Surkov: Putinův stát má velkou budoucnost

Bývalý hlavní kremelský ideolog napsal novou stať, ve které se pokusil definovat „nový putinský stát“ současnosti.

To, že máme na výběr je jenom iluze. Tímto citátem uvedl svůj nový článek pro Nězavisimuju gazetu bývalý hlavní kremelský ideolog a bývalý kurátor domácí politiky (2004-2011) Vladislav Surkov, nyní pomocník prezidenta Putina pro Ukrajinu. Podle něj tato slova vyjadřují novou ruskou státnost, na nich stojí teorie i praxe současné politiky. Text okamžitě vzbudil diskuze v ruském veřejném prostoru, čtenářům nabízíme krácený výtah s tím, že celý text je přístupný v ruském jazyce v odkaze.

Iluze volby je podle Surkovova hodnocení hlavním trikem západního způsobu života a západní demokracie konkrétně. Ruská společnost tuto iluzi odmítla ve prospěch realismu předurčenosti – to vedlo napřed ruskou společnost k přemýšlení nad suverénní variantou demokratického rozvoje (Surkov míní sám sebe, protože on byl hlavním autorem myšlenky suverénní demokracie – pozn.red.) a potom k naprosté ztrátě zájmu o diskuze na toto téma.

Surkov míní, že se tak Rusku otevřela cesta svobodného budování státu, která se neorientovala na chiméry z dovozu, ale na umění možného. Byl zastaven „nemožný, protihistorický“ rozpad Ruska. Rusko se začalo znovu stavět na nohy a vrátilo se ke svému přirozenému a jedinému možnému stavu „velkého, zvětšujícího se a země přibírajícího, společenství národů“. Takovou roli, míní autor, Rusku připsaly světové dějiny.

Stát nového typu

Ruský stát pokračuje a nyní je to „stát nového typu“, který tu ještě nebyl. Vznikl v polovině prvních deseti let 21. století, příliš se o něm neví, ale jeho zvláštnosti a životaschopnost jsou dle Surkova očividné. Stresové testy, kterým si tento stát prošel a prochází, ukazují, že jde o efektivní model přežití a povýšení ruského národa (rossijskogo – nadnárodní smysl) pro příští léta.

Surkov uvádí, že historicky si Rusko podle něj prošlo čtyřmi typy státnosti. První byla za Ivana III., druhá za Petra Velikého, třetí za Lenina, a nakonec ta dnešní, za Putina. Jde o velké politické stroje, které vznikaly za pochodu, adaptovaly se a jeden nahrazoval druhý. Všechny ale zabezpečily ruskému světu směřování do budoucnosti.

Velký politický stroj Putinův se teprve rozjíždí a chystá se na dlouhou, těžkou a zajímavou práci. Putinův stát tu bude ještě dlouho, ve Francii podobně mluvili o de Gaulleově páté republice. Surkov chápe jako nutnost dát putinskému systému smysl a popsat systém a ideologii „putinismu“ jako „ideologii budoucnosti“. Putin sám není „putinistou“, jako Marx nebyl „marxistou“. Měl by být chápán ne ve stylu dvou propagand, té naší a té ne-naší, měl by promlouvat jazykem, kterému by rozuměli všichni, dostatečně široké posluchačstvo. A to nejen v Rusku, protože Surkov vidí v ruském systému potenciál pro vývoz (sic!), poptávka po něm (nebo po jeho částech) prý už existuje.

Zahraniční politici viní Rusko z vměšování do voleb a referend na celé planetě. Ve skutečnosti je to ještě horší, Rusko se vtírá do jejich mozků a oni netuší, co dělat se změněným vědomím. Surkov si dokonce myslí, že existuje vztah mezi stále chybnějšími prognózami západních expertů a tím, že Rusko samo začalo vytvářet smysl a přešlo do informačního útoku.

Když ještě všichni mluvili o plochém světě bez hranic, Moskva už připomínala, že suverenita a národní zájmy mají svůj význam. Tehdy bylo Rusko „naivní“ a vracelo se do 19. století. Nyní je zde řada příznaků deglobalizace, nacionalismu a resuverenizace. Jako další příklad toho, že Rusko „mělo pravdu“, uvádí Surkov regulaci internetu a zaplavení tohoto „svobodného prostoru“ kyberpolicií, kyberzločinem, kyberarmádou a kyberšpiony, kyberteroristy a kybermoralisty. Připomíná také, ve své době „disidentskou“, řeč Vladimira Putina v Mnichově s tím, že dnes jsou s USA nespokojeni všichni, dokonce i sami Američané. Jako další příklad západních nedostatků pak Surkov uvádí stále častější skloňování „deep state“ v souvislosti s politikou v USA.

Západní demokracie a „deep state“

Nedůvěra a závist, které demokracie využívá jako hlavní zdroje sociální energie, vedou nutně k absolutizaci kritiky a ke zvyšování rozčarování. Hejtři, trollové a s nimi spojení zlí botové vytvořili podle Surkova pronikavou většinu, vytěsnili z dominující pozice střední třídu. Nikdo už nevěří, že politici mají dobré úmysly. Seriály jako Boss nebo Dům z karet líčí syrovou realitu bahnité každodennosti establishmentu.

Bastardovi se nesmí dát prostor, aby zašel moc daleko. A když jsou kolem jenom samí bastardi, je třeba využít bastardy. Klín se vytlouká klínem, darebák darebákem. Je tu dost darebáků a dost složitých pravidel. Takto vzniká systém brzd a protiváh, které Surkov v článku vidí jako dynamickou rovnováhu nízkosti, balanc lakomství a harmonii triků. A pokud se někdo rozhodne hrát „mimo“, pak je tu „deep state“, který ho nenápadně dostane ke dnu.

Na tomto popisu západní demokracie není nic strašného, píše dále Surkov. Změní se úhel pohledu a pořád to nebude nic hrozného. Ale zůstává usazenina a západní občan se začne rozhlížet kolem – a uvidí Rusko.

Čestnější

Náš systém, přechází článek konečně k Rusku, vypadá samozřejmě ne moc hladce, za to je čestnější. Toto slovo zdaleka neznamená „lepší“. V Rusku se stát nedělí na „deep“ (hlubinný) a veřejný, ty nejbrutálnější bezpečnostní pilíře jeho stavby jsou přímo na fasádě, nejsou přikryty architektonickými doplňky. Byrokracie se snaží chytračit, ale nedělá to zase tak pečlivě – jako by tušila, že stejně všichni všechno pochopí.

Díky tomu, že je Rusko územně rozsáhlé, a také proto, že leží uprostřed geopolitického zápasení, má stát silné bezpečnostní funkce, které se tradičně nezakrývají, naopak jsou demonstrovány veřejně. Rusku nikdy nevládli kupci, píše Surkov, kteří by považovali obchod za významnější než armádu.

Rusko nemá deep state, ale má hlubinný národ. Na lesklém povrchu Ruska září elita, která aktivně vtahovala národ do některých událostí či akcí – do těch stranických, do válek, voleb, do ekonomických experimentů. Národ se jich sice účastní, ale poněkud odcizeně, na povrchu se neukazuje, žije ve své vlastní hlubině odlišný život. Dva národní životy, povrchní a hlubinný, se někdy projevují v protikladných směrech, někdy jsou v harmonii, ale nikdy se neslijí v jedno. Hlubinný národ žije podle svého rozumu, netýkají se ho sociologické výzkumy, agitace, ani další způsoby přímého studia a jednání.

Jen málo odborníků se snaží určit, kdo je hlubinný národ, zda se rovná obyvatelstvu nebo zda je jen jednou jeho částí (a kterou?). V různých dobách měl různá jména – rolníci, proletáři nebo budžetniki (lidé závislí na dotacích ze státního rozpočtu – pozn. red.). Hledali ho, „chodili mezi něj“, chápali ho jako nositele boha a naopak. Někdy si mysleli, že je vymyšlený a neexistuje. Pokoušeli se o různé reformy bez něj, aby pak zjistili, že tady přece jenom „něco je“. Ne jednou se ohýbal pod útoky cizích uchvatitelů, ale vždycky se narovnal.

V hlubinném národě ale Surkov vidí nezlomitelnou sílu kulturní gravitace, která sjednocuje národ a přitahuje či udržuje elitu u rodné země.

Stát důvěry v Putina

Surkov pak tvrdí, že Putinův stát má unikátní a nejdůležitější vlastnost, kterou je umění slyšet a chápat národ, vidět veškerou jeho hlubinu a chovat se podle toho. Odpovídá národu, tvrdí. V novém systému jsou všechny instituce podřízeny jednomu hlavnímu úkolu – důvěryhodné komunikaci a spolupráci mezi vládcem a občany. Různé větve moci se vztahují k osobnosti lídra, nemají hodnotu samy o sobě, tu jim dodává intenzita kontaktu s ním. Vedle toho jsou zde neformální způsoby komunikace. V případě, že jim brání hloupost, korupce anebo zaostalost dojde k novému navázání či obnovení linií komunikace, tvrdí dále Surkov.

Západní mnohostupňový politický systém je v Rusku chápán z části jako rituální. Byl zaveden, abychom se díky odlišnostem naší politické kultury nestavěli sousedům příliš na oči, abychom byli „jako všichni“.

Společnost ale ve skutečnosti věří jenom prezidentovi. Je to fakt, se kterým nyní stát nově pracuje a neignoruje ho, naopak z něj vychází. Nejde ale o „víru v dobrého cara“, píše Surkov, protože hlubinný národ není naivní a dobrou povahu nechápe jako carskou charakteristiku.

Současný model ruského státu, zakončuje svůj článek Surkov, začíná a končí důvěrou. V tom se zásadně liší od západního modelu, který kultivuje nedůvěru a kritiku. A v tom je také jeho síla. Surkov je přesvědčen, že nový ruský stát má slavnou budoucnost, že se nerozpadne. Půjde podle svého rytmu, bude mít svoje místo v nejvyšší lize geopolitického boje. A s tím se budou muset dříve či později smířit ti, kdo dnes požadují, aby Rusko „změnilo chování“. Vždyť to, že mají volbu, je pouhé zdání.

Články zveřejněné v sekci Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.

Ilustrační foto: Autor – Kremlin.ru, CC BY 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=10143246

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.