Liberální klamy

Progresivní síly musí odložit proklamativní morální paniku a iniciovat skutečný politický posun.

Marc Saxer je vedoucím kanceláře Friedrich Ebert Stiftung v Indii a zamyslel se nad některými liberálními klamy současnosti. Článek přinesl časopis Social Europe.

Dnes převládá představa, že se musíme postavit pravicovému populismu, píše Saxer. Ale všechny ty antipopulistické „hashtagy“, obecné odsuzování a koncerty dobré vůle proti jeho nárůstu nic nezmohly, očividně je potřeba použít efektivnější strategii a začít jednoduchou otázkou: čí hodnoty se vlastně brání?

Válka uvnitř střední třídy

Dokud je pravicový populismus kulturním třídním bojem, nebude nikdy poražen. Válka se totiž téměř výhradně vede mezi skupinami jedné – střední – třídy, což je důvodem, proč se dnes, v dobách extrémní nerovnosti, debata soustředí na otázky morálky a identity a ignoruje problémy distribuce bohatství.

Otázka „kdo jsme a kam jdeme“ byla historicky doménou duchovních a filozofů, dnes nám na ni „dávají odpovědi“ akademici a tvůrci/kreativci.

Sociolog Andreas Reckwitz říká, že v dnešní postindustriální znalostní společnosti jsou vítězové kosmopolitní a otevření, preferují diverzitu a zajímají se hlavně sami o sebe a o své potřeby – svatý to grál současnosti. Řečeno jinak, lidé s akademickými tituly rozhodují, který životní styl je považován za hodnotný a který nikoliv.

Ale hodně lidí nechce podstupovat permanentní boj o zviditelnění, respekt a úspěch, preferují ochranu a obyčejné uznání, chtějí někam patřit. Jsou to převážně živnostníci, bílé límečky i kvalifikovaní dělníci, páteř tradiční střední třídy. Ti jsou přitahováni komunitarismem a touží po více homogenní či jednotnější společnosti, která ctí hodnoty povinnosti a solidarity.

Při vzniku takového společenství však musí být jasné, kdo je jeho součástí a kdo není. Je to tedy střet mezi liberální agendou, která nabádá k otevřené společnosti, odstranění hranic a deregulaci ekonomiky – a mezi těmi, kdo chtějí hranice zavřít a zdůraznit důležitost národní identity.

Takže jsou to pravicoví populisté, kdo vede vzporu proti liberalismu. Oni první dokázali vyjádřit ten pocit urážky a nejistoty, který sužuje střední vrstvy. A jsou to právě příslušníci staré střední vrstvy, kdo volí pravicové populisty, mnohem častěji než prekariát, protože ten často k volbám ani nejde. Což zároveň řeší onu hádanku, proč voliči tvrdě pravicových stran nejsou statisticky ani chudší ani méně vzdělaní než průměr.

Nová střední třída se nemíní jen tak vzdát svým představ o hodnotách a cílech. Útok na jejich kulturní hegemonii znamená, že postaví zeď mezi „slušnými lidmi“ na straně jedné, na té druhé stojí už jen misogynové, xenofobové, autoritáři a rasisti. Pomocí „virtuální signalizace“ přisuzují svému kosmopolitnímu životnímu stylu vyšší hodnotu, než má životní styl jejich oponentů. Viz #noplatform, #refugeeswelcome nebo #metoo, které ta druhá skupina vnímá jako bojovníky kulturní války.

Ale proč se tahle třídní občanská válka uvnitř střední třídy vede právě kvůli kultuře, ptá se Saxer? V dnešní ekonomice jsou totiž víc než kdy jindy hlavními faktory úspěchu vzdělání a kreativita. Díky kulturnímu kapitálu je kreativní třída mobilní (směrem nahoru), zatímco ta bývalá střední padá v sociální hierarchii dolů.

Kosmopolité proti komunitaristům

Propadající se se nyní bouří proti pocitu kulturní degradace a nová střední třída, vděčící za svůj úspěch kosmopolitnímu životnímu stylu, nemíní akceptovat žádná omezení své morální autority. Kulturní válka, která vypukla mezi kosmopolitními a komunitárními, rozhodne, kdo bude ovlivňovat politiku, média, umění i akademickou sféru. Fakt, že bitvy se vedou o kulturní hegemonii, vysvětluje, proč politické rozkoly začínají u otázek sexuality, identity nebo jazyka, ale distribuce bohatství se netýkají.

Boje o morální témata a identitu jsou typickým rysem neoliberálního věku, občané totiž ztratili důvěru ve schopnost (a asi i zájem) státu formovat společnost.

Při pohledu z této perspektivy může být odpor vůči racionálním hnutím (např. boj proti klimatické změně) a normativním požadavkům (rovnost mezi pohlavími) chápán jako iracionální, dokonce jako čiré zlo. Takže politické neshody mezi občany se stávají morálním ochranou proti postupu barbarů – je potřeba vyčlenit je z veřejné debaty. Bitevní pokřik je „staří bílí mužové nemají právo mluvit!“ nebo „tím, že jim média dávají prostor, činí extrémní pravici společensky akceptovatelnou!“

Brutalita – a tragédie – této kulturní konfrontace spočívá v tom, že obě strany mají strach, že společnost se rozpadne. Tento strach je činí agresivnějšími vůči všem těm, které považují za nepřátele dobra a pravdy, a pod tíhou ohrožení svého způsobu života se uchylují k tribalismu.

Útok z vnějšku, jak ukázal americký případ Kavanaugh, může členy „kmene“ ještě více semknout, mobilizovat a utvrdit jejich víru. Tento mechanismus vysvětluje současnou tendenci „zaujímat postoje“. V boji proti radikální pravici je ale vytyčování morálních hranic kontraproduktivní a jen posiluje soudržnost pravicových skupin.

Existuje i druhý důvod, proč „zaujímat postoj“ proti radikální pravici, není efektivní. Společnost se v Trumpově éře restrukturalizovala. Zatímco dříve byla identita nástrojem důležitým pro menšiny, identitární hnutí dnes úspěšně přesvědčilo společenskou většinu, že i oni se stali ohroženou menšinou –  „bílí Američané“, „biologičtí Němci“ a „praví Finové“, obdobně to funguje u hinduistických nacionalistů, salafistů nebo fundamentalistických buddhistů.

Jak posílit pravicové populisty

Spojenectví menšin à la Obama má tak proti sobě oponenta imunního vůči kosmopolitním snahám. Využívá pocit urážky a nejistoty, aby zpochybnil tzv. progresivní výdobytky a podkopal instituce liberální demokracie.

Takže pokud chce někdo zachraňovat sociální demokracii před touto existenční hrozbou, měl by urychleně pochopit, že vytvořením morálního a jazykového „cordon sanitaire“ kolem pravicových populistů to nedokáže – budou ještě silnější.

Progresivní síly musí zahodit proklamativní morální paniku a iniciovat skutečný politický posun. Místo aby šíleli z autoritářských extremistů, musí demokratičtí politici podepřít politický střed, to znamená brát obavy běžných lidí vážně, ne je urážet.

Ti, kteří se cítí nejistí v časech globalizace, automatizace, klimatické změny a masové migrace, nejsou neonacisté. Chytrá politika může tyto pocity nejistoty usměrnit a může občanům vrátit určitý stupeň kontroly nad jejich životy i komunitami. Znamená to nabídnout jim pracovní jistotu, zlepšení sociální záchranné sítě, návrat k státem poskytovaným veřejným službám, znamená to i omezení a řízení migrace. A také aplikovat vládu práva a boj proti kriminalitě.

Neznamená to však vrátit se v čase a zapomenout na výdobytky emancipace posledních desetiletí. Cílem je bránit otevřenou společnost založenou na solidaritě mezi skupinami a zachování rovného přístupu k příležitostem.

Tyto cíle brání zejména sociálním demokratům udržet volební aliance mezi liberální střední třídou (kosmopolity) a pracovníky (komunitaristy). Příkladem je německé levicové „kolektivní hnutí“ Aufstehen , které chce tu odborovou solidaritu, tu zase „#unteilbar“ (nedělitelní), což je hnutí preferující solidaritu bez hranic, které přivedlo do ulic Berlína čtvrt milionu lidí.

Pluralitní společnost musí akceptovat pluralitní názory

V současné Evropě se post-sociálně demokratické strany srocují kolem těchto dvou pólů a hrozí jim, že dlouhodobá dezintegrace kosmopolitních a komunitárních elementů na levici je připraví o energii progresivních stran.

Demokracie přežije jen tehdy, když střední třídy pochopí, že v pluralitní společnosti musí akceptovat pluralitní názory na to, jak lidé mají žít. S takovým přístupem má ale „otitulovaná“ třída problém, protože si léta – a bez námitek ostatních – nárokovala univerzálnost svých hodnot.

Nyní je tu nová síla, která vztek nad globálními elitami přetavuje v politický kapitál. Neoliberální idea, že společenské problémy mohou být vyřešeny jen jednotlivci, kteří změní své chování, je u konce. Moralizující kategorie (správný/chybný, dobrý/špatný) ztěžují možnost kompromisů, takže místo toho, abychom se hádali nad jazykem a hodnotami, musíme se vrátit k diskuzi o strategii a politice.

Proti moralistickému vztekání se střední třídy musíme postavit model politického přemýšlení, které vidí změnu jako produktivní výsledek společenských bojů. Těžko to ale lze udělat, když se společnost rozsype na kmeny. Síla velkých zastřešujících stran je v tom, že vytvářejí společenský konsenzus mezi různými skupinami občanů s různými identitami a boj za uznání a redistribuci lze kombinovat tak dlouho, dokud agenda bude brát v úvahu její dopady na různé skupiny.

Což znamená změnit strukturální podmínky tak, aby měl každý rovné podmínky. Historicky vzato byla právě toto úloha sociální demokracie a její politická budoucnost tkví v obnovení tohoto spojenectví.


Články zveřejněné v sekci Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.

 

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.