Česko v roce 2018 politicky stagnovalo

Veronika Sušová-Salminen shrnula hlavní trendy české politiky uplynulého roku 2018.

Trendy a události české politiky v roce 2018 byly charakterizovány poměrně silnou kontinuitou déle trvajícího procesu krize. Transformace skončila a plavně se přehoupla do krize, která má příčiny vnější (především Velká recese, její „nečekanost“, i její důsledky pro Západ, základní to orientační bod dnešního Česka) a vnitřní (krize daná rutinizací politiky, která už nenabízí vyprávění typu „návrat do Evropy“, „za deset let se budeme mít jako v Rakousku“ atp., politika ztratila kouzlo příslibu lepší budoucnosti, Západ ztratil svoje doposud nezpochybnitelné pozlátko přitažlivosti). Už to samo o sobě přivedlo veřejný prostor i politiku do stavu konfliktu a neklidu, který zatím nemá řešení. Východiska z krizového stavu se zatím na bližším obzoru neobjevují, spíše pokračuje stagnační trend, který zároveň odráží celkový mravně-myšlenkový stav post-transformačního establishmentu (kvality elit, chcete-li). A ten je vizitkou české transformace posledních tří desítek let spolu s problémy jako je „path dependency“. Na pokračující stagnaci v politice nic nezměnily ani oslavy stoletého výročí vzniku Československa, které je v české společnosti vnímáno jako symbol obnovení české státnosti.

Prezidentské volby v lednu 2018 byly příznačné. Opět se jednalo o velmi polarizující volby, které dokonce i navzdory sobě znovu vyhrál Miloš Zeman, který tak zůstává prezidentem na příštích pět let. Přičemž, dodejme, první rok jeho druhého a posledního termínu se ukázal o dost pasivnější než ty předcházející. Kampaň skončila a zdá se velmi pravděpodobné, že Miloš Zeman už do české politiky nic zásadně nového nepřinese. Tedy kromě performativních kousků, které se jako obvykle setkají s očekávaným halasem, který jim dodá na významu, přestože z hlediska politiky mají význam nicotný. Zvolení Zemana a profilový obrázek jeho prezidentských (jen mužských) konkurentů tak byl součástí či projevem současné stagnace české politiky jako celku.

Zformování nové vlády s důvěrou parlamentu se po podzimních volbách v roce 2017 značně protáhlo, takže vládu s důvěrou dostala Česká republika s velkým zpožděním až v roce 2018. Důvodem byl jednak netaktický první pokus o menšinovou vládu ANO, ale především to, jak parlamentní volby rozdaly karty.

Krize post-transformačního uspořádání je patrná v nové politické fragmentaci, tedy ve ztrátě pozic jeho hlavních opor (ODS, TOP09, KDU-ČSL a také blairizovaná ČSSD) i tradiční opozice (KSČM) v posledních letech. K nim nyní přibyly dva další subjekty – na jedné straně Piráti a na druhé Okamurova SPD. Ovšem v případě obou „vyzyvatelů“ je jejich „alternativnost“ ve smyslu vytvoření nového politického konsensu (a ukončení stagnace) dost zamlžená. To platí do značné míry o hnutí ANO.

Vláda Andreje Babiše tak dostala důvěru až v červenci a musela se přitom opřít o hlasy politicky oslabující nominální levice v podobě sociální demokracie a nepřímo pak i KSČM. Přičemž, alespoň podle výzkumů veřejného mínění (a samozřejmě volebních výsledků), po celou dobu Babišovo ANO nejen že vykazuje nejvyšší díl podpory, ale jeho „neo/liberální“ opozice ve výzkumech nedosahuje ani 20 % a zůstává dost fragmentovaná. Hnutí ANO má přitom všechny atributy podnikatelské politické strany, která přímo vyplynula z ekonomického a politického vývoje české transformace. V prosinci 2018 (CVVM) ukazoval volební model pro volby do parlamentu další posílení ANO na 33,5 %, zatímco na druhém místě figuroval „pilíř transformace“ ODS se 14,5 %. Hnutí nejspíš pomohl i poslední Babišův skandál. Vládní „levice“ se může těšit z mírného nárůstu preferencí zdecimovaných posledními parlamentními volbami. Vstup do vlády s Andrejem Babišem (přímo a nepřímo) se tak chtě nechtě stal její strategií v boji o politické přežití.

Komunální volby na podzim 2018 nepřinesly velké změny v rámci dosavadního trendu. Tradiční byla voličská účast (dost nízká na to, že jde o volby místní) a tradičně se jejich vítězem s přehledem staly nestranické subjekty. Z politických stran si nejlépe vedla KDU-ČSL, zastoupení v komunální politice výrazně ztratily KSČM a sociální demokracie, jen velmi malý nárůst v mandátech zaznamenalo ANO a na stagnujícím trendu se v komunální politice ocitly ODS, TOP 09 nebo Piráti, i když například Piráti zaznamenali dílčí úspěchy ve velkých městech (Praha), což nejspíš zpečetilo jejich profil post-politické, hlavně velkoměstské, liberální síly.

V případě paralelních voleb do jedné třetiny Senátu, druhé komory Parlamentu, se projevila (opět spíše tradiční) vychýlení, přičemž v tomto případě je třeba brát ohled na specifika těchto voleb, včetně velmi nízké volební účasti. V Senátu posílila ODS, výrazně oslabila ČSSD a fakticky propadl lídr volebních výzkumů, Babišovo hnutí ANO, a také Piráti jako určitý post-transformační „protějšek“ ANO. Tedy, Senát se stal zdánlivě poslední baštou odumřelého transformačního konsensu – alespoň s ohledem na prostřídávání většiny ODS a ČSSD.

Současná krize je krizí politickou, myšlenkovou i personální, nikoliv ale už (a ještě) ekonomickou. I když ta ekonomická jí nepochybně předcházela. Zde se projevuje určitá rozpojenost posledního vývoje, která je však jenom zdánlivá. Ve skutečnosti se jedná o zpožděnou reakci.

Uplynulý rok 2018 byl v podstatě pátým rokem (dle mainstreamové ekonomie) plusového růstu hospodářství, i když už s náznaky zpomalování. Čísla v ekonomice tak slouží paradoxně jako komplic politické stagnace, nehybnosti krize. Politické elity uzavřené v patu post-transformační rutinizace nedokázaly nijak výrazně využít příznivých ekonomických podmínek posledních pěti let k nutnému hledání alternativního modelu hospodářského profilu Česka. Místo toho se vedou spory především o „hodnoty“, které bohužel zůstávají úlitbou pokrytectví, nikoliv žitou skutečností českého politického establishmentu a společnosti. Jistě, byly tu pozitivní kroky jako navyšování ostudně nízké minimální mzdy, důchodů a další podobné korekce. Nicméně se jedná pouze o (příjmové) korekce, nikoliv o národohospodářskou strategii, která by směřovala k novému modelu reflektujícímu periferní dělbu práce a rizika spojená se změnami ve světě či výraznou závislostí na Německu.

Politická stagnace znamená nejen problém s kvalitou establishmentu, ale také nemožnost nalezení nové shody, a to je pro podobné celonárodní strategie zásadní. V české politice dnes neexistuje ani základní shoda na tom, jakou roli by měl v ekonomice mít a hrát stát, či jaké konkrétní poučení vyplynulo pro typ naší ekonomiky z Velké recese. Nebo jakým (přibližně) směrem se země vydá v následujících 10 až 15 letech. Jak by také mohla taková shoda nastat, když se většina času věnuje boji za jakýsi návrat do 90. let, doby politické hegemonie ODS, neoliberální ekonomiky, cesty do Evropy a prezidentství Václava Havla. Tady je nutné si ale všimnout, že Andrej Babiš a jeho ANO na nalezení nového konsensu s českou společností už nepochybně pracují, i když se jim ho zatím v rámci politického establishmentu nalézt nedaří.

Italský politický filosof Antonio Gramsci popsal stav krize velmi výstižně: „Krize spočívá právě ve skutečnosti, že to staré umírá a nové se nemůže narodit; v tomto mezivládí se vynoří velké množství chorobných příznaků.“

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.