Brexit chce neoliberalismus dovést na vyšší úroveň

Zdeněk Vopat polemicky reaguje na čtvrteční glosu Ilony Švihlíkové o britském odcházení z EU zamyšlením o jeho příčinách i důsledcích.

Ve svém příspěvku bych rád reagoval na článek Ilony Švihlíkové Jdi tam, nevím kam, přines to, nevím co. Narozdíl od autorky se nedomnívám, že by David Cameron „Zneužil institutu referenda k prosazení své vlastní vnitrostranické agendy.“

Připomeňme, že vztah Velké Británie k evropskému kontinentu byl vždy poměrně ambivalentní. V minulosti, za dob britského impéria, hrála Velká Británie v evropské politice často ten pověstný jazýček na vahách. Po druhé světové válce se Velká Británie nestala jedním ze zakládajících členů Evropského hospodářského společenství (EHS). Ovšem ekonomická dynamika EHS a hospodářské problémy Velké Británie jí donutily, aby se začátkem 60. let o členství v EHS začala ucházet. Tehdy její členství bylo vetováno francouzským prezidentem Charlesem de Gaullem, který se domníval, že Velká Británie nemá v úmyslu se konstruktivně podílet na vytváření společného evropského projektu. Domnívám se, že následující události, včetně brexitu a post-brexitové politiky Velké Británie mu dávají zcela za pravdu. Velká Británie se v 70. letech nakonec k EHS připojila.

Avšak již za vlády Margaret Thatcherové Velká Británie začala požadovat, a nakonec obdržela, navrácení peněz, které Velká Británie vložila do společné zemědělské politiky. A je to právě solidarita, na které je zakotvena (alespoň teoreticky) politika Evropské unie.

Ve svém projevu roku 1988 v Bruggách Thatcherová mimo jiné řekla: „neomezili jsme v Británii moc státu, jen pro to, abychom se dostali do područí bruselské nadnárodní moci“ (volný překlad autora). A je to právě tento výrok, který charakterizuje britský postoj k evropskému projektu. Velká Británie chce být členem takového uskupení států, které budou prosazovat volný obchod s minimálními státními regulacemi. Zde je možné připomenout, že v Maastrichtské smlouvě Velká Británie pro sebe prosadila nezúčastnění se jednotné evropské měny, ale i sociální charty. Později, za vlády Tonyho Blaira, se Velká Británie k sociální chartě sice připojila, ale byla to ona, kdo neustále zpomaloval evropskou integraci.

Vzhledem k neochotě Velké Británie se k sociální chartě připojit je zcela udivující postoj sociálně orientované ekonomky Ilony Švihlíkové, která ve svém článku projevuje sympatii pro ubohou Velkou Británii. Jak píše Švihlíková, „Kromě toho, že se brexitové hlasování využilo k tomu, aby se plivalo na institut přímé demokracie, se projevila i podstata Evropské unie. Místo hlubší sebereflexe důvodů, které vedly občany Spojeného království k hlasování (byť těsnému) pro odchod, nastoupila špatně skrývaná snaha se Británii pomstít a ukázat, zač je toho loket. Takové ‚opustíš-li mne zahyneš‘. Výstižně to podle mého mínění vyjádřil Václav Bělohradský, když řekl, že EU je zde poháněna motorem strachu – boj se, boj se odejít! To má snad představovat nějaký evropský, společný étos?“

Na tomto místě bych rád zdůraznil, že myšlenkou evropského projektu byla neustále se sbližující unie. Včetně unie politické. Velká Británie se však nikdy nechtěla takovéhoto projektu účastnit. Velká Británie se svým krokem nesnažila zamezit řádění evropských neoliberálních byrokratů, avšak dovést řádění neoliberalismu na ještě vyšší úroveň.

Nyní si můžeme položit otázku, zda to byla EU, která se svými podmínkami snažila trestat Velkou Británii, nebo zda to byla Velká Británie, která si kladla takové požadavky, které nezavdávaly EU nějakou velkou vstřícnost vůči Spojenému království. Nevraživost EU vůči odcházejícímu členovi mohla být rovněž vybičována historickým chováním Velké Británie, které jsem stručně výše nastínil. Ve svém článku The UK was never truly part of the European Union člen Sněmovny lordů a emeritní profesor na Warwick University Robert Skidelsky velmi trefně uvádí, že „Ona (Theresa Mayová) doufá v takový brexit, kde by Velká Británie mohla i nadále užívat benefitů členství v EU, ale vyhnout se nevýhodám takovéhoto členství.“ (volný překlad autora). Skidelsky po té cituje návrhy odchodu Velké Británie obsažené ve bílém papíru nazvaném The Future Relationship between the United Kingdom and the European Union.  Podle tohoto dokumentu by se na produkty vytvořené ve Velké Británii nevztahovaly externí tarify EU, avšak Velká Británie by mohla vyjednat zóny volného obchodu s kýmkoliv jiným. Evropské firmy by mohly užívat i nadále služeb finančních domů sídlících v Londýně, ale na tyto londýnské firmy by se nevztahovaly regulace EU. Velká Británie se totiž právem obávala, že by velké finanční instituce mohly přesídlit z Velké Británie na evropský kontinent. Dalším požadavkem Velké Británie bylo, aby mohla volně zaměstnávat ty nejlepší mozky z celého světa, včetně EU, ale na straně druhé zamezit volnému pohybu osob do Velké Británie. Jinak řečeno, pro občany EU by nebylo možné volně pracovat ve Velké Británii, jak tomu bylo doposud. Zde je třeba připomenout, že jedním z hlavních argumentů pro brexit byl požadavek zamezit volnému pohybu pracovníků zejména ze střední a východní Evropy do Velké Británie.

Připomeňme si, že je již nyní zřejmé, že tzv. divoký brexit by nejvíce poškodil Velkou Británii a nikoliv EU. Proto se nezdá, že by EU vyjednávala z Velkou Británií z pozice síly. Spojené království totiž není v situaci, kdy by si mohlo klást nějaké přehnané požadavky. V této souvislosti je nepochopitelné, proč EU netrvala na zachování volného pohybu osob. Čtenář ze střední a východní Evropy by se mohl oprávněně domnívat, že v tomto ohledu ho nechala EU na holičkách.

Článek Ilony Švihlíkové vybízí k zamyšlení se nad evropskou progresivní levicí. Tato levice oprávněně vnímá ohrožení evropského sociálního státu v řádění neoliberálních evropských byrokratů. A snad možná z toho důvodu, nechává průchod své škodolibé radosti, že jeden ze členů EU odchází z tohoto uskupení.

Tito intelektuálové si bohužel neuvědomují, že odchod Velké Británie nebyl motivován snahou o omezení řádění neoliberalismu, ale o jeho posílení. Domnívám se, že si neuvědomují, že rozklad EU, by mohl ještě neoliberální tendence posílit.

V následujících řádcích bych se rád zamyslel nad dvěma možnými důsledky tzv. czexitu. Jako první bych zmínil možný ekonomický dopad na mzdy českého obyvatelstva. Za současné situace, a díky volnému pohybu osob, se může náš občan rozhodnout zkusit pracovat v jiné zemi EU. Za této situace jsou zaměstnavatelé nuceni vyplácet svým zaměstnavatelům takovou mzdu, která by byla alespoň na tolik dostatečná, že naši lidé nebudou hledat práci v jiných evropských zemích. Pokud by došlo k rozpadu Evropské unie lze předpokládat, že možnost získat zaměstnání v jiné evropské zemi by byla většině našich občanů zcela uzavřena. Za této situace by firmy nebyly motivovány zvyšovat mzdy svých zaměstnanců, protože ti by se již nemohli ucházet o práci jinde. Dokonce si dovedu představit, že by mohl dojít i ke snižování mezd.

Rovněž bych chtěl vážené čtenáře upozornit, že rozpad EU by mohl vést i k uzavření hranic a ke konci volného cestování po Evropě. Představa, by se do evropských států jezdilo pouze na pas, nebo, že by čeští občané automaticky obdrželi víza pro cesty do evropských destinací, může být velmi iluzorní.

Odpovědí na problémy EU není její rozpad, ale její reforma. Proto jsou důležité volby do Evropského parlamentu, kdy by levicově orientovaní občané měli volit takové politické strany, které budou hájit jejich zájmy. Pokud takové strany dnes na naší politické scéně neexistují, bude je třeba vytvořit.

Pokud by se se mnou laskavý čtenář chtěl podělit o své názory, můžete mě kontaktovat na emailu: vopat(ad)zdenekvopat.com

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.