Pražské jaro 1968 a levicový program pro současnost

Michael Hauser píše o tom, jaké impulsy nabízí zkušenost pražského jara 1968 pro zformulování programu změn pro současnou levici.

Pražské jaro vzniklo v odlišné mezinárodní situaci, v odlišném ekonomickém a politickém systému, v odlišné historické paměti, takže na nás působí jako vzdálená historická událost, která nám nemá co říct. Odkaz pražské jara přesto není uzavřený. Ekonomické, politické a sociálně emancipační návrhy a praktické postupy z období pražského jara se jistě nedají přenést do podmínek současné (pozdní) liberální demokracie a krizového neoliberálního kapitalismu jako hotové recepty na současnou levicovou politiku. Tyto návrhy a postupy však lze pojímat jako impulzy, které se mohou stát vodítkem při rozpracování nového levicového programu pro dnešní obtížnou situaci.

Jsou tu nejméně tři impulsy, které mohou současné levici pomoct vytvořit celkový program změn, jež bude pro širší veřejnost přesvědčivější, než jsou bezradné návrhy dnešních neoliberálních ekonomů, vyprázdněná gesta liberálních politiků a iluzorní hodnoty pravicových populistů.

Ekonomický impuls: model plánované tržní ekonomiky  

Jedním z hlavních problémů neoliberálního kapitalismu jsou dlouhodobé ekonomické strategie. V současné ekonomice se rozšiřuje automatizace a umělá inteligence, které jsou výsledkem dlouhodobého výzkumu s vysokými investičními nároky, jež jsou z hlediska bezprostředního zisku pro firmy nevýhodné. Proto se objevují nejrůznější státní podpory, které motivují soukromé společnosti k vývoji nových technologií. Např. Pentagon v osmdesátých letech minulého století hrál rozhodující roli při rozvoji amerického mikročipového průmyslu (Chris Harman, Zombie Capitalism. Global Crisis and Relevance of Marx. Bookmarks Publications, 2009, s. 265). Tato podpora se většinou pojí se strategickým plánováním investic. Další postup automatizace a umělé inteligence, která je v dnešním globálním světě hlavní konkurenční výhodou, závisí stále více na dlouhodobém strategickém plánování. Evropská unie, která uvízla v neoliberálním tržním dogmatismu, začala v rozvoji nových technologií zaostávat za USA a za Čínou. Mezi největšími technologickými společnostmi světa najdeme na prvním místě tři americké, pak devět čínských a žádnou evropskou. Zvlášť v Evropě vzniká potřeba vytvořit nový ekonomický model, který by spojil tržní princip a plánování.

Inspirací zde může být plánovaná tržní ekonomika rozvíjená během pražského jara. Tento model předběhl svou dobu i tím, že v něm zásadní místo zaujímala věda a technologie jako produkční síla, která proměňuje charakter lidské práce (viz práce Radovana Richty a jeho týmu). Koncepce Šikovy, Richtovy a dalších ekonomů a vědců tehdejší doby mohou být pro levici impulsem k rozvíjení vážně míněného modelu postkapitalistické ekonomiky, který nebude moci obejít problém, jak spojit tržní princip a plánování a jak zajistit dlouhodobý vývoj vědy a technologií, zvlášť technologií určených k řešení ekologické krize. Srovnej ekonomické koncepce pražského jara a Cockshottův a Cottrellův návrh kybernetického centrálního plánování v knize Kybersocialismus (online zde).

Politický impuls: progresivní levicový populismus

Pražské jaro vytvořilo koncepci socialistické demokracie, která může být impulsem k vytvoření politického projektu, jenž bude odpovědí na šíření populistické demokracie. (Populismus chápu jako neutrální politický pojem, který znamená, že do popředí zájmu se dostává „lid“, viz např. Ernesto Laclau). Podle mé hypotézy se populistická demokracie v konzervativních a liberálních variantách (Trump, Putin, Orbán, Hnutí pěti hvězd, Macron) stane převažující politickou formou v Evropě a v severní i jižní Americe. Populistická demokracie či „metapopulismus“ vzniká v podmínkách vyvolaných finanční krizí a reaguje na selhávání klasických politických stran a liberálně demokratických procedur. Jejich selhávání se týká neschopnosti vést dialog se společností, reprezentovat neprivilegované a pojmenovat sociální, ekonomické a politické krizové jevy. Pravicoví populisté však nepředkládají program, který se zaměřuje na systémové mechanismy, jež z renty učinily dominantní formu kapitálu a vyvolávají intenzivní oligarchizaci s feudálními rysy (srov. Ilona Švihlíková, Miroslav Tejkl, Kapitalismus, socialismus a budoucnost, anebo Mikeš už přišel, Rybka Publishers, Praha 2017). Pravicoví populisté sice občas kritizují „jedno procento“ nejbohatších, ale svou rétorikou (konzervativní démonizací uprchlíků, bezdomovců a menšin všech druhů) zatemňují otázku, proč je to tak, že se v tomto jednom procentu koncentruje neproduktivním způsobem téměř celé bohatství společností.

Populistická demokracie obsahuje neřešitelný rozpor (antinomii) mezi svou legitimizací („reprezentuje“ hlas neprivilegovaných a pojmenovává některé problémy) a pokračujícím neoliberálním kapitalismem, který stupňuje tlak na prekarizaci práce a brání v řešení základních civilizačních problémů. Tuto antinomii se populistická demokracie snaží oslabit sociálními úlevami a podporami pro některé skupiny obyvatelstva (např. slevy jízdného), jistými prvky keynesiánství, jako je výstavba veřejných budov (např. v současném Rusku), nových komunikací nebo dokonce prosazováním všeobecného základního příjmu (viz program italského Hnutí pěti hvězd).

Jestliže hlavní problém konzervativního i liberálního populismu je antinomie mezi populistickým dialogem se společností a neoliberální oligarchizací, v čem spočívá levicová odpověď na tuto výzvu? Touto odpovědí je rozvíjení dialogu se společností, a zároveň kritika neoliberální oligarchizace, jež bude nastolovat téma přechodu k postkapitalismu.

Socialistická demokracie pražského jara dává impuls k postupu tímto směrem. Dubček a další představitelé pražského jara chápali demokracii takto:

– institucionální zajištění svobody slova a dalších liberálních principů, které bude znamenat, že všichni občané bez rozdílu mají stejně vymahatelná občanská práva

– otevření politických mocenských struktur kritickému hlasu veřejnosti a zavedení procedur, které omezí či dokonce rozpustí politickou a ekonomickou oligarchii.

Požadavek otevření politických struktur připomíná současnou populistickou politiku, která reaguje na selhávání reprezentace liberální demokracie (Dubček reagoval na uzavřenost reprezentace tehdejšího mocenského systému). Spojíme-li tento populistický požadavek s důrazem na univerzální občanství a na přechod k postkapitalismu, získáme koncepci levicového populismu s univerzálně chápaným občanstvím. V tomto pojmu spatřuji progresivní politický impuls pražského jara pro současnou levici.

Radikálně demokratický impuls: zaměstnanecké rady pracujících

V době pražského jara se začaly utvářet podnikové rady pracujících, a byl připraven zákon o socialistickém podniku, který je zaváděl do většiny tehdejších podniků. Rady pracujících měly být hlavní cestou k přechodu státní formy postkapitalistického vlastnictví na jeho formu společenskou. Tyto rady umožňovaly, aby se pracující vnímali jako správci podniků, kde pracují. Tato podniková samospráva zmenšovala jejich odcizení ekonomické produkci a jejímu řízení.

Podnikové rady pracujících byly orgány volené zaměstnanci s právem vybírat ředitele podniku na základě konkursu, určovat jeho odměnu a spolurozhodovat s vedením podniku o provozních, obchodních a dalších záležitostech. Ukázalo se, že rady pracujících většinou zvolily vedení, které ekonomice rozumělo více než vedení dosazené stranickou byrokracií (více viz např. Radim Šimůnek, „Rady pracujících – orgány podnikové samosprávy v roce 1968,“ diplomová práce dostupná online). Rady pracujících se mohly stát druhou reálnou mocí ve státě, jež by byly obdobou sovětů z roku 1917 a korigovaly by případné excesy politické moci KSČ na ekonomickém a sociálním poli.

Uvažujeme-li hypoteticky, kdyby rady pracujících existovaly v devadesátých letech, měly by šanci zabránit vytunelování mnoha podniků a jejich pochybnému rozprodání či uzavření. Rady pracujících mohly být pojistkou proti divoké privatizaci, která způsobila nevyčíslitelné ztráty produktivního kapitálu. Rady pracujících by měly ještě jeden význam: podněcovat sebevědomí pracující třídy. Její sebevědomí by vedlo k větší aktivitě při hájení a prosazování jejích zájmů. Minimální mzda a mzdová úroveň nemusela být jednou z nejnižších v Evropě.

Koncepce rad pracujících je další impuls, který pražské jaro dává současné levici. V zákoníku práce existuje pojem „rada zaměstnanců“. Je to pouhý stín rad pracujících z období pražského jara. Dnešní rady zaměstnanců nemají jiný význam než být náhradou odborů tam, kde odbory nevznikly.

Levicové strany současné i ty budoucí se mohou inspirovat zákonem o socialistickém podniku z období pražského jara a ve spolupráci s odbory a aktivisty předložit návrh zákona, který by posílil institut rad zaměstnanců. Byly by to orgány ekonomické demokracie, které by reprezentovaly nejen zaměstnance na plnohodnotné úvazky, nýbrž také pracující na částečné úvazky a zaměstnance agenturní, tedy tradiční pracující třídu i prekariát. (Jak budou rady voleny a koho budou reprezentovat je věc diskuse.) Rady pracujících jako orgány ekonomické demokracie by dostaly pravomoc kontrolní a částečně řídící podobně, jak tomu bylo u rad pracujících v roce 1968 a 1969. Je to návrh, který by mohl jednak probudit větší sebevědomí u klasické pracující třídy a u prekariátu, a jednak by vyjadřoval požadavek na prohloubení demokracie tím, že se demokracie rozšíří do ekonomiky.

Závěr

Pražské jaro dává současné levici impulsy, které teprve čekají na ekonomické a politické rozpracování. Zde mi běží pouze o důkazy, že o pražském jaru lze uvažovat zcela opačně, než jak je zvykem u polistopadové liberální elity a nemalé části české levice. Pražské jaro není odbytou kapitolou české levicově demokratické tradice, nýbrž poskytuje ukazatele, jak v dnešní spletité situaci dále rozvíjet emancipační myšlení a politiku, která bude aktuálnější než aktuální teorie a politika hlavních současných směrů.

 

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.