy.

Zpráva NRR nic takového neuvádí, nicméně operuje s tím, že za padesát let se změní poměr mezi důchodci a zaměstnanými tak, že bude na dva zaměstnané připadat jeden důchodce, dnes jsou to tři zaměstnanci na jednoho důchodce.

A to pořád uvažujeme o tom, že tu nebudou žádné impulsy, které by vytlačovaly pracovní sílu z trhu práce. Tak, jak se to děje růstem automatizace, robotizace resp. růstem produktivity práce.

Je tu ještě jeden moment – prodlužování lidského věku. Pro narozené v roce 2000 byla tzv. naděje dožití pro muže 71,6 roku, pro ženy pak 78,3 roku – ti všichni mají naději, že se dožijí onoho magického roku 2068, se kterým uvažuje Zpráva NRR.

Po patnácti letech se naděje dožití zvýšila téměř o pět let na 76 let pro muže a 82 let pro ženy. To je přirozeně důvod, proč posouvat věk odchodu do důchodu, protože současné systémy pro sociální pojištění jsou v podstatě postaveny na tom, že důchodce by měl pobírat důchod v průměru 14 – 15 let.

Proč potom nejít do důchodu v 70 nebo i déle, budou–li lidé žít déle – možná v průměru až skoro do devadesáti let? O tom však Zpráva neuvažuje, bylo by to totiž velmi diskutabilní, a proto je patrně lepší uchýlit se k jednoduchým tvrzením o neudržitelnosti českých veřejných financí.

Ovšem žádné úsilí vlády není podle NRR dostatečné, dokonce i rychlejší růst ekonomiky než ve vyspělejších zemích je málo, protože stejně „nejsou české veřejné finance udržitelné“. Prostě současná rozpočtová politika není dobrá, tvrdí-li se, že současné trendy po padesáti letech skončí v deficitu sektoru veřejných rozpočtů ve výši 230 % HDP.  A to bude víc než „nyní vykazuje jakákoli jiná země EU včetně Řecka.“

A právě toto je hlavní poselství celé Zprávy, protože právě toto sdělení bylo ve všech novinových titulcích. Všechno ostatní není důležité – kromě této jediné věty – občané budeme na tom – sice až za padesát let, ale přece jen –  hůře, než je dnes na tom Řecko.

Dnes je podíl dluhu vůči HDP v české ekonomice méně než 35 % a v posledních letech mírně klesl. Mezi zeměmi EU je to docela mimořádný výsledek. Co asi tak čeká jiné země EU – a není to jenom Řecko – za padesát let, když dnes mají tento poměr kolem 100 % a sotva ho dokáží stabilizovat. Co na to říká jejich NRR, kterou podle nařízení EU si mají zřídit všechny členské státy? Taky jim vykládá, že je to neudržitelné a že jejich dluh za padesát let bude ne jenom 230 % jako v ČR, ale patrně ještě mnohem a mnohem více? Určitě to totiž nebude ČR, která by v tomto žebříčku byla rekordmanem.

Jen pro ilustraci základních čísel, se kterými Zpráva pracuje. Dnes je HDP v současných cenách odhadován na 5300 mld Kč. Při uvažovaném růstu HDP v průměru 1,8 % na příštích padesát let (a to je rychleji než v ostatních zemích EU) by se HDP v současných cenách dostal přibližně k úrovni 13 000 mld Kč, potom by státní dluh předpokládaný Zprávou byl 30 000 mld Kč.

K čemu takový absurdní propočet slouží? K tomu, abychom si vysvětlovali, že jde o naprosto falešný spekulativní propočet? Nebo má sloužit politickému boji nyní, kdy je v Parlamentu návrh státního rozpočtu na příští rok s minimálním deficitem ve výši 40 mld Kč a současně – podle předpokladů – letošní státní rozpočet skončí kolem nuly, a nikoli v plánovaném deficitu 50 mld Kč. A také veřejné rozpočty jako celek budou v přebytku.

NRR o sobě tvrdí, že je apolitická. Možná, že tomu někdo uvěří. Ovšem názor o neudržitelnosti veřejných financí, přehlížení snahy vlády o některé reformní kroky, byť mohou být nedokonalé – není to konec konců zaujetí určitého politického postoje. Nebo není snad formulace o tom, že „chceme ukázat, že jak rychle a hluboce může případný propad příjmů v kombinaci s potřebou nadále financovat rostoucí mandatorní výdaje ubírat veřejným financím prostor pro podporu zdravého hospodářství v horších časech“ jednoznačným vyjádřením politického postoje. Kdo na naší politické scéně stále hovoří o rostoucích mandatorních výdajích rozpočtu (rozuměj – starobních důchodech a sociálních dávkách) a nutnosti jejich redukce?

O tom, že české veřejné finance jsou v současnosti v relativně dobrém stavu, že se snižuje celková zadluženost, se toho v celé zprávě mnoho neobjevuje. Podle autorů Zprávy je ovšem česká rozpočtová politika nezdravá, neboť – jak jsme uvedli výše – uvádějí, že kdyby se nezměnila, vedla by nakonec k sotva představitelným deficitům. Zřejmě je, podle nich, málo vše, co v posledních letech bylo pro ozdravení veřejných financí provedeno.

I to je určitý názor, kterým NRR přispěla do této diskuse.

Zřejmě je zde asi nadbytečné připomínat, že v posledních letech by přijata opatření k zabránění daňovým únikům – kontrolní hlášení či EET, podstatně se zvýšila daňová disciplína, že byly odstraněny některé nesrovnalosti v důchodovém systému – zejména ve vztahu ke starodůchodcům. A vláda ve svém vládním prohlášení slibuje další kroky k odstranění některých nerovnováh v důchodovém systému.

Zpráva neuvádí návrhy, co konkrétně udělat např. na příjmové straně veřejných rozpočtů. Ovšem v logice jejího zpracování doporučuje vytvářet přebytek rozpočtu v rozsahu 2,6 % HDP tedy kolem 100 mld Kč ročně. Tady by určitě bylo zajímavé znát názor na oblasti, kde výdaje krátit nebo naopak, jak zvýšit rozpočtové příjmy v tomto rozsahu. Tak bychom se možná dostali k tomu, že např. bude nutno redukovat na polovinu investiční výdaje rozpočtu (dnes kolem 100 mld) a – jak jinak – také výdaje sociální – a nepochybně s tím spojenou i redukci státních zaměstnanců vč. pedagogů. Jinak by se takové snížení výdajů asi těžko dalo zajistit.

Co kdybychom se zabývali např. i tím, jak se při současném systému placení sociálního pojistného z příjmů OSVČ na úrovni zákonného minima vyrovnáme v budoucnu s tím, že tito lidé budou mít vždy jen podprůměrné důchody. A možná bude nutno jejich příjemce dotovat z jiných systému sociální péče.

Hledat řešení zjevně není v silách NRR.

Možná proto, že by to nezapadalo do jejich konceptu strašení astronomickými deficity, což je jistě velmi píárově populární. Asi by bylo správné vést o těchto problémech diskusi, hledat příčiny distorzí ať už důchodovém systému nebo v samotných veřejných financích. Toto jistě není nic nového. Ale skutečně lze o tak citlivých problémech vést diskusi, když všechny předchozí pokusy nakonec narazily na politické bariery? A ani tato Zpráva se tomuto úskalí nedokázala vyhnout.

 

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.