Doporučení Národní rozpočtové rady považuju za zásadní a tragický omyl, říká odborářský ekonom Martin Fassmann

ROZHOVOR: S Martinem Fassmannem jsme nad zprávou NRR mluvili například o tom, proč se k hospodářskému růstu nejde proškrtat a v čem je „strašení Řeckem“ mimo.

!Argument: V rozhovoru pro televizi Seznam.cz jste se k předloženému materiálu Národní rozpočtové rady vyjádřil kriticky. Měl jste výhrady celkové metodologii materiálu. Proč?

Martin Fassmann: Především použitá metoda extrapolace má svá výrazná úskalí. Východiska pro odhady jednotlivých parametrů resp. dlouhodobá tempa jsou ve většině případů stanovena arbitrárně jako nezávisle proměnné na základě dosavadního vývoje. Vůbec není zachycena jejich vzájemná souvislost, provázanost a podmíněnost. Při podrobné kritické analýze celá řada vstupních předpokladů podle mého názoru není schopna obstát.  Můžeme si například položit otázku: Opravdu budeme moci po celé sledované padesátileté období úspěšně konvergovat a zároveň kumulovat tak extrémní schodky veřejných financí, jak signalizuje tato projekce NRR? Nevylučují se vzájemně tyto dvě budoucnosti? Není zde náhodou nějaká spojitost? Nic takového se v dokumentu nedozvíme.

Padesátiletý horizont projekce je pro použití této metody prostě příliš dlouhý, aby mohl poskytnout relevantní informace. V takto dlouhých obdobích dochází velmi často ke změnám trendů a tím pádem ke kumulaci chyb. A nejen chyb, ale i ke změnám vývoje jako takového. Krutým arbitrem takovýchto úvah vždy je a bude čas. Bylo by jistě zajímavé, kdybychom např. zapátrali v archivech a začali porovnávat současnost s prognózami vývoje Československé socialistické republiky z konce 60. let minulého století. Také se jedná o zhruba padesátiprocentní horizont. A světe div se, republika není ani socialistická, ani československá…

!A: Národní rozpočtová rada se orientuje hlavně na demografický vývoj…

M F.: Materiál se nekriticky spoléhá na demografické projekce, které mají samozřejmě svá výrazná úskalí (např. v otázce migračního salda atd.). Proto se koneckonců demografická projekce nazývá projekcí a ne prognózou. Každopádně bych chtěl říci, že i když mají autoři projekci vývojového důchodového účtu opřenou o projekci demografickou, nic je neopravňuje k formulaci jejich silného a jednoznačného stanoviska o neudržitelnosti důchodového systému České republiky. Ony totiž tyto projekce nedávají a ani dávat nemohou v tak dlouhém horizontu natolik jednoznačné závěry, jak se autoři tváří. Shodou okolností byl na sklonku minulého týdne publikován Ministerstvem financí jiný strategický dokument – Fiskální výhled ČR. I ten se v jedné kapitole zabývá, obdobně jako NRR, dlouhodobou udržitelností veřejných financí včetně odhadovaného vývoje důchodů. Jednoduchým porovnáním zjišťujeme, že projekce penzijních výdajů v roce 2060 MF ČR je oproti projekci NRR nižší o 2,7 % HDP. I když se to nezdá, tento rozdíl znamená na výdajích státního rozpočtu obrovskou hodnotu. Pokud bychom vyšli např. z HDP letošního roku, výdaje na důchody projektované NRR by byly oproti MF ČR vyšší o cca 143 mld. Kč. To reprezentuje téměř 10,5 % celkových výdajů státního rozpočtu v letošním roce!

!A.: Materiál vyvolal zřejmě i takový ohlas, že se v něm, opět, uvádí Řecko jako určitý odstrašující příklad. Viz tento citát: „Analýzy Národní rozpočtové rady ukazují, že ačkoli bude české hospodářství stejně jako dosud růst rychlejším tempem než ekonomiky vyspělejších zemí, což posílí daňové příjmy, nejsou české veřejné finance dlouhodobě udržitelné. Na konci projektovaného období (tedy v roce 2068) by dluh sektoru veřejných institucí mohl dosáhnout až 230 %. To je více než nyní vykazuje jakákoli jiná země Evropské unie včetně Řecka, jež v důsledku dluhové krize ve snaze odvrátit bankrot prošlo výraznými škrty vládních výdajů a propadem ekonomiky o více než čtvrtinu.“ Co si o tom myslete?

M. F.: Opakuji, předložený materiál a propočty nedávají NRR ve skutečnosti prostor pro přijímání takto silných závěrů a už vůbec ne pro strašení Řeckem. Ve vysílání takových signálů bych byl velmi opatrný. Každopádně je NRR nezávislý orgán a může si psát co uzná za vhodné, a to je dobře. A my si o tom můžeme myslet své, a to je také dobře. Ale vraťme se k materiálu. Pokud si totiž pozorně přečteme výše citované klíčové sdělení NRR, není fakticky zřejmé, zda se NRR opravdu vyjadřuje k budoucnosti. Spíše se zdá, že ve skutečnosti jí budoucnost vytváří jen jakýsi kolorit pro kritiku současné rozpočtové politiky, kterou při jejích nepopiratelných úspěších v oblasti snižování státního dluhu a deficitu veřejných financí, v oblasti podpory ekonomického růstu a boje proti daňovým únikům, v oblasti podpory veřejného sektoru a platové konvergence není možno kritizovat přímo.

A tak je v dokumentu čtenáři podprahově vnucována představa, že rozpočtová politika státu, ať se snaží, jak se snaží, je naprosto nezdravá. A nabízí hned „řešení“ – vytvářet dlouhodobý přebytek rozpočtu v rozsahu 2,86 % HDP v průběhu dalších 50 let. Pokud bychom toto doporučení vztáhli již na současný připravovaný státní rozpočet pro rok 2019 s plánovaným deficitem 40 mld. Kč, znamenalo by to ho seškrtat ho o 160 mld. Kč a dosáhnout tak celkového přebytku státního rozpočtu v rozsahu 120 mld. Kč. Pokud by se nepřijalo radikální zvýšení daní, znamenal by pro příští rok tento návrh NRR nutnost např. snížit důchody o čtvrtinu, nebo propustit 3/4 všech zaměstnanců placených ze státního rozpočtu, nebo zrušit veškeré veřejné investice hrazené ze státního rozpočtu atd. Tyto poněkud drastické příklady zde neuvádím proto abych někoho děsil, ale proto abych co nejjasněji ukázal, co takový směr uvažování může také v praxi znamenat.

!A.: Vy ale v materiál nevidíte jen metodologický problém, ale logicky kritizujete i závěry…

M.F. Osobně považuji výše uvedené klíčové doporučení NRR za zásadní a tragický omyl, který by v případě realizace tvrdě poznamenal Českou republiku. Pokud by se totiž rozpočtová politika soustředila na vytváření dlouhodobých přebytků, jak NRR doporučuje v uvedeném rozsahu v padesátiletém horizontu, znamenalo by tato dlouhodobá rozpočtová restrikce výrazné omezení veřejné poptávky a dlouhodobou stagnaci, spíše však ekonomický pokles. O nějaké konvergenci by si pak Česká republika mohla 50 let nechat jedině zdát. Prostě růst a veřejné finance jsou – zvláště u zemí našeho typu velmi úzce svázány. Ekonomický růst je pak také nejlepším stabilizátorem veřejných financí.  Představa, že se k tzv. zdravému ekonomickému růstu proškrtáme je nejen naivní ale i nebezpečná. Něco podobného „v malém“ nastalo v letech 2012–2013 na sklonku vlád pravicových koalic, které ekonomiku svou přehnanou restrikcí dohnaly do dalšího poklesu (po předchozí světové krizi).

Ilustrační obrázek: Youtube.com

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.