Euro odráží podobu Evropské unie: je nedemokratické, nefunkční a ignoruje fakta

Ilona Švihlíková ve svém článku připomenula výročí vzniku společné evropské měny. Jaké jsou hlavní problémy eura?

Euro „slaví“ dvacet let od svého vzniku. Je to dost dlouhé období na to, zhodnotit jeho vliv na evropskou ekonomiku i na evropskou politiku, kterou nezanedbatelně ovlivnilo.

Slovo „slaví“ je v uvozovkách, protože slavit dost dobře není co. Možná to, že se eurozóna ještě nerozpadla za pochodu. Euro v sobě odráží to, do jaké podoby se vyvinula Evropská unie – snahu přemoci vhodným politickým jazykem socio-ekonomickou realitu. Proto se tlachá o tom, že euro je nástroj míru (politické napětí a obnovení šovinismu mezi zeměmi, zejména mezi Německem a jižní periferií se jaksi ignoruje). Realita se zatmívá bezobsažnými frázemi jako „ever closer union“, ovšem pohybujete-li se v těch „správných kruzích“ je základní podmínkou akceptovatelnosti se k euru přihlásit. Ba co víc, představa té správné euro-korektnosti vede k tomu, že kdo kritizuje euro je ruský agent (dnes možná i čínský).

Z ekonomického hlediska je provedení neboli architektura hospodářské a měnové unie selháním. Unie není dokončena, což přiznává i guvernér Evropské centrální banky Mario Draghi. Když studentům popisuju, jak funguje tzv. eurozóna, říkám jim, že stojí jen na jedné noze (monetární politika) a ještě i ta je chromá. Fiskální pravidla, která jsou v eurozóně pevně ukotvena, nazývá bývalý evropský zástupce, ekonom Ashoka Mody jako „ekonomicky negramotná“. (Podotkněme, že Mody byl odpůrcem politiky škrtů, účastnil se „záchrany“ Řecka a Irska, je kritikem fungování eurozóny).

Představa, že nadšení lídrů a květnaté projevy přebijí to, že italská ekonomika je setsakra jiná než irská, a ta je jiná než řecká či finská, je skutečně vlastní ideologii establishmentu EU. Architektura eurozóny ignorovala nejen možnost krizí, ale ignorovala také to, jak měnové unie fungují v teorii i v praxi. Místo nutného fiskálního přerozdělování, které by kompenzovalo významné odlišnosti mezi zeměmi (z hlediska životní úrovně a struktury ekonomiky), se ustanovila „ekonomicky negramotná“, jak výstižně píše Mody, svěrací kazajka. Fiskálně restriktivní postoj, který je tak blízký Německu, destruuje nejen ekonomicky slabší země, ale poškozuje i ty postižené asymetrickým šokem (což bylo před pár lety Finsko). Proškrtat se k lepším zítřkům, to je očividně politika EU. Tyto „lepší zítřky“ pak postihují celé generace mladých Evropanů, kteří jsou bez práce a bez budoucnosti. Zřejmě i to patří k oněm „přínosům“ eura. Nárůst šovinismu (nenávist vůči jižním zemím v oblasti tzv. Hansatické ligy, vedené Německem, a obráceně, intenzivní neláska v zemích jihu vůči Německu) je zřejmě jen výplodem fantazie těch, kteří nevidí, jak skvěle euro funguje.

Na euru je nejhorší skutečnost, že je vrcholně nedemokratickým projektem, který zbavuje vlády členských zemí zbytků legitimity. Jejich manévrovací prostor v ekonomické politice je tak sešněrován a tak omezen, že de facto nemají na výběr, než přijmout „bruselský konsenzus.“ Stačí se podívat na poslední střet s Itálií (kterému se budeme důkladně věnovat v samostatném článku). Zatímco v případě Itálie Komise tasila kopí a vyhrožovala sankcemi, protože si nová italská vláda dovolila podotknout ekonomicky logickou věc: že dluhy Itálie nemůže splatit, ale musí z nich vyrůst (ergo, musí zmenšovat růstem hospodářství podíl dluhů k HDP) a měla tolik drzosti, že si poté, co příjmy Italů stagnují dvacet let (i kvůli euru), že navrhla jemně expanzivní rozpočet. Naopak v případě Francie nevadí, když se rozpočtová pravidla překračují neustále, protože je to Francie a pak Emmanuel Macron „je ten správný hošík“, což Matteo Salvini není. Dodržování pravidel (chorých notabene) jak řemen. Nemluvě o Německu, které se dodržování fiskálních kritérií samo vysmálo na začátku fungování eurozóny, když se dostalo do velkých ekonomických problémů. Zkrátka, co je dovoleno Německu a Francii, není dovoleno Itálii…

Dokonce i takový Economist, který skutečně není progresivním médiem, dobře identifikuje hlavní problémy a tvrdí, že „technicky vzato není těžké eurozónu napravit.“

Jenže o „techniku“ v eurozóně opravdu nejde. Vždy šlo především o zájmy a moc. Německý vliv po krizi v eurozóně neuvěřitelně vzrostl , takže se nyní díváme na dva hlavní bloky: Hanzatickou ligu, která chce, aby se eurozóna skládala z takových variant na Německo (tj. přebytky rozpočtu a přebytky obchodu, což samo o sobě znamená škrcení domácí poptávky hned dvojnásobně. Thomas Fazi naposledy výstižně okomentoval německé přebytky tím, že je budou muset začít vyvážet na Mars), kdežto především jižní země eurozóny potřebují nutně modernizaci svých ekonomik spolu s podporou zaměstnanosti. Nesmiřitelné představy o tom, co je ta správná hospodářská politika, byly ignorovány (jako ledasco dalšího při vzniku eurozóny), takže se nutně eurozóna stala kořistí nejsilnějšího aktéra – Německa.

V tom všem se pak ztrácí občan, jeho demokratické právo na to zvolit si vládu, která může (!) změnit socio-ekonomickou situaci v zemi, neboť na rozdíl od všech těch Evropských komisí a Trojek, má legitimitu. „Pravidla“, o jejichž dodržování se tak často hovoří (přičemž mocný aktér je vždy schopen se jejich plnění vyhnout, ergo jsou aplikována jen na slabší aktéry), nejsou žádný neutrální nástroj. Vždy (třeba i ve Světové obchodní organizaci) vyjadřovaly aktuální rozložení moci.

Euro odráží současnou podobu EU velmi výstižně: nefunguje, rozkládá eurozónu, škodí občanům a je své podstatně nedemokratickým nástrojem pro to, aby Německo ovládlo celou Evropu.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.