Národ není rozdělen, spíše se jen opět neúčastní

Ivo Šebestík se zamyslel nad opakovanou tezí o rozdělení českého národa nebo společnosti. Proč se spíš jedná o přání, které je otcem myšlenky?

V posledních letech se velmi často mluví o tom, že český národ je rozdělen a že osobou, která jej rozděluje, je prezident republiky Miloš Zeman, jemuž snad v tomto oboru přispěchal na pomoc i premiér Andrej Babiš.

Jenomže i v tomto bodě je přání otcem myšlenky. Nositelé „korektního myšlení“ by si velmi přáli, aby se národ rozdělil alespoň na dva nesmiřitelné tábory, a nikdo nezůstával vně tohoto kolbiště. Naděje na názorové rozštěpení národa na dva kusy totiž v sobě zahrnuje šanci mít na své straně nějaké stoupence. A to pokud možno v počtu, jaký by nemělo být možné přehlížet.

Skutečnost je ale – naštěstí pro český národ – docela jiná. Češi poté, co po listopadu 1989 přivítali své nové mluvčí a předáky v obývacích pokojích svých bytů na sídlištích Husákovy éry a dychtivě jim skrze televizní obrazovku viseli na rtech v naději, že namísto truchlivých a mátožných postav dožívajícího režimu nová krev vyplaví Augiášův chlév, se prostě v podstatě docela klidně vrátili k osvědčenému biedermeieru minulé epochy.

Rozhodně by nás nemělo mást, pokud nějaký pracovník médií či agentury pro průzkum mínění obyvatelstva zastaví na ulici několik chodců a dotáže se jich na politický názor. Ti lidé, jsou-li už tázáni, tak nějak odpoví. Někdo podle toho, co si skutečně myslí (ten se pak nevejde do vysílání), další řekne, co denně slyší v televizi a jiný sdělí názor, o jakém soudí, že by bylo hezké, kdyby jej doopravdy zastával, a zamává do kamery. Tyhle průzkumy ale vůbec nevypovídají nic o tom, že tázaní lidé jsou kovanými straníky určitého názorového směru, pro který by byli ochotni se jít prát.

Ve skutečnosti se rozdělení národa týká jenom několika „zájmových“ kruhů a jednotlivců v Praze a v Brně, kteří si přejí všemožně bojovat za svá stará osobní, profesní, stavovská nebo stranická privilegia vzešlá ze „sametové revoluce“ a proti výsledkům demokratických voleb. Většina národa má politiku jenom za náhradní téma k diskuzi mezi přáteli. To, když se už propere všechno ostatní – nepřítomní přátelé, nemožní šéfové, nemoci, dovolená, zkažený víkend, nepovedené milostné vztahy, vyhazov z práce, aktuální sňatky, rozvody a pohřby a výsledky hokejové extraligy, případně u dam recepty na vaření či výstřelky módy a opravdu nemožné oblečení některé herečky, zpěvačky nebo televizní moderátorky.

Pak, stoupnou-li konečně pivo a víno do hlavy nastane atmosféra příznivá pro uchopení politiky. Skutečná blahodárná adrenalinová fáze. Lidé už od politických a stran a hnutí, vlád a parlamentů, mnoho neočekávají. Člověk se může zachmuřit, poškrábat se za uchem, hlasitě se rozesmát, zaplakat, praštit pěstí do stolu a vyslat smrtící záblesk oka směrem ku Praze. Lidé tak nějak vědí nebo alespoň tuší, že založit, rozvinout, uplatnit a hlavně udržet při životě politickou stranu založenou především a dominantně na dobré vůli pomoci národu a státu je úkol, s jakým by si neporadil ani Heracles, jenž vyčistil onen již zmíněný Augiášův chlév tím, že ho spláchl vodou. Strana Dobré vůle by totiž byla úplně bez peněz, takže by v podstatě existovala jen jako tiché podzemní hnutí se zazděným vstupem do médií, neboť žádnému z oligarchů by se nevyplatilo investovat do dobré vůle ani korunu. Peníze tečou přednostně do vůle zlé a nejlépe té nejhorší. Hlavně by se ale na takovouto pohádkovou stranu utkanou z pradávného snu lidstva o dobru, cti a spravedlnosti vrhly strany ostatní, strany ze života, ty s penězi, leč bez dobré vůle. A za pomoci svých mainstreamových médií by z ní a z její dobré vůle trhaly maso za živa.

A tak lidé volí své reprezentace bez naděje na dobrou vůli. Dílem ze zvyku a čestné povinnosti občanů, jindy prostě lidé volí menší zlo a smutnou rukou spouštějí obálku s vylosovanými „výherci“ do urny, jak by do ní opravdu něco pohřbívali. Strany a hnutí, které v některých volbách sklidí úspěch, za něj vděčí chabé paměti voličů, víře v dobro, jež nepotřebuje důkazů, a vytrvalé sebedestruktivní práci svých politických soupeřů. Ta je asi nejpodstatnějším faktorem úspěchu druhých. Strany a hnutí nemají čím oslovit voliče, zato mohou ukázat na chyby jiných. Ostatně, právě této logice vděčil za velice dlouhou a protahovanou existenci polistopadový antikomunismus. Demokratické strany samy o sobě, volby od voleb, vyhlížely truchlivěji, ale naštěstí zde byla možnost postrašit národ resuscitací bolševismu. „Raději volte nás, byť opravdu, jak ráčíte vidět, nestojíme za nic, nebo se vrátí bolševik!“

Národ skutečně není rozdělen ve smyslu a ku potřebě těch, kteří by si přáli jej rozdělit podle nějakého klíče. Naopak, je vcelku jednotný v nevíře v dobré úmysly svých reprezentantů napříč tím, co ještě zbylo z politického spektra, jež se rozprsklo na všechny strany jako rozbitý kaleidoskop. Pokud bychom mezi občany hledali stoupence nějakého principu, pak naprostá většina lidí chce žít v míru a bezpečí a v relativním dostatku uspokojujícím jejich materiální i kulturní potřeby. To je skutečná politická platforma lidí, téměř všech, s výjimkou těch, kterým tohle nestačí, a tak všemožně vrhají kameny na poklidnou hladinu jezera ve snaze ji alespoň čeřit a počkat si na vichřici, která ji rozbouří k potěše jejich zraků.

Ale z toho prostého faktu je přece jenom možno vyčíst, že lidé, naprostá většina všech národů Evropy, patrně budou sotva vědomě podporovat kruhy a jednotlivce, kteří se snaží tuto jejich touhu po míru, bezpečí a solidním životě zničit militarismem přispívajícím k bohatství zbrojních firem, výrobou provokací údajně nepřátelských států, proséváním informací, přehlížením faktů, podporou vypovídání smluv důležitých pro bezpečí světa, aktivismem ve prospěch režírování převratů v jiných zemích, vylhaných obvinění, sabotováním obchodních vztahů vlastního státu a nadšením pro nové krize, agrese, války i nepochopitelným pochopením pro „přátele“ mezi teroristy a fašisty.

Ti, kteří by si přáli rozdělit národ tak, aby pro tuto svou „politiku“ získali dostatek stoupenců, tedy, zdá se, alespoň prozatím neuspěli. Snad nám tohle vydrží!

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.