Trumpova zahraniční politika už není nevyzpytatelná

Po dvou letech bojů sledujeme jednotnou zahraničněpolitickou linii současné administrativy, ve které získala navrch Trumpova koncepce.

Prestižní americký časopis pro zahraniční politiku Foreign Affairs věnuje sérii článků hodnocení dvou let Donalda Trumpa v úřadu prezidenta. Thomas Wright v jednom z nich tvrdí, že zahraniční politika prezidenta Trumpa už rozhodně není nevyzpytatelná.

Wright v úvodu míní, že nevyzpytatelnost už Trumpa ani jeho politiku necharakterizuje. Trumpovy kroky jsou snad šokující, ale těžko překvapivé, protože jsou v souladu s myšlenkami, které Trump prosazuje od 80. let. To, co tuto politiku činilo nevyzpytatelnou, byl ve skutečnosti boj mezi prezidentem a jeho politickými poradci na straně jedné a bezpečnostním establishmentem na straně druhé.

Trump získal navrch

Po dvou letech je jasné, že prezident má navrch. Můžeme sledovat jednotnou zahraniční politiku Donalda Trumpa, neboť prezidentův tým sdílí jeho představy (upřednostňování autoritářských vlád, merkantilismus, ignorování lidských práv a právního státu, podpora nacionalismu a unilateralismus). Trump se liší od některých stejně zahraničněpoliticky nezkušených prezidentů minulosti. Je jediným prezidentem zvoleným na základě toho, že otevřeně odmítal hlavní pilíře americké velké strategie. Přestože se v mnoha ohledech změnil, je konzistentní ve svých zahraničněpolitických instinktech. Dlouho odmítal americká spojenectví jako nevýhodná pro daňové poplatníky, obchodní deficity viděl jako hrozbu pro zájmy USA a odmítl prakticky všechny obchodní dohody, které USA dojednaly po druhé světové válce.

Jak Wright píše dále, v průběhu prezidentské volební kampaně Trump tyto postoje ještě posílil, takže si vysloužil kritiku republikánských expertů na zahraniční politiku. Zapojil tedy do kampaně bývalé úředníky (např. Michaela Flynna), ale to spíš na oko, a dál se spoléhal právě na svoje instinkty, k nimž přidal další motivy – hlavně kritiku nelegální imigrace a obchod s Čínou.

Po zvolení prezidentem ale Trump čelil problému – nebyl připraven vládnout, což ho dovedlo k tomu, že se opřel o generály ve výslužbě (James Mattis, H.R.McMaster) a kapitány průmyslu (Rex Tillerson, Gary Cohn).

Během prvních sedmi měsíců své administrativy Trump učinil řadu kontroverzních kroků a vyjádření, například odmítl podpořit článek 5 dohody o NATO či stáhnul USA z Pařížské dohody o klimatu. Většinou ale naslouchal členům svého kabinetu: ohledně NATO změnil postoj, oslovil spojence v Asii, nestáhnul USA z dohody NAFTA ani z jaderné dohody s Íránem.

Nicméně na podzim 2017 začala další fáze jeho administrativy s důrazem na unilateralismus. Trump nyní, protože tato fáze stále trvá, obchází procesy rozhodování, které obvykle stojí na vazbách mezi různými státními agenturami a resorty. Trump tak přes rady svého týmu rozhodl o přesunu velvyslanectví USA do Jeruzaléma, stáhnul USA z jaderné dohody s Íránem, zavedl cla na konkurenty i na spojence, obnovil kritiku NATO a tvrdě se snažil o stažení USA ze Sýrie. K nejznámějším krokům této etapy patří jednání s Kim Čong-unem a Vladimirem Putinem, doplňuje autor.

Změna složení týmu a jmenování Boltona byly zásadní

Aby Trump mohl této změny dosáhnout, musel vyměnit členy svého týmu – Tillersona na ministerstvu zahraničí nahradil Mike Pompeo, McMastera na postu národního bezpečnostního poradce John Bolton a Cohna v pozici ředitele Národní ekonomické rady Larry Kudlow. Trend pak pokračoval odchodem Nikky Haleyové z místa velvyslankyně při OSN a rezignací Jima Mattise na post ministra obrany.

Jmenování Johna Boltona, míní Wright, bylo pro nezávislost Tumpovy zahraniční politiky zásadní. Do té doby Trump fakticky neměl sílu k nastolování vlastní agendy a Bolton, jako letitý člen bezpečnostního establishmentu USA, mu ji dal. Tím získala Trumpova zahraniční politika autonomii.

Obecně se dá říci, míní Wright dále, že nynější Trumpův tým se nesnaží dopad prezidentových rozhodnutí minimalizovat, ale naopak maximalizovat. V této fázi Trumpovy zahraniční politiky lze najít i pozitiva, píše autor dále, a řadí k nim Národní bezpečnostní strategii a Národní obranou strategii, které dobře identifikovaly hlavní výzvy dneška v podobě velmocenské soutěže.

Po dvou letech tak lze poprvé sledovat skutečně jednotnou, byť nekompletní, zahraničněpolitickou strategii Trumpovy administrativy, která nezná stálé přátele a stálé nepřátele, má transakční přístup ke všem státům, velmi málo ji zajímají historické svazky a zajímají ji okamžité výhody v diplomacii i v obchodě. Autoritářské vlády jsou ochotny nabídnout Spojeným státům tak rychlé ústupky a výhody, že se Trumpovi s nimi lépe jedná než s demokratickými spojenci.

Trumpova administrativa je dnes jednotná ohledně využívání cel a celních bariér k získání ekonomických výhod. Akceptuje nacionalismus a odmítá multilateralismus a jen málo ji zajímají lidská práva a demokracie (s výjimkou Venezuely, Kuby a Íránu). Zároveň je administrativa v některých případech nekonzistentní – její boj proti německému (a ruskému) projektu Severní proud 2 je popřením trumpovské doktríny, podle níž německá vláda fakticky projektem sleduje jen své vlastní zájmy.

Jednotnější zahraniční politika paradoxně oslabí USA

Trumpův přístup k Evropě se liší dle regionů. Ve střední a východní Evropě politicky podporuje Viktora Orbána a zvyšuje dodávky amerického LGN v protiváze k exportu ruského plynu. Vztahy se západní Evropou jsou více nepřátelské, jde o Severní proud 2, volný obchod, výdaje na NATO a neshody ohledně Íránu. Ve východní Asii má Trumpova politika dvě hlavní složky. Na jedné straně je to Korea, kde vede neformální vyjednávání se severokorejským režimem o jaderných zbraních a na druhé Čína, se kterou vede obchodní válku a testuje politiku jedné Číny v souvislosti s Tchaj-wanem.

V Trumpově týmu však existují nápadně odlišné názory na Írán a politiku na Blízkém východě obecně. Na jedné straně chce Trump zadržovat Írán v celém regionu, na druhé požaduje stažení ze Sýrie, které například Bolton odmítá.

Paradoxem je, píše v závěru autor, že tato jednotnější a prediktabilnější  zahraniční politika vliv USA spíše oslabí a přinese destabilizaci mezinárodního pořádku, právě proto, že Trump není jako prezident ochoten změnit svůj pohled na svět. A nyní začíná třetí fáze zahraniční politiky Trumpovy administrativy – její dopad na svět.

Články zveřejněné v sekci Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.