Naše válka v Afganistánu

Politolog Oskar Krejčí se zamýšlí nad tím, jak se mění smysl války v Afganistánu a hledá její skutečné dnešní geopolitické pozadí.

Válka je pokračováním politiky jinými prostředky. Tato věta pruského generála Carla Clausewitze se stala jednou z nejcitovanějších myšlenek při komentování mezinárodního dění. Kdo ale skutečně četl Clausewitzovu knihu O válce, ten se také dozvěděl, že „politický záměr je účelem, válka je prostředkem, a prostředek si nikdy nelze odmyslit od účelu“. Tím se však každý, kdo přemýšlí o současné válce v Afganistánu, které se účastní i Česko, dostává na tenký led: jaký je skutečný politický účel této války? Jaký je vlastně její politický cíl?

Boj proti Al-Kaidě

Po 11. září 2001 se vše jevilo jasné: v Afganistánu se skrýval Usáma Bin Ladin, vůdce Al-Kaidy, kterého média a také některé zpravodajské služby vinily ze zorganizování teroristického útoku v New Yorku a Washingtonu. Pod ochranu jej vzala afgánská vláda, kterou vytvořilo radikální islámské hnutí Talibán – jemuž k moci dopomohli zahraniční sponzoři, především USA. Následný útok Spojených států a jeho spojenců na Afganistán měl podobu msty i prevence před dalšími teroristickými akty a získal podporu většiny států mezinárodního společenství. Kdyby tehdy Washington pokládal za potřebné požádat Radu bezpečnosti OSN o souhlas, velice pravděpodobně by jej získal.

V první etapě války americká intervence slavila – za pomoci převážně tádžické Severní aliance, ale i ruských zpravodajských informací – úspěch. Byla zformována nová, proamerická vláda. Koncem prosince téhož roku akci podpořila Rada bezpečnosti tím, že byly vytvořeny Mezinárodní bezpečnostní podpůrné síly (ISOFAR), jejichž vedení následně převzalo NATO. Byly připraveny velmi dobré programy rekonstrukce – ovšem válka pokračuje dál. Už více než 17 let a dva měsíce, což z ní dělá nejdelší válku amerických dějin.

V současné době operují ozbrojenci Talibánu a dalších protiokupačních uskupení na 70 % území státu. A nejen to. Válka v Afganistánu prosakuje na území Pákistánu, doprovází ji následně zahájená válka v Iráku a boje v Sýrii, kde se též Spojené státy a jejich spojenci vojensky angažují. Tabulka číslo 1 zpracovaná podle zprávy Watson Institute z Brown University v USA z letošního listopadu ukazuje, že přímé lidské ztráty v Afganistánu činí přibližně 150 tisíc lidí. Z toho je 2,4 tisíc amerických vojáků a téměř čtyři tisíce amerických kontraktorů – tedy bojovníků najatých ministerstvem obrany USA, ovšem nezařazených do regulérních ozbrojených sil. Tabulka číslo 2 ukazuje další neslavný výsledek této války: z Afganistánu uteklo do zahraničí během této války 2,6 milionů lidí, dalších 1,8 milionů jsou běženci ve vlastní zemi vyhnaní válkou ze svých domovů. Celkové dosavadní rozpočtové náklady USA na válku v Afganistánu tentýž zdroj propočetl na 975 miliard dolarů, přičemž značná část z těchto peněz jde na provoz a zisk amerického vojenskoprůmyslového komplexu.

Rekonstrukce a opium

Ony velmi dobré programy poválečné rekonstrukce Afganistánu se nepodařilo uskutečnit. A nepodaří. Důvody jsou dva. Nikdy se na ně nesežene dost peněz. A pak: Američané a jejich spojenci nejsou v zemi vítáni. Alespoň velkou částí obyvatel Afganistánu. Bylo iluzí domnívat se, že se Afgánci těší na to, až jim někdo ze Západu na bodácích přinese liberální demokracii. Příznačná byla atmosféra ve Spojených státech při zahájení této „globální války USA proti terorismu“. Podle výzkumů Gallup Poll na začátku útoku v Afganistánu intervenci podporovalo 93 % dotázaných obyvatel USA, v případě války v Iráku to bylo 75 % amerických respondentů. V předvečer intervence v Iráku zveřejnil Hoover Institution, ze kterého pocházela tehdejší poradkyně prezidenta pro otázky národní bezpečnosti a pozdější ministryně zahraničí Condoleezza Riceová, rozbor, podle něhož v Iráku bude třeba vyměnit nejen vládu, ale i politickou kulturu… Závrať z úspěchů po vítězství ve studené válce dosahovala vrcholu.

Tam, kde se nedostaví skutečné vítězství, přicházejí zpravidla velké problémy. Sociální stabilita v Afganistánu je udržována více prodejem opia než zahraniční pomocí. Ze země, kde Talibán drogy téměř vymýtil, se stal největší dodavatel opia na světový trh. Tabulka číslo 3, převzatá z poslední zprávy Úřadu OSN pro drogy a kriminalitu, odhaduje hodnotu opia exportovaného loni z Afganistánu na 4,0 až 6,5 miliard dolarů. To vše se děje v zemi, která by už dávno měla být pod kontrolou vlády udržované u moci díky vojenské podpoře USA a NATO. Ale válčí se tam dál – mimo jiné i proto, že ten, kdo dokáže vyvážet drogy, umí dovážet zbraně. Že by zpravodajské služby USA o tomto obchodu nevěděly? Nebo je to jeden ze zdrojů černých fondů pro podobné operace, jako byla ta, která vedla za Reaganovy vlády ke skandálu, jenž dostal název „Iran-Contras”?

 

Klouzavý cíl války

Ke zvláštnostem současné afgánské války patří, že se její účel mění. Z původní snahy zničit Al-Kaidu a svrhnout Talibán je dnes návrat ke klasickým geopolitickým cílům v této oblasti plus krmení nenasytného vojenskoprůmyslového komplexu, výcvik mužstva a testování zbraní. Ke klasickým geopolitickým cílům patří především ovládnutí prostoru. Předehru dnešních problémů Afganistánu obstaral příběh z přelomu 18. a 19. století, který se jistě líbí milovníkům vize konfliktu civilizací. Začal tím, že tak trochu bezvěrec Napoleon obsadil Maltu. Katolický řád maltézských rytířů požádal o ochranu pravoslavného ruského cara Pavla I., který přijal titul velmistra řádu. To se ale nelíbilo anglikánským Britům, kteří Maltu obsadili. Rozhněvaný car se spojil s Francií právě ve chvíli, kdy se Napoleon pokoušel získat Rusko k intervenci proti Velké Británii v Indii. To se mu povedlo a směrem na Indii přes Afganistán vyrazila jednotka o síle přibližně 20 tisíc kozáků, která však k hranicím Afganistánu nedošla – Pavel I. byl, prý i s pomocí britské diplomacie, svržen a zabit.

Strach z toho, že Rusko zaútočí na kolonizovanou Indii přes Afganistán vedl Londýn k vyslání vojska do Afganistánu a ke dvěma neslavným britsko-afgánským válkám. Tento strach byl živen imperiální ideologií Londýna i Petrohradu, ovšem z vojenského hlediska byla úspěšná operace Ruska v Indii neproveditelná. Ale jsou tu precedenty, které ukazují, že jít ze Střední Asie do Indie přes Afganistán je možné. Už ve čtvrtém století před naším letopočtem pronikl Alexandr Veliký se svými vojáky do Střední Asie a poté přes oblast dnešního Afganistánu na Indický poloostrov. Také Tamerlán vyrazil ze Samarkandu přes pohoří Hindúkuš, dávný Káfiristán a Kábul do současné Indie a koncem 14. století dobyl Dillí.

Sovětský vstup do Afganistánu koncem 70. let minulého století nesměřoval na Indii, jeho ambice neměly tolik obávané geopolitické pozadí. Už v této sovětské válce se ale ukázalo, co se dnes jeví jako osudové i pro americkou intervenci: politický zisk byl mnohem menší než lidské a materiální náklady. Proto musela Moskva Afganistán vyklidit. Právě pod tlakem rozporu hodnoty cíle a nákladů se mění politický účel americké války v Afganistánu.

Nesmyslná válka

Geopolitická hodnota Afganistánu je dnes rozhodně jiná než v 19. či 20. století, ovšem nezdá se nulová. Neklid v této oblasti znemožňuje uskutečnit takové projekty, jako je ropovod či plynovod z Íránu do Indie. Tamní válka a obchod s opiem komplikují situaci na hranici Íránu, postsovětského prostoru a Číny. Jenže právě přemrštěné náklady nekončící války mohou vést k tomu, že Spojené státy budou muset překonat pocit ponížení a z Afganistánu se stáhnou. Už dnes země, jako je Čína, Rusko a Indie, přebírají v dané oblasti politickou inciativu.

Americký psycholog a filosof William James kdysi položil otázku, čím se Alexandr Makedonský liší od masového vraha. V eseji Morální ekvivalent války napsal, že životní dráha lidí, jako byl Alexandr Veliký, byla jen „čiročiré pirátství, nic než orgie síly a plenění, zromantizovaná pro charakter hrdiny“. To je tvrzení, které asi nelze vyvrátit. Je tu ale přece jen určitá zvláštnost. Právě v oblasti Afganistánu zůstalo po rozpadu Alexandrovy říše pozoruhodné řecko-baktrijské království. Jeho helénští panovníci přijali budhismus (od té doby má Buddha na některých sochách řecký nos) a v tamních svatyních se mohli modlit vyznavači všech náboženství. Tady se pravděpodobně poprvé setkali Evropané a Číňané. Oblast Afganistánu se po Alexandrově smrti stala na krátký čas oázou náboženské tolerance. Čím bude Afganistán po skončení současné války? A je to skutečně naše válka?

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.