Které chyby vedly k politické krizi ve Venezuele?

Krize vznikla kombinací řady chyb, za které je odpovědná současná vláda, ale také politická opozice.

Jaké jsou příčiny současné politické krize ve Venezuele spojené s šéfem venezuelské opozice Juanem Guaidó v roli „dočasného“ prezidenta sleduje článek Lazara Jeifetse pro Valdai Club.

První z nich je kontext historických tradic země, v němž se současný spor odehrává, Guaidóův krok není prvním takovým v jejích dějinách. 23. ledna, kdy k němu došlo, si země připomněla svržení diktátora Marcose Péreze Jiméneze v roce 1958, na němž participovala celá řada politických a sociálních sil, včetně odborů, studentů nebo armády. Je to den, který Venezuelany sjednocuje.

Vedle toho, připomíná autor, všichni Venezuelané sdílejí kult Simona Bolívara – „osvoboditele“. Stoupenci Hugo Cháveze šli tak daleko, že dali zemi název „bolívarská republika“. Bolívarův portrét měl v rukou i Guaidó, když se prohlásil za dočasného prezidenta země, a nebyla to náhoda. Pro venezuelskou mentalitu jsou historické odkazy důležité.

Druhou příčinou je ekonomická krize, která dnes zemi trápí, a její objektivní i subjektivní důvody. Venezuela byla velmi silně ovlivněna propadem cen ropy na světových trzích. V dobách hojnosti vláda využívala vysokých cen ropy k financování sociálních programů, což posilovalo popularitu Cháveze a jeho režimu hlavně mezi chudšími domácnostmi. Chávezova i Madurova vláda se na tyto části venezuelské společnosti spoléhala jako na zdroje podpory. Finanční rezervy země umožňovaly vést nezávislou zahraniční politiku, což činil právě Chávez, založil například bolívarskou alianci s Kubou a dalšími zeměmi regionu.

Hospodářská krize v zemi se rozvinula i díky Madurovým ekonomicko-politickým chybám. Jeho vláda čelila nepříznivým ekonomickým podmínkám a chybou bylo, že pokračovala ve staré politice, aniž by brala ohled na propad příjmů státního rozpočtu. Je to opakování chyby řady levicových režimů, které – jako chilská Lidová jednota v jiném kontextu – pokračovaly v sociálních programech, i když už na ně neměly zdroje.

Třetí příčinou jsou chyby, kterých se dopustily vláda i politická opozice na všech frontách. Za posledních skoro 20 let se vláda ani opozice nedokázaly naučit spolu mluvit, dojít ke kompromisu. Důsledkem je nedostatek porozumění, kdy obě strany hovoří o demokracii, legitimitě a lidských právech, ale každá jim rozumí jinak, což dnes není problém jen Venezuely, je to problém globální.

Madurova vláda pak učinila další chybu (kterou ale chápe jako svůj úspěch) – nepochopila, že požadavky opozice plynou mimo jiné z patové situace, která v zemi vládne od minulých parlamentních voleb. V nich chávisté ztratili většinu a situaci vyřešili odchodem z parlamentu a založením nového, ve kterém však opozice odmítla účast. Maduro tak upevnil svoji moc nad exekutivou i nad zákonodárnou mocí.

V důsledku toho má ale Maduro skrytou opozici i ve vlastní politické základně. Celkově je venezuelská opozice velmi různorodá, zahrnuje pravé i levé síly, které mají opravdu společné jen jedno – odmítají ideologii Hugo Cháveze. Silou i slabinou opozice je její sjednocení se proti Madurovi, chybí jí však společný program pro reformování země. Totéž se stalo v roce 1958 a opozice se tehdy po revoluci rozpadla. Fakt, že ani nyní nemá opozice hlubší vhled do problémů země, je velkým problémem, upozorňuje autor dále.

Rusko dnes podporuje Madurovu vládu a změna režimu není v jeho zájmu, má se současnou Venezuelou dobré vztahy.

Jak se ale staví k Rusku opozice? V rozhovoru pro ruské noviny Kommersant řekl minuý rok (tehdy jen poslanec) Juan Guaidó, že dobré vztahy s Ruskem by se měly udržet bez ohledu na to, kdo bude ve Venezuele vládnout. Přesto je ale jasné, že Moskva se postaví proti každému radikálnímu a v zásadě nelegitimnímu přístupu k řešení politických problémů.

Co se týká USA a dalších zemí Latinské Ameriky, které už Guiadóa uznaly jako prezidenta, ty čekaly na podobnou situaci už dlouho. Je zde celá koalice latinskoamerických zemí, které Madurově vládě upírají legitimitu v důsledku prezidentských voleb, kterých se minulý rok odmítla účastnit většina politické opozice.

Navíc byla volební účast lidí o polovinu nižší než v předcházejících prezidentských volbách, kdy Maduro porazil svého hlavního konkurenta jen o jedno procento, takže opozice trvá na tom, že volby v roce 2018 byly nelegitimní a nereprezentovaly vůli lidu.

Politická opozice ve Venezuele má ale jeden zásadní nedostatek. Když se jí něco nelíbí, “tak prostě odejde a stěžuje si, že se jí to nelíbí”. Byla by na tom mnohem lépe, kdyby se účastnila politického boje ve volbách, míní Jeifets.

Infografik: Wer unterstützt wen in Venezuela? | Statista
Kdo koho podporuje ve Venezuele: modrá – podpora pro Guiadó, žlutá: podpora pro Madura, zelená: poporuje dialog

Více infografiky Statista

Články zveřejněné v sekci Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.