Jazzové okénko Jana Schneidera: Blue Monk, Drum Solo a Muwashah Lahen Tayyah

Také tuto neděli vás Jan Schneider provede několika zajímavými jazzovými skladbami.

Dovoluji si předložit další jazzové menu. Tentokrát ty porce nebudou tak velké, po bigbandech navrhuji dát si jeden kvartet, jehož sólisté navíc nehrají imrvére furt, což jest u saxofonistů celkem běžné, ale u klavíristů aby tuto schopnost člověk pohledal! Jedním z takových exotů je Thelonious Monk. Jak je z videa patrno, je to skutečně excentrik nebývalého formátu. Na druhou stranu, v jazzu nevyniknou žádné „šedé myši“, to dá rozum (i logika žánru, neboť o původu slova „jazz“ koluje též vysvětlení, že jde o slangový ekvivalent „to make love“). A navíc Monk obohatil jazz nejen svou opravdu vytříbenou klavírní technikou (v ní se bezesporu dokonale kloubí obsah s formou), ale zejména množstvím skvostných kompozic, které ze brzy staly jazzovými standardy. Jednou z takových sugestivních skladeb je „Blue Monk“. Klavír je zde spíše jen jako sólový, méně doprovodný nástroj. Monkovo pauzírování dává skladbě neobvyklou průzračnost, nezahlcuje zvukovým smogem alla Herbie Hancock či Chick Corea (kdyby ti dva uměli občas být ticho, jejich umění by pak o to víc vyniklo!). Nicméně ještě jednu poznámku. Soustředíte-li se na to „řídké“ Monkovo klavírní sólo, dostanete se intuitivně do blízkosti dalších velkých hudebních osobností, ale řazených již spíše do moderní vážné hudby. Nevím proč, ale napadl mě Stravinskij (anebo hodně zdivočelý Erik Satie) – možná nebudu sám, možná budete mít ještě lepší asociace. A závěrem – v průběhu Monkova sóla je možné sledovat krásné jeho interakce s bubeníkem (Benjamin Riley). Basu tvrdí Lawrence Gales, na tenora hraje Charlie Rouse.

Po tom klasickém úvodu navrhuji něco doslova kabaretního. Papa Jo Jones patří k největším učitelům jazzového bubnování. Buddy Rich, k němuž se samozřejmě fatálně blížíme, vynikal jsou hubatostí a velmi lékařsky odměřovaným respektem, který projevoval svým kolegům v branži. Papa Jo Jones patřil k těm, kterým by Buddy Rich výslovně „nepřelámal hnáty“. Jeho sólo připomíná rytmus dětských básniček a různých říkadel, má šťávu a pointu. Vše dokresluje opravdu kabaretní komika jeho tváře. Není to námaha, je to nádherná zábava. Pro bubeníky je však dost deprimující jeho úžasná technika, která přitom vypadá tak samozřejmě!

Třetí ukázkou je zase něco „multikulti“, a to dokonce z Bejrútu – neboli důkaz, že hudba dobré lidi spojuje, ale takového Hitlera by holandský basista Tony Overwater zcela jistě přivedl k infarktu, neboť – jak nezapomenutelně píše Josef Škvorecký – škube za struny tak, až pleskají o hmatník. Je to excelentní ukázka jedné z nejtěžších jazzových disciplín, duet kontrabas + zpěv. Zde dokonce orientální, krásně a vábně zosobněný libanonskou zpěvačkou, jejíž jméno se přepisuje Rima Khcheich (aniž bych měl ánunk, jak se to vyslovuje). Skladba má název Muwashah Lahen Tayyah. Toto je jeden z nejbytelnějších kousků, co znám! A kdyby někdo chtěl slyšet Rimu Khcheich se skupinou, může si kliknout na Atamana.

Ilustrační foto: Autor – Mallory1180 – Own work, CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=56138328

 

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.