Iluze a skutečnost listopadu 1989

Ivo Šebestík píše o dvou možných výkladech událostí v listopadu 1989, o tom romantickém a o tom cynickém.

Přesně podle očekávání se zmohli předsedové českých politických stran a stálí mainstreamoví hosté na hodnocení událostí takzvané „sametové revoluce“, jaké zcela postrádalo všechny nezbytné souvislosti, bez kterých událostem z konce osmdesátých let dvacátého století nelze porozumět. Proto ptát se těchto lidí na jejich „názor“ bylo a je zcela bezcenné.

Tvrzení, že „jsme získali svobodu a demokracii“ je nejenom obsahově neurčité, ale ve světle dalšího vývoje československého (českého) státu a mezinárodní situace nelze přehlédnout, nakolik byly ony původně vznešené pojmy relativizovány, znehodnoceny a zneuctěny právě lidmi a strukturami, které se k nim tak hlasitě vztahují. Ve světě i u nás doma. Zisk svobody a demokracie se stává měřitelný pouze ve srovnání s výsledky, kterých bylo v českých zemích dosaženo. Kým především, k čemu hlavně a jakým způsobem bylo zde svobody využito a nakolik zůstala demokracie vůlí obyvatel ve srovnání s vůlí nositelů reálné moci.

Události druhé poloviny osmdesátých let 20. století v Československu není možné posuzovat mimo kontext tehdejší mezinárodní situace, neboť bez jejího vlivu, zcela dominantního a určujícího, by k převodu sovětských satelitů nacházejících se ve střední a východní Evropě do správy nadnárodních korporací Západu nikdy nedošlo. Teprve pokud současný pozorovatel přijme jako fakt a jako zcela nezpochybnitelný axióm, že takzvaný „zisk svobody a demokracie“ pro obyvatelstvo tohoto prostoru nebyl rozhodujícími silami Západu nikdy míněn jako DAR a jako snaha o zlepšení životních podmínek lidí v této části Evropy, teprve potom se přiblíží k podstatně realističtějšímu posouzení celé této dějinné události.

Dva protikladné výklady událostí z konce osmdesátých let minulého století

Stojí zde proti sobě dva zcela protikladné pohledy na události konce roku 1989 a let následujících. Jeden výklad se opírá o romantický příběh domácího protikomunistického odboje, který vyvrcholil spontánní demonstrací studentů na Národní třídě v Praze, během které složky komunistické moci brutálně zasáhly, což podnítilo československý lid k masivním protestům, na které nedokázala tehdejší moc reagovat, takže se rozpadla.

Revolucionáři, kteří se ujali tohoto osvobozujícího boje, pak prokázali velkou ušlechtilost, když provedli československý lid cestami revoluce bez jakéhokoliv násilí. Československo pak bylo okamžitě přijato do rodiny západních demokracií, které všemožně a zcela nezištně pomáhali zdejšímu lidu k tomu, aby dosáhl svobody, demokracie a prosperity. Vůdcům „sametové revoluce“, a též i studentům, hercům, disentu a některým kruhům bývalé emigrace se pak dostalo zasloužené glorioly a ocitli se v samém středu nově vznikající legendy. Tento příběh se připojil, či měl připojit, k jiným událostem, které znamenaly zisk národní nezávislosti. Například k 28. říjnu 1918 a Václav Havel se měl ocitnout po boku T. G. Masaryka.

Z tohoto ustavujícího příběhu ovšem zcela vypadávají okolnosti následné české ekonomické transformace, jejíž metody umožnily doslova přes noc vznik nové české majetné vrstvy (malé oligarchie), která se ale právě díky zvolené formě úmyslně neprůhledné transformace úzce provázala s politickými stranami a konkrétními osobami „revoluce“. Hospodářská a politická moc se tak staly siamskými dvojčaty československé cesty, během níž se nezadržitelně rozpadl veškerý étos listopadu 1989 a pro obyvatelstvo se stal dominantním úkolem existenční boj v nejistém prostředí vedený především s těmi lidmi, kteří využili „svobody“ k tomu, aby se co nejrychleji a všemi cestami zmocnili majetku, a to velice často na úkor svých spoluobčanů; podnikáním bez etických pravidel a na hraně či za hranou nápadně tolerantních zákonů. Tento dodatek legendy se stal pro ni samotnou nežádoucím. A proto není nikdy oficiálně připomínán.

Proti výše uvedenému příběhu ale existuje úplně jiný výklad. Takový, který opouští romantizující iluze, jaké dějiny dvacátého století a dějiny současné při každé příležitosti zcela a nemilosrdně vyvracejí, a opírá se spíše o naprostý cynismus vyplývající z charakteristiky moci, jaká se rychle prosazuje v moderním světě. Tento „cynický“ výklad činí z československých událostí (ale stejně tak událostí v dalších zemích dřívějšího sovětského bloku) jen epizody, a to docela bezvýznamné. Epizody v tom smyslu, že scénáře předání moci byly podružné a stejně tak nebylo ani příliš důležité, které osoby zaujmou typizovaná místa vůdců revoluce.

Naprosto v souladu s charakterem kapitálu tento alternativní výklad vyvrací jakékoliv humanitní, empatické, solidární a přátelské důvody, které by jej mohly vést k nesobeckému investování velkých prostředků na záchranu obyvatel střední a východní Evropy před sovětským bolševismem a nesvobodou. Západní účast na arabském jaru a oranžových převratech na Ukrajině a v Bělorusku (tam neúspěšném) plus všechny americko-britské války vedené údajně za svobodu a demokracii obyvatelstva (ve skutečnosti pro ropu a zisky vojenskoprůmyslového komplexu) jsou důkazem ex posteriori pro aplikaci realistického cynismu i při posuzování jejich vlivu na události z konce 80. let minulého století. Kdož chceš pochopit jednání velmocí a jejich nástrojů, zbav se všech iluzí o právu, pravdě, slušnosti, ohledech, solidaritě a humanitě! Objem vší solidnosti by se v těchto kruzích vešel celoplanetárně do krabičky od zápalek a ještě by v ní zbylo místo pro všechny sirky.

Tehdy sovětské vedení ve fázi Gorbačovovy perestrojky pod slibem určitých záruk ze strany USA a jejich spojenců (jež se ukázaly vágní) souhlasilo s vyklizením střední a východní Evropy a s přenecháním svého bývalého „ochranného“ pásma nadnárodním korporacím s domovskými adresami v USA a zemích západní Evropy. Moskva souhlasila s tím, že tyto země se stanou prostorem pro západní trhy, odbytištěm jejich zboží, zdrojem jejich nové vysoce kvalifikované (a levné!) pracovní síly a podobně. V podstatě válečnou kořistí ze studené války.

Gorbačov si musel být vědom toho, že se v tomto prostoru dovrší i proces jejich integrace do politického a vojenského uskupení Západu a že se po všech stránkách Rusku velice vzdálí. Nepočítal ale s tím, že Spojené státy a jejich spojenci využijí oslabení Moskvy a okamžitě přestanou Sověty vnímat jako rovnocenného partnera. Naopak podpoří rozpad Sovětského svazu a jeho slabé situace využijí k tomu, aby Západ Rusko ovládl, kolonizoval a odebral mu dohled nad jeho nerostným bohatstvím a dalšími komoditami, a aby přiblížil co nejblíže k Moskvě a Petrohradu vojenské základny NATO (také na Krym), čímž zcela nevyhnutelně došlo k nové konfrontaci a bývalé sovětské satelity opojené iluzemi se ocitly na opačné straně fronty.

Každá moc je velice nepřátelská vůči demokracii, i ta, která se demokracií ohání

Pokud lidé hlásící se bez přemýšlení nebo zcela farizejsky k romantickému mýtu o autonomii „sametové revoluce“ tak zdůrazňují svobodu a demokracii jako DAR, zcela zapomínají (soudím, že úmyslně) na skutečnost, která je již rovněž axiomatického charakteru. A sice, že struktury, které disponují skutečnou reálnou mocí opírající se o majetek, peníze a vliv, jsou vůči demokracii, která by opravdu činila rovnoprávnými hlasy všech občanů, krajně nepřátelské. V malém, laboratorním, rozměru vidíme antidemokratické akce samozvaných „elit“ i na českém území, na kterém tyto struktury a jednotlivci odmítají výsledky demokratických voleb a sami nemajíce nejmenší morální kredit, jsouce zcela diskreditované předchozími aktivitami a zbavené svých dřívějších voličů útočí všemi prostředky na osoby, které byly v těchto volbách úspěšné.

Je skutečně kardinální iluzí soudit, že nad demokracií vládnoucí oligarchické a plutokratické síly nadnárodních korporací Západu i velkého domácího kapitálu ctí demokracii a svobodu občanů. Obojí jim ponechávají na základě pragmatického kalkulu, neboť svoboda a demokracie zbavené své původní autonomní a kreativní síly jsou pouze součástmi systému, který jim generuje jejich zisk a moc. Připravit evropské obyvatelstvo o přístup k osobní kariéře, k prakticky využitelnému vzdělání založenému na dovednostech a nikoliv na vědění, ke zboží a k zábavě, což jsou asi nejčastěji užívané „komodity svobody“, by bylo pro kapitál ztrátové. Není lepšího zákazníka a spotřebitele nad člověka, který má dostatek svobody k tomu být zákazníkem a spotřebitelem co možná nejaktivnějším. Svoboda slova a projevu zůstávají v platnosti také jenom díky tomu, že jsou proti nadvládě kapitálu bezmocné a neúčinné. Kdyby slova měla sílu pohnout společnost k revoltě proti oligarchii, pak by svoboda slova okamžitě zmizela. Ostatně, už jsme byli svědky pokusů o její omezení.

Pro listopad 1989 lze pojem revoluce použít jen stěží, a spíše vůbec. Nicméně, jednu zmínku k revoluci jako takové přesto uveďme. Pochází od Hanah Arendtové, která ve své práci nazvané On revolution (O revoluci), definovala jeden z faktorů, které zásadním způsobem devalvují hodnotu všech revolucí. Tím faktorem je skutečnost, že nová moc, která z revoluce vzejde, usiluje co nejrychleji zbavit obyvatelstvo podílu na rozhodování. Arendtová tuto devalvaci revoluce ilustruje na konkrétním případu „rad“ (sovětů), které byly po bolševickém převratu ustaveny a které skutečně umožňovaly značný podíl obyvatelstva na rozhodování v zemi. Nové stranické vedení ale vnímalo tyto „rady“ jako soupeře o moc a velice rychle eliminovalo jejich vliv. Tím byla obyvatelstvu revoluce vlastně odebrána a země se ocitla v rukou nové mocenské struktury, která s ní naložila podle svého uvážení. Název Sovětského svazu jako „svazu rad“ byl tedy už spíše jen karikaturou původního významu. Zůstává tedy otevřenou otázkou, zda by revoluce skutečně přinesly pozitivní změnu pořádků, kdyby dokázaly udržet u moci co nejširší vrstvy obyvatel.

Staří Řekové v podstatě nepovažovali za plně svobodného člověka, který se musel živit prací svých rukou, respektive tuto svoji práci prodávat někomu jinému, a který tudíž neměl čas a ani prostor věnovat se veřejným záležitostem. Řecká demokracie se pokusila – jen s částečným úspěchem – nastolit řád, ve kterém by se všichni plnoprávní občané podíleli na správě obce. Moderní demokracie se také měly pokusit o to připoutat ke správě obcí a států pokud možno všechny své občany. Aby se tak nestalo, objevil se typ demokracie zastupitelské. A aby nakonec ani tato zastupitelská forma demokracie nebyla schopna plnit vůli občanů, prosadil velký kapitál svou moc penězi a vlivem, čímž postavil svoji vládu vysoko nad vládu občanů, které odkázal ke spotřebě, zábavě, kariéře a ke kompetencím, dovednostem a inovacím.

Konkrétně v České republice se tedy krátce po listopadu 1989 a rozpadu Československa ustavily „elity“, které získaly majetek, alternativní moc, vliv a jako vítaný bonus i hlavní proud médií, tedy prostor k ovlivňování myšlení a chování obyvatelstva. V současné době probíhá jistá krize těchto „elit“, na kterou ony reagují urputným křikem, provokacemi i výtržnostmi. Étos listopadu 1989 tedy padá ještě hlouběji dolů.

Hledat v současném světě ovládaném penězi, ziskem a brutálně devalvujícím vzdělání, kulturu i mezilidské vztahy nějakou empatii, solidaritu a humánní pohnutky je možné pouze na individuální úrovni, a nikoliv v patrech politiky, natož té mezinárodní. Naše epocha je epochou „bez rukavic“. Bojuje se nesmírně tvrdě o vše a užívá se přitom těch nejméně slušných prostředků. Absolutně dominují selektivní zprávy, lež a polopravda. A tento proces má dlouhou genezi a byl přítomen už v časech, ve kterých jsme přecházeli ze sovětského zajetí do majetku západních korporací, které oficiálně a navenek vystupují pod hlavičkou Spojených států a některých bývalých evropských koloniálních mocností či Německa. Nehledě na to, že právě v té době začaly samotné západní demokracie ztrácet na dřívější autentičnosti a na schopnosti alespoň trochu vzdorovat vůli velkého kapitálu.

Nietzsche: Člověk upřednostňuje iluze před pravdou

Hledat v tomto procesu romantický mýtus je absurdní. A právě proto je zajímavé najít vysvětlení, proč romantické mýty přežívají i v epochách naprostého a nepřehlédnutelného pragmatického cynismu. Německý filozof druhé poloviny 19. století Nietzsche má pro to přesvědčivé vysvětlení. Ještě před Freudem totiž pochopil silnou afinitu lidské bytosti k příjemným prožitkům. Ve svých filozofických pracích na mnoha místech zdůrazňuje, že pravda bolí, zatímco iluze je příjemná. A člověk se jako každá přírodní bytost vztahuje raději k tomu, co mu působí slast, než k tomu, co v něm vyvolává bolest. Kočka se také raději vyhřívá na sluníčku, než aby si lehla pod okap s dešťovou vodou.

Proto je člověk po celé dějiny své existence více nakloněn iluzím než hledání pravdy. Pravdou jsou posedlí pouze jednotlivci, z nichž někteří jsou pro ni ochotni nechat se i zničit. Všechny náboženské systémy jsou založené na iluzi spravedlnosti, lásky, odpuštění či spravedlivého trestu, a proto přetrvají každou kritiku rozumu a logiky. Rozum a logika jsou proti příjemné iluzi naprosto bezmocné. A stejně tak přetrvávají i iluze a mýty spojené se společenským životem a s politikou. Vybojovat pravdu nebo zasadit stromeček iluze a pečlivě jej zalévat, dokud se nerozkošatí v mohutný strom, to jsou dva způsoby, jakými člověk reaguje na skutečnost. Iluze coby výsledek pěstitelské činnosti je ale nesrovnatelně snazší. Po celé dějiny drtí iluze pravdu, neboť, jak říká Nietzsche, „lidstvo by na pravdu zašlo“. Jen si, prosím, zkuste představit život v současné České republice s plným uvědomováním si například jen „kvality“ jejího politického prostředí a se znalostí rodokmenu její hospodářské reformy a „veksláckého kapitalismu (pojem režiséra Víta Olmera). S iluzemi a mýty se žije opravdu lépe.

Ti lidé, kteří v České republice tak urputně (a primitivně) bojují proti výsledkům demokratických voleb, si jsou většinou dobře vědomi toho, co dělají. Při pohledu do zrcadla vědí velice dobře, s kým mají tu čest a jistě jim není z toho právě nejlépe na duši. To, že někteří z nich pijí přes míru, je takto docela dobře vysvětlitelné. Stejně tak alespoň někteří soudnější zaměstnanci mainstreamových médií, kteří svoji soudnost ale musí tajit před svým okolím, mají v zásadě o sobě a své práci jasno.

Jejich působení nachází ale odezvu u části veřejnosti, která se iluze drží právě proto, že jí připadá příjemnější než pravda, která je cynická. Soudí, že Spojené státy představují pojistku demokracie a svobody, aniž berou v úvahu fakta, která obojí iluzi spolehlivě vyvracejí. Mají za to, že být jejich spojencem znamená podílet se na jejich prospěšném působení ve světě, aniž by je napadlo, že být „spojencem“ USA znamená především být jejich bezprávným vazalem, nebo ještě přesněji spolupachatelem na zlu, které USA šíří po celé planetě.

Afinita k USA, kterou část české společnosti pociťuje, je ale tak trochu dědictvím pocitu nedostatečnosti z období reálného socialismu, jímž část obyvatel Československa trpěla. Doma prázdné obchody, na Západě všeho nadbytek. Patřit tedy k Západu bylo a zůstává snem mnoha lidí, snem ve kterém se ale zcela rozplývá otázka rovnosti. Kdo je vlastně v současném světě komu roven? Iluze říká, že se Češi dnes konečně zase těší respektu svých západních partnerů. Cynická realita ale varuje před relativností tohoto pocitu, neboť ona pracuje s historickými fakty a bere v úvahu zcela nemorální principy, na kterých se ustavila nadvláda kapitálu nad demokracií.  Proto varuje, že stačí sebemenší změna v kontextu geopolitiky a Češi opět pocítí své nerovnocenné postavení. Neboť rovnost, jak věděl už Rousseau, je dána silou, váhou, mocí a vlivem, nikoliv něčím romantickým příběhem o rovnosti. Rovnost není toužebné přání, ale realita, která musí mít své reálné parametry. A Češi rozhodně nemají dobrou historickou zkušenost se svojí „rovností“ ani v Evropě, natož ve světě.

Ilustrační obrázek: Autor – David Sedlecký – Own work, CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=64899458

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.