Sektorové daně ve finančním zprostředkování: ano či ne?

Ekonom Lubomír Civín vysvětluje současné podoby sektorových daní především ve finančnictví. Mají smysl a jak se dotýkají otázky odlivu dividend z české ekonomiky?

Od 1. ledna 2019 převzalo poprvé v historii vedení EU na pololetní období po Rakousku Rumunsko. I když někteří představitelé EK nejsou tímto faktem příliš nadšeni (např. předseda EK Juncker), větší rozporuplné reakce vzbuzuje v Europě spíše aktuální fiskální politika Rumunska, které od Nového roku zavedlo bankovní daň, čili sektorově cílené zdanění sektoru finančního zprostředkování.

V ekonomické teorii s konceptem sektorové daně ve finančním sektoru přichází zdanění navrhované nositelem tzv. Nobelovy ceny za ekonomii Jamesem Tobinem. Je známa taky jako tzv. Tobinova daň a byla původně definována jako daň na všechny spotové konverze jedné měny na jinou. Tato daň byla původně navrhovaná k penalizování krátkodobých finančních swapů z jedné do jiné měny za účelem spekulace. Koncem devadesátých let však byl termín Tobinova daň nesprávně používán i při uplatnění na všechny formy zdanění krátkodobého transakcí, ať již v cizích měnách či nikoliv. Toto širší pojetí sektorové daně označované taky jako daň Robina Hooda z důvodu financování daňových příjmů ze zdanění všeobecných příjmů spekulantů (pravděpodobně bohatších), jejichž primárními příjemci jsou následně přes státní rozpočet méně bohatí obyvatelé.

Jaké sektorové daně?

Otázka sektorových daní čili zdanění nadproporcionálního zisku vybraných sektorů (zejména finančního) je přitom otázka, která je (nejen) v EU diskutována poměrně dlouhé období (zejména od krize z roku 2008) v úrovni politické, přičemž teoretický koncept existuje již delší dobu. Zdanění finančního (bankovního) sektoru se v souladu se stávající teorii a praxí hospodářské politiky států může uskutečnit buďto formou kompenzačních anebo korekčních daní.

Mezi kompenzační daně (anebo poplatky s podobných charakterem jako daně) se řadí tzv. stabilizační poplatek, zdanění bonusů managementu finančních institucí, případně zavedením DPH pro celý finanční sektor, který je od této daně osvobozen.

Do skupiny korekčních daní lze řadit dva typy daní, a sice daň z finančních transakcí (FTT – financial transaction tax) a daně z finančních aktivit (FAT- financial activity tax).

Zatímco první skupina představuje opatření, která se soustřeďuje zejména na zpětné získání finančních prostředků vydaných z veřejných rozpočtů na záchranu bank v době  finanční krize v podobě přímých  státních investic do ohrožených finančních institucí, vládních kapitálových záruk, výkupu „toxických aktiv“ a podobně. Úvahy o jejich aplikaci se proto soustřeďovaly zejména na období ihned po skončení krize, současné úvahy kolem sektorových finančních  daní se většinou soustřeďují na korekční typ zdanění, jehož cílem by mělo být významné omezování možností vzniku a projevů rizik, které vedou  k  hlubokým finančním krizím a mohou vyvolat i systemickou finanční krizi s mezinárodními, případně globálními dopady.

Princip, na němž je daň z finančních transakcí (FTT) založena, je na první pohled zdůvodněný, jednoduchý a racionální. Finanční transakce v současné globální ekonomice totiž v podstatě nepodléhají zdanění, takže daňová sazba, která by byla jenom ve výši několika desetin či setin procenta, může globálně generovat stomiliardové výnosy.

Zavedení FTT však s sebou přináší i celou řadu poměrně složitých otázek, jejichž zodpovězení není často možné ani při využití dostupných dat a úzce souvisí s hodnotovým postojem politiků a ekonomů k finančním trhům a jejich roli v ekonomice. Kromě celé řady technických detailů patří v obecnější rovině mezi nejdiskutovanější potenciální účinky FTT zejména stabilita trhů (s tím související dopady eliminace některých transakcí na jejich likviditu, transakční náklady či volatilitu), obavy ze zvýšení nákladů pro nefinanční aktéry (podniky, klienty bank, penzijních fondů ad.) a z přelití kapitálu do daňových rájů.

Daň z finančních transakcí je ve své podstatě daní z obratu, přičemž lze identifikovat několik typů jejich podob. První z nich představuje daň z transakcí s cennými papíry. Tuto daň lze alternativně uvalovat buď při vydání cenného papíru, nebo při obchodování na sekundárních trzích. Z tohoto důvodu se tento typ daně většinou uvaluje ve formě rovné daně z tržní hodnoty buďto primárně emitovaného anebo z hodnoty cenného papíru prodávaného na sekundárním trhu.

Daň z finančních transakcí lze dále uvalit jako daň z měnových transakcí – tzn. daň se uvaluje na transakce s měnou a někdy taktéž na finanční deriváty. Tento typ daně je znám pod již zmíněným jménem tzv. Tobinovy daně.  Bývá implementován buďto ve formě tzv. registrační daně, nebo tzv. kapitálového poplatku (kolkovného). V tomto případě se pak daň uvaluje na zvýšení kapitálu. V některých zemích se kapitálový poplatek uvaluje jako selektivní daň na vybrané druhy podnikání.

Třetí formu, kterou lze uvalit daň z finančních transakcí, představuje tzv. bankovní transakční daň. V tomto případě se daň uvaluje na všechny úložky a výběry z bankovních kont, většinou v podobě procenta z ukládané (vybírané) částky. Další formu daně z finančních transakcí představuje daň z pojistného, která někdy bývá uvalována na pojistný sektor s cílem kompenzovat skutečnost, že tento sektor je vyjmut ze zdanění DPH. A konečně poslední formu daně z finančních transakcí představuje i u nás využívaná daň z převodu nemovitostí, která se uvaluje na hodnotu pozemku, který je předmětem transakce.

Daň z finančních aktivit (FAT) při srovnání s FTT vykazuje některé přednosti, zejména v tom, že daní zisky finančních institucí. Zatímco FTT daní „hrubé“ transakce, neboť se odvádí pokaždé, kdy dochází k obchodování s aktivem, FAT zdaňuje jen „čistou“ transakci, jelikož se počítá pouze ze zisku a odměn, což představuje významný rozdíl v přístupu, ale taky v dopadu na daňový subjekt. V režimu FTT totiž odvede finanční instituce či jednotlivec daň z každé realizované transakce, zatímco v případě FAT zaplatí daň pouze pokud byly realizované finanční transakce ziskové. I proto se FAT může zdát jako spravedlivější, ale nevýhodou je, že její regulační účinek na finanční instituci je nižší.

Při hledání systemizace druhého typu korekčních sektorových daní je možné použít pohled MMF, který uvádí tři verze FAT, které se v minulosti již uplatnily v několika zemích. Liší se od sebe především metodou, kterou je definován základ daně a výše hranice té části zisku a odměn, z nichž má být daň odvedena. Žádná z uvedených variant přitom není optimální a každá se vyznačuje určitými koncepčními nedostatky.

Prvním typem je tzv. „přírůstková daň z finančních aktivit“ (addition FAT), kde jejím daňovým základem je celkový součet všech vyplacených odměn a vykázaných zisků. Jelikož zisky plus veškeré vyplacené odměny tvoří přidanou hodnotu, tak proto by takováto daň byla jakousi náhradou daně z přidané hodnoty (DPH). A to by mohlo mít smysl, protože v současném pojetí se DPH ve finančních službách převážně neaplikuje a tyto jsou z velké části od DPH osvobozeny. To znamená, že formou FAT tohoto druhu by se daňový režim mohl ve finančním sektoru více podobat jiným sektorům, a tak pomáhat eliminovat tendenci finančního sektoru k nadprůměrné ziskovosti ve srovnání se sektory reálné ekonomiky.

Druhým typem metody výpočtu FTA je tzv. „výnosová daň z finančních aktivit“ (rent-taxing FAT), kdy je za základ daně považována jen část odměn a zisku, přesahující předem definovanou úroveň.

Třetí z používaných metod je „riziková daň z finančních aktivit“ (risk-taxing FAT), jež se snaží zdanit příjmy pocházející z příliš riskantních finančních operací (EC 2010a).

Zkušenosti z Evropy a dalších zemí

Řada evropských ale i mimoevropských států má zkušenost s aplikací podobných daní v různé podobě.  Ve Velké Británii podléhají finanční transakce tzv. stamp duty (kolkovnému) nebo stamp duty reserve tax (dani z rezerv) ve výši 0,5 % z plnění při převodu akcií. Daň z převodu cenných papírů je například taky zavedena ve Švýcarsku, a to jak na domácí, tak zahraniční cenné papíry. FTT je uvalována i mimoevropskými státy. Daň z transakcí s cennými papíry je například uvalována v Číně, Indii nebo Indonésii. Čína, která obdobnou daň uvaluje od roku 1990, kdy došlo k otevření šanghajské burzy a sazba daně činí 0,1 % z hodnoty cenných papírů k datu převodu. Obchodování na sekundárních trzích je taktéž zdaňováno v Jižní Africe nebo Jižní Koreji. Brazílie uvaluje daň ve výši 1,5 % na kmenové akcie společností zalistovaných v zahraničí. Daň z finančních transakcí taktéž uvalují světová finanční centra jako Hong-Kong, nebo Singapur. Jedinou zemí, která uvaluje daň na měnové transakce je Brazílie.  Daň je vybírána ve výši 0,38 %.

V EU je situace rozpornější a názory členských zemí na zavedené této daně se různí. Návrh směrnice EK, která měla zavést daň z finančních transakcí v členských státech od ledna 2014, Evropská komise přitom publikovala již v září 2011. Komise si od této směrnice slibovala jednak sjednocení pravidel mezi jednotlivými státy a ekonomickými sektory, snížení počtu rizikových transakcí na finančních trzích, také však současně vznik nového zdroje příjmů rozpočtu EU využitelného například při zvládání dopadů budoucích finančních krizí. Poté, co některé členské státy včetně České republiky odmítly implementaci této daně, rozhodla se Evropská komise ji prosadit nikoliv formou směrnice, ale v rámci systému zesílené spolupráce – čili implementací jen těmi členskými státy, které chtějí zdanění finančního sektoru zavést.

V reakci na náklady vzniklé v souvislosti s finanční krizí po roce 2008, které byly hrazeny z veřejných rozpočtů, začaly některé země skoro okamžitě zavádět přechodná opatření s cílem „vybrat“ zpět veřejné prostředky, které byly nuceny do finančního sektoru investovat. Tak byla např. ve Spojeném království zavedena přechodná bankovní daň z mezd, obdobná daň byla zavedena taktéž ve Francii.

Země střední Evropy (Maďarsko a Rakousko) zavedly kompenzační daň v letech 2010 a 2011 ve formě výrazné zvláštní bankovní daně. Maďarsko zavedlo tzv. bankovní daň v roce 2010 a činila 0,15 % až 0,53 % z objemu poskytnutých úvěrů. Banky ji však z velké části přenesly na své klienty v podobě dražších úvěrů a nižších úroků z vkladů. Kvůli těmto nepříznivým vedlejším efektům v kombinaci s citelnou zahraniční kritikou došlo v roce 2016 ke snížení horní hranice daně na 0,24 % a 0,21 % v letech 2017 a 2018.

Rakouská vláda zavedla bankovní daň v roce 2011 kvůli pokrytí nákladů, které vláda vynaložila na sanaci několika komerčních bank mezi lety 2010-2014. V roce 2014 se v souvislosti s dalšími problémovými sanacemi zvyšovala, od roku 2017 se však vláda s bankami dohodla na snížení bankovní daně z původních 640 na 100 mil. EUR. Oproti tomu banky však zaplatí jednorázově celkem 1 mld. EUR s proporcionální účastí všech bankovních domů, což pro ně bude znamenat v dlouhodobém horizontu významné snížení.

Slovensko zavedlo bankovní daň ve výši 0,4 % z objemu vkladů bank v roce 2012. Už v tomto roce došlo ke skokovému meziročnímu poklesu ziskovosti tamních bank o více než čtvrtinu. O tři roky později pod tlakem celého sektoru byla daň snížena na 0,2 %.

V únoru 2016 byla zavedena agresivní (0,44 % z poskyt­nutých úvěrů) bankovní daň i v Polsku, přestože se proti jejímu zavedení stavěly místní banky, ratingové agentury, Evropská komise i Mezinárodní měnový fond.

Od letošního roku se ve své fiskální politice k této atypické dani tudíž připojilo také Rumunsko, které postupuje po stopách Maďarska a částečně i Rakouska. V Maďarsku byly totiž také zavedeny zvláštní daně pro podobné odvětví jako v Rumunsku. V případě Rumunska však účel zdanění je spíš zvýšení fiskálních příjmů, jelikož Rumunsko – na rozdíl od Maďarska a Rakouska – za poslední deset let nezažilo masivní nebo systémovou bankovní krizi, zatímco Maďarsko i Rakousko prošly po roce 2008 velkými bankovními krizemi spojenými s vysokými náklady sanace jejich bankovního sektoru.

Balíček opatření rumunské vlády, který má pomoci ke snížení deficitu státního rozpočtu a jehož součástí je také nová daň z bankovních aktiv, by měl podle ministra financí přinést do rozpočtu v tomto roce přibližně 775 mil. EUR. Výše této daně by měla být závislá na výši referenční rumunské mezibankovní úrokové (ROBOR) a pohybovat se od 0,2 % z aktiv pro ROBOR v rozmezí 1,5 – 2,0 %.

Dosavadní průběh využívání bankovní daně ukazuje, že to je rozporuplný koncept, jenž má řadu zastánců, ale také odpůrců. Aplikace bankovní daně v obou jejich formách (FTT i FTA) přináší určité výhody ale současně také problémy, které mají vliv nejenom na finanční sektor, ale rovněž na reálnou ekonomiku. Zkušenost naznačuje, že to není dlouhodobé řešení, ale spíš časově omezené opatření, které však může mít taky významný negociační potenciál při jednání vlád se zahraničními investory v tomto sektoru, který je sektorem z hlediska vlastnictví vysoce internacionalizovaným.

Sektorové daně a odliv dividend z české ekonomiky

Jak již bylo uvedeno Česká republika není zastáncem zavedení bankovní daně v jakékoli zmíněné podobě, kterou odmítla spolu s Velkou Británii již v době, kdy EK předložila zmíněný návrh na její zavedení formou uvedené směrnice. Otázka sektorových daní přitom ale rezonuje v posledních letech i v ČR, a to zejména v souvislosti s analýzou vývoje platební bilance a jejího běžného účtu. Jeho nejvýraznější položkou na straně odlivu představují dividendy plynoucí z přímých zahraničních investic (za 3. čtvrtletí roku 2018 představoval jejich odliv cca 200 mld. Kč, za celý rok se bude blížit hodnotám z předchozích let). To představuje částku, která by, pokud by zůstala v ekonomice, mohla podstatným způsobem urychlit modernizaci české ekonomiky a napomoci její žádoucí transformaci směrem k Průmyslu 4.0., která nás v nejbližších letech čeká. Otázkou proto i u nás je, jakým způsobem alespoň část těchto kapitálových zdrojů udržet v domácí ekonomice, případně vylepšit i tak silně diskutovanou otázku státního rozpočtu a jestli například bankovní sektor, který je z převažující části v držení zahraničních bankovních skupin nezatížit nějakou formou sektorové daně, obdobně jak to teď učinilo Rumunsko, či jiné země střední Evropy v nedávné minulosti. Tyto finanční konglomeráty totiž u nás dosahují extrémně vysokých zisků s vysokou návratností původně investovaného kapitálu a jsou významným nositelem odlivu výnosů z kapitálu do zahraničí.

Podle údajů České národní banky odteklo v roce 2017 zahraničním matkám českých firem 280 mld. Kč a v roce 2016 číslo dosáhlo desetiletého maxima – 288 miliard. Peníze putují za hranice hlavně jako výplata dividend z investovaného kapitálu, ale taky v rámci vnitropodnikových transferních cen, což je způsob, jak ušetřit snížením jejich hodnoty a tím i daňového základu mezi příbuznými firmami.

Současná vláda A. Babiše však spíš než zavedením fiskálního opatření ve formě sektorové daně (a to nejen pro bankovní domy, ale taky například pro telekomunikační společnosti) tlačí na zahraniční investory, aby dobrovolně snížily podíl repatriovaného kapitálu do svých domovských zemí a jejich větší část věnovali na modernizaci české ekonomiky. Možnost zavedení sektorové daně je přitom jedním z negociačních nástrojů, které při tomto vyjednávání může vláda využít. Nakolik bude v tomto tlaku úspěšná je však otázkou budoucnosti.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.