Čechoamerický příběh: Jak to viděla CIA před 30 lety

Publikujeme ukázku z knihy Stanislava Perknera Čechoamerický příběh, která si připomíná rok 1988 a Československo pohledem americké CIA.

Kapitolou  z memoárové knihy historika Stanislava Perknera (*1946) Čechoamerický příběh (2017, dotisk – prosinec 2018) si připomínáme rok 1988, kdy se neodvratně schylovalo ke konci husákovského režimu. Autor, který před 27 lety přesídlil natrvalo do Kalifornie, byl posledním „komunistickým děkanem“ někdejší Fakulty žurnalistiky UK. Rok 1986 strávil jako hostující výzkumný pracovník na  Indianské univerzitě v americkém v Bloomingtonu. O dva roky později, v roce 1988, ho Karlova univerzita vyslala na politickou stáž do  Oddělení masových sdělovacích prostředků na ÚV KSČ. Od roku 2001 působí na Humphreys University v kalifornském Stocktonu.

Jak se vlastně znormalizované Československo jevilo v roce 1988 západním mocnostem? Snad nejvýstižnější odpověď nabízí strategická prognóza vydaná Ústřední zpravodajskou službou Spojených států v květnu 1988, tedy v době mé roční stáže na Ústředním výboru KSČ. Pětadvacetistránkový tajný dokument, nazvaný Východoevropská politika Sovětského svazu za Gorbačova, obsahoval pět kapitol. První analyzovala příčiny a důsledky hospodářské krize Sovětského svazu a východní Evropy v osmdesátých letech ve světle stárnoucího vedení a vnitřní kritiky. Druhá kapitola se zaměřila na gorbačovské reformy, koordinaci mezinárodní a bezpečnostní strategie uvnitř sovětského bloku a otázky tzv. nástupnictví v jednotlivých zemích. V následující kapitole CIA odhadovala další varianty zostřující se situace. Předposlední část nabízela potenciální scénáře východoevropského vývoje. Závěr shrnoval důsledky toho všeho pro Spojené státy.

Podrobnější prolistování tohoto dokumentu potvrzuje, co většina z nás v onom roce tušila. Podle CIA byly Gorbačovovy reformní plány vnitřně protichůdné: změny byly nevyhnutelné, nicméně neměly ohrozit hospodářskou a politickou soudržnost sovětského bloku. Gorbačovsvou vizi přestavby nevnucoval; spoléhal na sílu příkladu perestrojky a glasnosti. CIA poukazovala na tři kritické body, které v různé míře ohrožovaly stabilitu Československa, Polska, Maďarska, Německé demokratické republiky a dalších zemí „sovětského impéria“: zásadní hospodářské slabiny, zkostnatělé a stárnoucí vedení a sílící nespokojenost ve veřejnosti.

CIA předvídala v roce 1988 tři extrémní scénáře: (i) „všelidové povstání“ v Polsku, Rumunsku nebo Maďarsku, zacílené zprvu proti vedení komunistické strany a posléze proti moskevské nadvládě; (ii) zásadní reformy v Maďarsku nebo Polsku, přesahující rozsah a dosah reforem v Sovětském svazu; (iii) konzervativní odmítnutí gorbačovských záměrů ortodoxními partajníky v Německé demokratické republice, Rumunsku a snad i v dalších zemích; prognóza CIA se tu výslovně zmiňovala o Vasilu Biľakovi, Nicolae Ceaușeskovi a Erichu Honeckerovi.

Za nejrealističtější považovala americká agentura první ze tří scénářů. Soudila, že převrat dubčekovského typu by se dvacet let po srpnu 1968 těšil široké podpoře v kterékoli zemi sovětského bloku. Ozbrojený zásah by ovšem zkompromitoval a nakonec pohřbil gorbačovské reformy. „Pokud by se situace vyhrotila extrémně,“ zdůrazňovala prognóza CIA, „Gorbačov by bezpochyby intervenoval v zájmu uchování stranické moci doma a sovětského vlivu ve východní Evropě“. Za strategické cíle americké politiky označila CIA „podněcování vnitřní liberalizace v zemích sovětského bloku a jejich postupné odpoutávání od moskevské nadvlády“.

Citovaná analýza CIA pochopitelně poukazovala na stárnoucí vedení těchto zemí. Většina překročila sedmdesátku. Pouze Wojciech Jaruzelski (65) a Erich Honecker (76) byli dle amerických odhadů schopni energicky rozhodovat. „Gorbačov pochybuje o strnulém vedení v Praze, Sofii a Bukurešti, charakterizovaném korupcí, neschopností a dogmatismem, převládajících na sklonku Brežněvovy éry,“ zdůrazňovala prognóza v souvislosti s neodkladností hospodářských změn. Navíc Gorbačova brzdily postoje jeho konzervativních spolupracovníků.

Jak se tedy zbavit starých kádrů v Praze, Sofii i jinde? Podle CIA sázel Gorbačov na přesvědčování příkladem sovětských změn, nikoli viditelným tlakem na kádrové čistky. Prognóza označila za úspěch odchod Jánose Kádára; vystřídal ho o osmnáct let mladší a pružnější Károly Grósz.

CIA vkládala naděje i do Miloše Jakeše, který 17. prosince 1987 převzal bez velkých fanfár vedení strany po Husákovi. Americký dokument označil Husáka za „ztělesnění brežněvovského konzervatismu“ a Jakeše za „kompromisního… spolehlivého politika černěnkovského typu“. /1/ Jeho nástup měl být začátkem postupného odchodu všech normalizátorů, kteří vděčili za své posrpnové posty Brežněvovi. Gorbačov si byl údajně vědom, že odchod starých kádrů otřásal celým systémem založeným na protekcionářství, nepotismu, klientelismu a korupci. Pokud šlo o otázky politického vedení, zpráva CIA se zabývala i „nástupnickou prognózou“ v případě eventuálního Gorbačovova pádu. Připouštěla rozkol uvnitř sovětského vedení a rizika příliš rychlých reforem. Ve všech třech případech by se nadějný liberalizační proces mohl zvrátit. /2/

Aniž by tušili, že rozklad sovětského bloku nastane už v následujícím roce, Američané na jaře 1988 poukazovali na hlavní zdroje napětí: Hospodářské reformy – návrat k tržním poměrům, vedoucí k utahování opasků a nezaměstnanosti, stávky a demonstrace. To vše se odehrávalo za viditelné aktivizace zastánců lidských práv, pacifistů, církví a ochránců přírody. Disidenti začali spolupracovat mezinárodně, zejména Čechoslováci, Maďaři a Poláci.

Přestože si Gorbačov „všelidová povstání“ nepřál, byla na spadnutí. CIA soudila, že by je mohlo odstartovat náhlé úmrtí politického činitele, hospodářský šok nebo disidentské hnutí. Krveprolití by se dalo podle CIA očekávat pouze v Rumunsku nebo Polsku. Tato opatrná prognóza zobecňovala předchozí tři pokusy o národní sebeurčení – v Maďarsku (1956), Československu (1968) a Polsku (1980-1981). Sovětský svaz ve dvou prvních případech sílu použil a v Polsku intervencí hrozil. CIA odhadovala, že Gorbačov by se rozhodl pro vojenský zásah pouze po vyčerpání nenásilných prostředků. Zpráva připomínala, že konzervativci v Německé demokratické republice a Rumunsku, spolu s Gorbačovovými odpůrci v jeho vlastní zemi, by preferovali mocenské řešení. Pokud šlo o Československo, CIA výslovně poukazovala na důsledně neostalinistické postoje Vasila Biľaka, který po dlouhá léta silně ovlivňoval politiku komunistické strany jak v zahraničně politické, tak ideologické sféře./3/

Zpráva CIA v závěru zdůrazňovala, že gorbačovské záměry se shodovaly se strate-gickými zájmy Spojených států. Směřovaly k celoevropskému pluralismu a posilovaly zásadu národního sebeurčení. Východoevropská liberalizace usnadňovala znásobení západního vlivu – v té době zejména v Polsku a Maďarsku. Americká propaganda měla tedy podporovat liberalizační reformy, a současně těžit z hospodářské nejistoty. Otevřenou otázkou zůstával západoněmecký požadavek sjednocení Německa; zpráva konstatovala, že v NATO panovala v tomto ohledu nejednota. Zejména Francie by se sjednocení bránila. Situace nenaznačovala, že by Varšavská smlouva zanikla. Proto bylo nutné zůstávat ve střehu.

Pokud šlo o konkrétní ovlivňování východní Evropy, prognóza CIA doporučovala jak přímé působení na veřejnost, tak na různé instituce. Přikládala rozhodující úlohu vysílání Svobodné Evropy při propagaci gorbačovských změn. Spolu s tím měly sílit přímé kontakty – výměnné pobyty vědeckých pracovníků, akademické konference a občanská diplomacie (people-to-people programs). Cílem těchto nových forem mezinárodní komunikace bylo „napomáhat při ovlivňování vedoucích pracovníků na nižších stupních, kteří by mohli sehrávat klíčové úlohy v nástupnických režimech“.

Jen v časovém odhadu, kdy mělo dojít „k pádu systému“, se zpráva CIA z května 1988 mýlila: „Východní Evropa vstupuje do období týkajícího se celé skupiny zemí, a to v několika směrech… Vývoj v nadcházejících třech až pěti letech pravděpodobně podmíní politickou podobu celého regionu… Pokud jde o časový horizont této prognózy, změny nepovedou ani k rozkladu sovětského impéria ve východní Evropě, ani neoslabí samy o sobě hrozbu ze strany Varšavské smlouvy.“/4/

Podle slov oxfordského historika Archieho Browna, „s dílčími výjimkami Maďarska a Polska… byla východoevropská transformace z konce osmdesátých let převážně přímým důsledkem politických přeměn v Sovětském svazu… Nebýt Gorbačova…, Václav Klaus by byl dnes nejspíš bezvýznamným ekonomem v akademii věd socialistického Československa.“/5/

Patřil jsem k těm, kdo věřili, že československý hospodářský i politický systém byl zralý na zásadní reformu. Přispěly k tomu dvě vskutku historické události: nadějné pražské jaro a šokující srpen 1968. Americká stáž v roce 1986 mě přesvědčila, že centralizované hospodářství, které zničilo konkurenční prostředí, mířilo do slepé uličky. „Socialismus s lidskou tváří“ se poznovu začal rýsovat jako schůdná cesta k překonání dogmatického neostalinismu.

Usoudil jsem, že sovětská přestavba provázená svobodou projevu by mohla vést k podobnému cíli. Doufal jsem, že na reformy dojde zanedlouho i v Československu. V americkém tisku jsem četl úvahy o reformním smýšlení nejen Gorbačova samého, ale i jeho ideologického souputníka Alexandra Jakovleva. Po Ženevské schůzce Gorbačova s prezidentem Reaganem v listopadu 1985 sepsal Jakovlev interní memorandum navrhující změny jak v komunistické straně, tak ve státním vedení: (i) rozdělení Komunistické strany Sovětského svazu do dvou organizací vystavených svobodným volbám; (ii) ustavení funkce prezidenta, který by byl volen ve všeobecných volbách na dobu deseti let; (iii) zavedení parlamentní demokracie podle britského modelu; (iv) ustavení nezávislého soudnictví; (v) uvolnění cenzury. /6/

Podobné signály přicházely např. z Prognostického ústavu Československé akademie věd, kde působili mj. Valtr Komárek, Miloslav Ransdorf a Václav Klaus. Do čela odboru kultury na ústředním výboru nastoupil liberální spisovatel a publicista Jaroslav Čejka. Reformní hlasy zaznívaly z pražského vedení strany. Někteří spisovatelé, např. Petr Prouza a Alex Koenigsmark, „začali navazovat víceméně oficiální vztahy s literáty v emigraci, např. Jiřím Grušou“./7/ Brežněvovská garnitura, která se dostala k moci po srpnu 1968, se upínala k politickému dožití. Jak jsem pozoroval, mnozí z nich by ochotně uvolnili místo mladším.

V průběhu stáže na ústředním výboru jsem vycítil, že poněkud odlišná atmosféra se prosazovala ve vedení Městského výboru Komunistické Strany Československa v Praze. Za korunního prince byl mezi pracovníky ústředního výboru považován dvaačtyřicetiletý Miroslav Štěpán. Ten byl spolu s šestatřicetiletým Vasilem Mohoritou zvolen v dubnu 1988 do sekretariátu ústředního výboru a v listopadu téhož roku za člena jeho předsednictva. Dodejme, že průměrný věk členů sekretariátu byl tehdy zhruba 60 let; u členů předsednictva přesahoval 66 let.

Kdy se Štěpán nastěhuje do pracovny generálního tajemníka strany, bylo podle mého soudu jen otázkou času. Neměl by to daleko: ústřední výbor a „město“ sídlily od roku 1960 ve stejné budově na nábřeží Ludvíka Svobody.

Kdykoli jsem se s ním setkal, připadal mi Štěpán věcný. /8/ Zajímal se o situaci na fakultě i na univerzitě. Párkrát jsme neformálně rozprávěli o mé americké stáži. Cítil jsem, že podobnou schopnost činovníci na vyšších místech dávno ztratili. Žili v petrifikované realitě usnesení stranických sjezdů, konferencí a aktivů.

Jak je dobře známo, Štěpánův kariérní vzestup skončil rychlý pádem. Vzpomínám na listopadový slogan Na Štěpána bez Štěpána. Příznačný byl jeho nezdařený pokus o mobilizaci pracovníků továrny ČKD v Praze 23. listopadu 1989. Dva dny po tomto fiasku Miroslav Štěpán ze všech svých funkcí odstoupil./9/ Jak později napsal Oskar Krejčí, „očekávalo se od něho, že bude představovat spíše mladý reformní proud… K mému velkému překvapení nasadil tu nejkonzervativnější linii.“/10/

Po dvanácti nekonečných měsících jsem se s úlevou vrátil na domovskou univerzitu. Netušil jsem, že v novém roce 1989 „čas oponou trhne – a změněn svět“: jak Čmolíkovo oddělení sdělovacích prostředků, tak fakulta žurnalistky se stanou minulostí. Když jsem opouštěl Barák, jak se budově ústředního výboru přezdívalo, naposledy, věděl jsem, co bylo shnilého ve státě dánském. Stále jsem ale věřil, že reformy přijdou shora a že to bude naše generace, která je začne prosazovat.

Těsně před koncem kariéry na Karlově univerzitě mi tak osud dopřál jedinečnou možnost pozorovat svět z dvojího odstupu – jednak z amerického Bloomingtonu (1986), jednak z centra politické moci komunistické strany (1988). Byly to dva protichůdné úhly, dva světy. Nicméně oba byly velmi cenné při formování mého pohledu na akademický obor, jemuž jsem do dé doby zasvětil patnáct let života, i mého světonázoru, který mě o pár let později nasměroval k přesídlení do Kalifornie.

Poznámky

/1/ Konstantin Černěnko byl Gorbačovův předchůdce ve vedení komunistické strany a státu. „Nejvýraznější Černěnkovou vlastností“ byla údajně „naprostá absence jakékoli výraznosti“.

/2/ Podle Jacka F. MATLOCKA, bývalého velvyslance USA v ČSSR (1981–1983) a v SSSR (1987–1991), „studená válka skončila mnohem dřív než si to dokázal kdokoli představit… Faktem je, že Spojené státy a většina našich západních spojenců si přály, aby Gorbačov vytvořil… dobrovolnou federaci dvanácti sovětských republik [s výjimkou pobaltských republik]… Rozpad Sovětského svazu byl porážkou americké a západní diplomacie, která si přála, aby Gorbačov nadále rozvíjel své demokratické reformy“. Z Matlockovy přednášky Mírový konec studené války: zásluha diplomacie a inspirace pro současný svět. Desátá pražská bezpečnostní konference, Fakulta sociálních věd Karlovy univerzity, 7. 11. 2014. Viz též: Jack F. MATLOCK, Autopsy on an Empire: The American Ambassador’s Account of the Collapse of the Soviet Union, New York 1995.

/3/ Od listopadu 1968 do prosince 1988 byl Biľak tajemníkem ústředního výboru pro zahraniční politiku a ideologii. Všechny nás překvapilo, když v roce 1985 poskytl rozhovor západoněmeckému týdeníku Der Spiegel, v němž obhajoval vojenskou intervenci z roku 1968: Rozhovor soudruha V. Biľaka pro časopis Der Spiegel, Rudé právo, 30. 10. 1985. Na mimořádném sjezdu v prosinci 1989 byl Biľak vyloučen z komunistické strany „jako představitel sil, které podnítily intervenci cizích armád 21. 8. 1968“.

/4/ Director of Central Intelligence, Soviet Policy toward Eastern Europe under Gorbachev. National Intelligence Estimate, May 1988. Dostupné z: https://www.cia.gov/library/readingroom/docs/CIA-RDP93T00451R000100180003-9.pdf

/5/ Archie BROWN, The Gorbachev Factor, New York 1997, ss. 247248.

/6/ Plný text Jakovlevova memoranda je uveřejněn zde: Richard PIPES, Alexander Yakovlev: The Man Whose Ideas Delivered Russia from Communism, DeKalb 2015, přílohy. S podobnými reformními názory přicházeli už předtím sovětští disidenti, např. Andrei D. SAKHAROV, My Country and the World, New York 1975.

/7/ Petr ŽANTOVSKÝ, Cenzura v období rozpadu hodnot (předneseno na konferenci Unie českých spisovatelů, konané na téma Rozměr svobody a cenzury v kultuře), Literatura–Umění–Kultura 29, 27. 7. 2016.

/8/ Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd pořídil elektronický záznam rozhovoru s Miroslavem Štěpánem, osvětlující jeho taktiku při prosazování dílčích reforem a jeho postoje k sovětským reformám v letech 1988 až 1989.

/9/ Nakonec byl Štěpán odsouzen za předlistopadové zneužití pravomoci veřejného činitele při zásahu proti demonstrantům 28. 10. 1989. Z vězení byl podmínečně propuštěn v říjnu 1991. Zemřel v roce 2014.

/10/ Štěpán nepřevlékal kabáty, Parlamentní listy, 23. 3. 2014.

Poznámka redakce: Memoárovou knihu Stanislava Perknera Čechoamerický příběh – tak (nějak) to tenkrát bylo (304 s., ISBN: 978-80-88125-05-1) lze objednat v nakladatelství Gelton – Červenka.

 

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.