Turecko se přiklonilo k Rusku a Íránu, USA musejí jednat podle toho

Trumpova administrativa by se měla zaměřit na širší souvislosti – zajistit zájmy USA v regionu a vzdát se odstranění Bašára Asada.

Autoři Colin P. Clarke a Ariane M. Tabatabai rozebrali pro Foreign Affairs proměnu zahraniční politiky Erdoganova Turecka a její důsledky pro USA v regionu Blízkého východu. Blízký východ je region, ve kterém po celé dekády o vliv soutěžily, na pozadí intervencí Ruska, Velké Británie a nyní i Spojených států, regionální velmoci Írán, Irák, Izrael, Saúdská Arábie a Turecko. Do nedávna platilo, že USA a jejich místní spojenci Izrael, státy Arabského zálivu a Turecko se spolčovaly proti Íránu. Nyní, jak se zdá, se Turecko od této politiky odklonilo směrem k Rusku a Íránu.

Ke změně došlo poté, co se v roce 2014 Recep Tayyip Erdogan stal prezidentem Turecka a konsolidoval tak svoji politickou moc. Erdogan do politiky zapojil náboženské frakce a země upouští od proslulého sekularismu Kemala Atatürka. Erdogan sdílí mnoho principů s Moskvou a Teheránem, Turecko je dnes mnohem víc protizápadní, než kdy bylo během svých moderních dějin. V tomto smyslu se země obrací směrem od NATO k těmto dvěma revisionistickým velmocem, míní autoři.

Turecký prezident se považuje za moderního sultána, oprávněného dědice sunitského vedení, které se s osmanským sultánem jako chalífou spojovalo, což činí ze saúdské dynastie spíše jeho konkurenta než spojence. V poslední době napětí mezi Tureckem a Saúdskou Arábií rostlo, jedním z příkladů je turecká podpora Kataru, významného tureckého spojence v regionu, proti saúdské blokádě. Turecko také koupilo ruský protiraketový systém S-400, a to navzdory varováním ministra obrany USA Mattise, že NATO nemusí být schopno tento systém integrovat.

Všechno toto se odehrálo v kontextu syrského konfliktu, ve kterém USA a Turecko představovaly dlouhou dobu spojence i díky jejich animozitě vůči Íránu. Nyní ovšem, jak se zdá, je to spojenectví na ose Írán-Rusko-Turecko, čemu Ankara dává přednost před NATO. Turecko zajímá stabilita v Sýrii, i pokud to znamená, že Asad zůstane u moci. Odtud plyne jeho spojenectví s Ruskem a Íránem, které v Sýrii blízce spolupracují.

Zdá se také, že Turecko více zajímají Kurdové než Islámský stát, což je další faktor, který Ankaru sbližuje s Ruskem a Íránem. Írán je totiž geograficky lépe „umístěn“ než USA a NATO, takže snáze uklidní turecké obavy ohledně kurské otázky v Sýrii. Ostatně i Írán se cítí ohrožený kurskou populací, což Teherán i Ankaru vede k politice zachování teritoriální integrity Sýrie.

Pro Ankaru, Moskvu, Teherán a také Damašek je přítomnost ozbrojenců Islámského státu vítaným argumentem pro pokračování jejich vojenských kampaní v Sýrii. Turecko dále rozvíjí vztahy s teroristickou skupinou Tahrír al-Šam, která je spojená s Al Kajdou, operuje v Sýrii a má asi 10 tisící bojovníků – Erdogan věří, že tato skupina se může postavit kurdským milicím YPG.

Ovšem přese všechno uvedené panuje mezi Tureckem, Ruskem a Íránem určitá nedůvěra, která je zakořeněna v rivalitě minulosti. Všechny tři země za sebou mají vzájemné devastující válečné konflikty a soutěž o moc v regionu, momentálně však sdílejí řadu společných zájmů ve vojenské a ekonomické sféře.

V regionu Blízkého východu Turecko představuje „velkého výherce“. Zemi se podařilo značně si vylepšit image v muslimském světě, zatímco reputace Saúdské Arábie je značně poškozena díky válce v Jemenu a v poslední době i díky kauze vraždy vlastního novináře. Ankara mezitím nejspíš hraje syrskou hru na obě strany a se snaží zajistit si dobrou pozici pro další vyjednávání. Ostatně, jak článek uvádí dále, úspěch americké strategie v Sýrii do značné míry závisí na Turecku.

Turecký obrat nejspíš ovlivní celou americkou kampaň v Sýrii a také životaschopnost americké politiky na Blízkém východě vůbec. USA by tak s ohledem na to měly sedět u jednacího stolu a ukázat tak, že mají zájem na stabilní Sýrii. Signalizovaly by tím, že jsou upřímným vyjednavačem, i když to bude poněkud hořká pilulka vzhledem k tomu, že u mírové dohody bude nejspíš také Bašár Asad. Asad, píší oba autoři, má na svědomí zločiny, včetně použití chemických zbraní proti svým občanům, ale možnost, že by se USA podařilo zbavit ho moci je stále méně realistická. Spíš než se věnovat odstranění Asada měla by se Trumpova administrativa zaměřit na širší perspektivu a zajistit zájmy USA v regionu. Sýrie nesmí zůstat bezpečným přístavem pro mezinárodní teroristické skupiny, které organizují útoky globálně.

V souvislosti se skandálem ohledně vraždy saúdského novináře dali Saúdové Spojeným státům 100 milionů dolarů na stabilizaci Sýrie. Nezdá se ale, že by jim něco takové pomohlo „vykoupit se“ ze situace, do které je vražda dostala. Na udržení saúdsko-amerického vztahu mohou sice tyto peníze stačit, na měnící se situaci v regionu z hlediska geopolitiky ale nestačí. Turecko, Írán a Rusko vytvářejí koherentní blok, který by mohl přesáhnout společné zájmy v Sýrii a mít tak pro Spojené státy dlouhodobé dopady v celém regionu.

Články zveřejněné v sekci Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.