G20: chvilkový klid zbraní mezi USA a Čínou, slabé komuniké a reforma WTO za dveřmi

Ilona Švihlíková shrnuje průběh a výsledky posledního summitu G20 v Argentině.

G20 jako skupina dvaceti nejvyspělejších zemí na světě vznikla jako reakce na krizi v jihovýchodní Asii (1997/98), ale začala se scházet na pravidelném základě po vypuknutí Velké recese. Vyznačuje se obecně vzato tím, že hostitelská země – tentokráte to byla v problémech se zmítající Argentina – obvykle stanoví velmi odbornou a kvalitní agendu. Ta zůstává na papíře a země řeší aktuální průšvihy.

Na jednu stranu je to pro mě jako pro makroekonoma škoda; na druhou stranu asi nelze očekávat od státníků, že se budou věnovat odbornému rozboru „dlouhodobých determinant růstu“, nebo jako v případě Argentiny – budoucnosti práce (kterou se zaobírá naštěstí Mezinárodní organizace práce) či udržitelná budoucnost potravin.

Buďme rádi, že existuje další platforma k setkávání se a k dialogu (když k němu dojde, že).

V Buenos Aires se neočekávaly klidné podmínky, což byl správný odhad. Hlavní osou sporů samozřejmě bylo intenzivní napětí USA a Čínou, ale vedle toho probíhala celá řada jednání, protože „se toho nakupilo opravdu hodně.“ O pozdvižení se postaral Mohamed bin Salmán, který očividně nemíní stát někde v koutě. Klesající ceny ropy kvůli nadměrné nabídce, ke které značně přispěli Saúdové, je další „majstrštyk“ následníka trůnu Saúdské Arábie. Že by se od něj světoví lídři nějak izolovali nelze říct, i když pohledy a reakce tureckého prezidenta ukazovaly, že kdyby bylo na něm, skončil by MbS stejně jako ubohý novinář Chasákdží.

Dalším tématem (a načasování bylo možná ukrajinskou stranou kromě domácích faktorů stanoveno právě tak, aby k setkání Putin – Trump nedošlo) byl Kerčský průliv neboli další konfliktní místo mezi Ukrajinou a Ruskou federací. Tomu se budeme věnovat v jiném článku.

Pozadu nezůstávaly otázky světového obchodu. Šéfka Mezinárodního měnového fondu Christine Lagardeová varovala před obchodními válkami. Výsledkem byla „dohoda“ na reformě WTO, přičemž již nyní si troufám odhadnout, že na reformě se sice dohodnou skoro všichni, ale každý si pod tím bude představovat zcela něco jiného.

Je patrné, že pod tlakem americké administrativy se ve slabém komuniké (Asia Times dokonce uvádějí, že se jedná o nejslabší komuniké v historii G20) se hovoří jen o přínosech multilaterálního systému, ale uvádí se také, že tento systém neposkytuje ani pracovní místa, ani dostatečný růst. To je téma do pranice a zde bych rozhodně USA připsala k dobru (i když jejich pohnutky jsou čistě egoistické ve stylu hesla „America First“), že toto téma otevřely, protože nesmysly o tom, že volný obchod „automaticky“ zvyšuje blahobyt všech a že díky němu vznikají nová pracovní místa, slýcháme už příliš dlouho. (Volný obchod je nástroj efektivity a specializace, jeho úkolem nikdy nebylo řešit regionální slabosti, vytvářet nová pracovní místa – naopak v řadě případů je může ničit a ano, může zvýšit blahobyt země jako celku, ale jeho přínosy mohou být zatraceně nerovnoměrně rozděleny. O tom zrovna USA něco vědí).

Hlavní zraky byly upřeny na jednání prezidenta USA Trumpa s jeho čínským protějškem Si Ťin-pchingem, přičemž oba dva si přivezli s sebou své týmy. V Trumpově nechyběl poradce pro národní bezpečnost John Bolton, například. Jak romanticky popisují Asia Times, nad vínem a argentinským steakem se obě dvě strany dohodly na příměří. Na dočasném příměří, je nutno zdůraznit. Nejedná se v žádném případě o dohodu mezi oběma zeměmi. Od ledna poběží tříměsíční vyjednávání, které má „vyjasnit“ sporné otázky. Formulace jsou prozatím tak vágní, že obě dvě strany mohou říci, že uspěly.

V praxi to znamená, že cla ve výši 10 % na čínské zboží v hodnotě 250 mld. dolarů zůstanou, ale Trump je prozatím nezvedne na 25 %, jak vyhrožoval. USA požadují rozhovory ohledně témat jako je ochrana duševního vlastnictví, netarifní překážky atd. Peking prý souhlasil s nákupem většího množství amerického zboží, což ovšem bylo téma od minulého léta.

Dvě fakta jsou zásadní. Zaprvé, je to podobný formát jako dohodl předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker s Trumpem – dokud se jedná, tak se neuvalují další cla. Ovšem to, jak jednání probíhají nejen naznačují občasné záchvaty amerického prezidenta, že „uvalí cla na evropské automobily“, ale také to, že evropská komisařka Cecilia Malmströmová uvedla, že EU má pro jistotu už připravený odvetný seznam.

Zadruhé, pokud je napětí a rostoucí konflikty mezi USA a Čínou poháněny ve skutečnosti geopolitikou, tj. pokud USA nejde jen o obchodní deficit (příliš úzký ukazatel), ale o to, že Čína ohrožuje hegemonní postavení USA, pak bude každý klid zbraní dočasný – ledaže by USA přijaly za svůj návrh již zesnulého Zbygniewa Brzezinského o formátu G2 (USA- Čína), který bude určovat mezinárodní pořádek, nebo dokonce akceptovaly multilaterální podobu světa (ani jedno nepovažuji vzhledem  ke „kvalitě“ amerických elit za pravděpodobné). Trump dává najevo, jak moc mu v žaludku leží čínský plán na navýšení přidané hodnoty v ekonomice, což znamená další posílení Číny – Made in China 2025. Americké kroky směřují k zadržování Číny a k udržení si pozice hegemona, což je ve fundamentálním rozporu s čínskou vizí globalizace win-win, kterou má koneckonců zosobňovat Jeden pás, jedna stezka.

K výsledku jednání se již vyjádřil David Goldman, americký komentátor Asia Times, který zrovna neoplývá láskou k Číně. Uvedl, že „Trump chce chybné věci, takže mu je Čína dá. Bude se prohlašovat za vítěze, a Čína se za 15 let stane dominantní ekonomikou.“

Čínská reakce na South China Morning Post shrnuje základní body příměří, a zdůrazňuje tříměsíční lhůtu, po jejímž uplynutí bez dohody by se cla měla zvýšit na oněch 25 %. Rovněž státní čínská agentura si dala záležet, aby jednání označila za „velmi úspěšná.“ (V dalším článku rozebírá řeč těla obou státníků, aby došla k tomu, že čínský prezident působil srdečně a otevřeně, zatímco Trump defenzívně).

Čína se zavázala k podstatnému navýšení nákupu zboží z USA – přesněji v kategorizaci „zemědělské, energetické, průmyslové a další produkci“ ke snížení obchodní nerovnováhy mezi oběma zeměmi. Ujednání má vést k tomu, že začne nakupovat zemědělské produkty okamžitě (to bude zřejmě ta zatrápená sója, USA musely americkým farmářům v kompenzacích vyplatit 12 mld. dolarů, Čína začala odebírat sóju z Argentiny). Při jednáních s Junckerem si jistě vzpomeneme na pozoruhodný slib nakupovat více sóji (očividně se stává strategickým statkem a amerického /drahého/ zkapalněného zemního plynu). Ještě pozoruhodnější, než tato dohoda bylo pak, jak to Juncker vysvětloval. Informaci jsme přinesly zde.

G20 přinesla chvilkový oddych, nabrání sil na další velká témata, která leží nejen před Čínou a USA, ale před celým světovým ekonomickým pořádkem.  Prostor pro pozitivní řešení není naštěstí uzavřen.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.