Lidová sopka je zpět

Paul Elek (Espaces Marx) vysvětluje příčiny a kontext vzniku protestního hnutí žlutých vest ve Francii.

Francouzská sopka znovu vybuchuje po letech aktivity v podzemí. 1. prosince mohl svět poznat, jak hluboká je současná společenská krize ve Francii. Po dlouhém dni nepokojů v prestižních čtvrtích Paříže si nakonec média a francouzská vláda uvědomily rozsah sociálního hnutí, které začalo před několika týdny. V tomto článku se pokusím o shrnutí informací k tomu, jak nejlépe chápat hnutí žlutých vest a jejich povstání.

„Žlutá horečka“ se v zemi šířila dřív, než si to kdokoliv dokázal plně uvědomit. Jestliže mnozí aktéři ve Francii v posledních deseti letech opakovali, že sociální fraktura ve Francii je na cestě k sociálnímu výbuchu, tak počínaje odbory a konče politickými stranami nikdo z nich nepředpokládal, že by k něčemu takovému skutečně došlo. Původně toto hnutí začalo jako volání po tom, aby si lidé dali žlutou vestu na přední panel auta jako výraz protestu proti zvýšení daně z paliv. Vláda oznámila svůj úmysl zvednout daně k tomu, aby mohla financovat investice do obnovitelných energií.  Nicméně, do obnovitelných energií mělo být investováno jen 7 miliard euro, tedy 20,5 % z vybrané daně.  V říjnu začala budit pozornost videa, která volala po mobilizaci zdola. Na konci října získala petice za „nerepresivní“ ekologickou politiku a zrušení daně milion podpisů za jeden týden. Tyto výzvy „občanovi“ a „apolitická“ mobilizace získaly odezvu mezi lidovými třídami, aktivita v sociálních médiích vrcholila a 17. listopadu došlo k dosažení konsensu mezi různými skupinami na Facebooku. Překvapivé na začátku bylo, jak byla politická otázka chápána jako revolta proti daním, odmítnutí toho platit víc. Levice byla velmi podezřívavá k takovému požadavku, který byl někým hodnocen jako „poujardismus“ (politická, krajně pravicová, filosofie, která v 50. letech protestovala proti daňovému systému Francie v zájmu malých podnikatelů. Jméno má po filosofovi Pierru Poujardovi – pozn. red.), další se báli toho, že jde o „fašismus“ či „iniciativu krajní pravice“. Ve vzdoru proti mediálnímu pokrytí a politickému diskurzu pár iniciátorů hnutí volalo po mobilizaci, která by „překročila politické strany a odbory“.

17. listopadu, zatímco se konaly nějaké demonstrace, spočívala originalita akcí v blokádách různých kruhových objezdů, dálnic, silnic, a dokonce obchodních zón (dnes jsou veškeré obchodní aktivity na venkově i ve městech koncentrovány v těchto oblastech mimo města a dosažitelné hlavně autem). Mobilizace zasáhla asi 300 až 400 tisíc lidí, kteří se organizovali sami a oblékli se do slavných žlutých vest, které musí mít podle zákona každé auto ve výbavě kvůli dobré viditelnosti v době nehody.

Po dvaceti dnech je hnutí stále silné. Každý den lidé stále okupují kruhové objezdy, zpomalují provoz na dálnicích a silnicích, kontrolují přístup do obchodních centech v městských i venkovských oblastech. Nicméně hnutí se posunulo od protidaňového požadavku k hlubší sociální krizi. Druhý týden, 24. listopadu, se stal po demonstracích na Champs Elysées pro vládu debaklem. Poslední roky byly typické opakovanou a častou represí a policejní brutalitou. Nyní lidé zorganizovali barikády na těch nejznámějších třídách Francie. Střety s policií pokračovaly po celé dny, ale koncentrovaly se na třídě Champs Elysées. Zatímco se média a vláda snažila neúnavně o diskreditaci hnutí tím, že je označily za „krajně pravicové skupiny“ a „profesionální vandaly“, podpora hnutí veřejným míněním rostla. Čím víc vláda lidové požadavky odmítala, tím více se hnutí posouvalo k sociálnímu povstání proti „vysokým životním nákladům“ a za „sociální spravedlnost vládní politiky“. Ostatně vláda dala do pohybu celou řadu politických kroků, které se nyní obrátily proti ní. Nejvýraznějším bylo snížení daně z bohatství. Sto nejbohatších lidí dostalo snížení daně v hodnotě jednoho milionu euro na osobu. Lidé, kteří žijí v okrajových oblastech a kteří jsou tím pádem nuceni používat auto k dopravě do práce či k jakékoliv společenské aktivitě, odmítli být těmi, kdo zaplatí a vynaloží větší úsilí, zatímco ti nejprivilegovanější zůstanou ušetřeni antisociální politiky prezidenta Macrona, přezdívaného „prezident bohatých“.  Levice varovala, že roky škrtů a snižování platů by mohly vést k výbuchu „hluboké Francie“, té Francie 8,5 milionů lidí, kteří žijí pod hranicí chudoby, té s minimální mzdou v hodnotě 1187 euro. Nicméně to, co je zajímavé, je hluboká různorodost lidí, kteří se stali součástí hnutí. Studie, která vyjde v Espaces Marx, došla k předběžným závěrům, že mobilizovaní lidé byli nevoliči, voliči Národní fronty a také ti, kdo podporují France Insoumise. V daný moment se nezdá, že by angažovanost podporovatelů Marine Le Pen nějak ovlivňovala směr hnutí.  Charakter hnutí zdola spočívá v široké angažovanosti lidových tříd, sociálně hendikepovaných, chudých a prekarizovaných pracovníků a také důchodců s mizernými důchody. Nynějším politickým konsensem hnutí je ale odmítání politického zneužití jejich hněvu, a to počínaje odbory a konče politickými stranami.

Proč se hnutí posunulo k hlubší sociální a politické krizi? Na prvním místě bylo velmi zajímavé vidět to, jak si média zvou tyto improvizované aktivisty, kteří vysvětlovali, že nechtějí platit stále víc a víc. Buržoazie vždy podporovala tento diskurz, který tvořilo obviňování z vysokých fiskálních sazeb a sociálních příspěvků ve Francii. Ostatně to pomáhalo v minulosti v rámci diskurzu hlavního proudu v demontáži sociální ochrany a veřejných služeb. Nicméně, dříve, než si to uvědomili, čím víc vláda odpovídala, že bude „dál pokračovat v kurzu“, tím více rostly politické požadavky. Velmi rychle začali lidé požadovat odvolání snížení daně z bohatství a zvýšení minimální mzdy a úrovně důchodů. Vyjádřili také silně požadavek na návrat veřejných služeb, především v oblastech venkova a v oblasti předměstí, které trpí vyhořením těchto služeb (počínaje zdravotními až po poštovní služby nebo dopravu). Další politická myšlenka, která se objevila, byla nutnost institucionální změny: začaly se formovat různé požadavky, od potlačení Senátu po rozpuštění Národního shromáždění a požadavku nových voleb. Vláda a vládnoucí většina poslanců z vyšší třídy, kteří jsou absolutně odtržení od reality ostatních lidí, si stále neuvědomují, jak moc je situace vážná.

Celá politická opozice, levá i pravá, volala po podpoře hnutí, zatímco jeho podpora veřejným míněním dělá 72 až 80 % populace podle různých výzkumů. V sobotu 1. prosince dosáhla mobilizace další úrovně ve smyslu násilí a radikality. Nepokoje vypukly v Paříži a šesti dalších městech, zatímco blokády se dále šířily zemí i po dvou týdnech jejich trvání. Lidé snažící se dostat k Prezidentskému paláci ovládli ulice v nejburžoaznějších čtvrtích Paříže. Od počátku hnutí bylo zraněno 800 lidí, jedna stará paní zemřela po úderu granátu se slzným plynem do hlavy, dva lidé jsou v kómatu po útoku gumovými projektily (LBD40) také do hlavy, i když striktní policejní procedura zakazuje „plochou trajektorii“. Represe je nemyslitelná, velký počet lidí byl zatčen (1600) a odsouzen ve zkráceném řízení. (Pozn.red.: Tato čísla odpovídají dění před minulým víkendem 8./9. prosince). Politická moc po sobotě 1. prosince začala mít strach a její vyprávění o „ultra-levých“ a „ultra-pravých“, kteří si přejí chaos a útočí na republiku, obyvatelstvo nepřesvědčilo. Na začátku prvního prosincového týdne oznámil premiér „moratorium“ na daň na paliva pro dalších šest měsíců. Lidé se ale nerozešli, protože pochopili, že se jedná jenom o past. O dva dny později vláda daň na rok zrušila, a skoro prosila lidi, aby na další sobotu nesvolávali demonstrace a žádala o dialog. Nicméně to bylo málo a moc pozdě a nyní lidé požadují mnohem více. Nejčastějším požadavkem je rezignace prezidenta Macrona. Vláda v uplynulém týdnu tvrdila, že republika je v ohrožení a že svolávat demonstrace je nezodpovědné. Ten stejný prezident, který dříve pohrdal odbory a opozicí, žádá o zachování klidu. K hnutí se nyní přidali také studenti, demonstrace eskalovaly díky policejní represi. Ve čtvrtek 6. prosince, v době, kdy vláda oznámila, že proti víkendovým demonstracím nasadí armádní obrněná vozidla, se začala šířit v tisku a v sociálních médiích videa se stovkami studentů na kolenou s rukami za hlavou „pod policejním dohledem“. Krize je bezprecedentní a jak se zdá, politická moc se ztratila v překladu.

Potenciál tohoto mnohotvárného hnutí je silný. Dokázalo zastavit možnosti vlády pokračovat v jejím cíli – v demontáži sociální ochrany a sociálního systému ve Francii.  Nicméně potenciální politický výsledek hnutí musí být teprve definován. Pokud by levice (France Insoumise, Komunistická strana Francie a někteří socialisté) a některé obory (Solidaires a místní sekce CGT) vstoupila do boje, tak některé požadavky nejsou pokrokové. V současné době je velmi těžké určit to, které politické požadavky mají podporu všech nebo většiny a nejen jednotlivců. Některé požadavky jsou pro levici stále nepřijatelné: snížení sociálních příspěvků pro firmy, vyhoštění migrantů, kteří nedostali azyl…V daný moment se politizace hnutí ustálila na „vysokých životních nákladech“ a na nutnosti zdanit bohaté a velké firmy k podpoře nové ekologické politiky. Definování směřování této hluboké krize je každodenní bitvou, kterou, jak se zdá, v daný moment vyhrávají progresivní síly. Macrone, pozor, francouzský lid chce tvůj odchod!

Článek vychází ve spolupráci s Transform! Europe, jehož členem jsou Espaces Marx.

 

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.