S Putinem na věčné časy?

Veronika Sušová-Salminen se zamyslela nad tím, o čem svědčí poslední ideologický článek bývalého kremelského „spin-doktora“ Vladislava Surkova.

Poslední veřejné vystoupení vlivného Vladislava Surkova (rusky a v plném znění zde), svého času hlavní vnitropolitické „spojky“ či v ruském politickém žargonu „kurátora“ Kremlu, vzbudilo v Rusku značné reakce. Zlé jazyky tvrdí, že je to tím, že Kreml, opozice i společnost se ocitají v myšlenkovém vakuu a jen proto se textu dostalo tolik zájmu.

Rozpaky jsou na místě, a to i ve srovnání se staršími programovými texty Surkova, kterým jsem se věnovala v monografii o Putinovi detailněji. V posledním textu se Surkov spokojil jen s opakováním banalit a pojmovou akrobacií. Starší teze o „suverénní demokracii“ se alespoň snažila o nějaké uchopení ruské politiky, naznačovala promýšlení demokracie a legitimně ukazovala na to, že liberální demokracie není jedinou volbou, či verzí demokracie. Uchopovala „jinakost“ Ruska, i když nepochybně ne ve jménu kritiky, ale jako nástroj moci, výkladu tehdejšího vidění světa z kanceláří za velkou rudou stěnou. Jednalo se tak o myšlenkový náčrt, který vlastně zapadal do hybridního, smíšeného politického systému Ruska, ale nezpochybňoval pozici demokracie (vlády lidu) jako hlavního východiska politiky.

Surkovova pozdější „Nacionalizace budoucnosti“ mohla ještě v něčem stimulovat přemýšlení a vystihovala (vlastně prorocky) deglobalizační tendence spolu s resuverenizací, s důrazem na autonomii Ruska ve světě. Surkov v roce 2019 ale napsal text, který zeje prázdnotou.

Ne, že by neobsahoval dost slov a obratů, ne že by nic nesděloval. I když to hlavní je zřejmě „schováno“ za textem a zůstalo nevysloveno.

Surkov zopakoval tradiční tezi ruských nativistů – Rusko je odlišné a jde svou vlastní cestou, nyní už takovou, která vlastně nepotřebuje demokracii, protože to je jenom hra, trik, iluze. Přičemž, a to je další teze ruského nativismu a konzervativismu, západní zkušenost s demokracií se ukazuje jen jako hra prohnilých, jako fasáda, nátěr a lež. Rusko masky nepotřebuje, tvrdí Surkov, ale nevysloveně tak přiznává, že jestli něco potřebuje, je to stále a znovu zrcadlo Západu.

Surkov nabízí portrét nového státu, prý Putinova, který ovšem v obrysech, které načrtl, nijak nenadchne. Je to další ohraná písnička o tom, že ruská politika stojí na „zvláštním“ vztahu mezi lídrem a národem (či lidem), kterému má být podřízena architektura politického systému Ruska. Tento vztah má stát na důvěře, která je fakticky v Surkovově pojetí mýtická. Navíc, pokud aspoň věříme výzkumům veřejného mínění, tak se nejedná o pevný a neměnný bod onoho vztahu. Surkov prostě přinesl jen malou podkapitolku ve velkém eposu, který vystihl už před lety historik Michail Černijavskij ve své práci „Car a lid“ (1961).  V případě Surkova nejde jen o nějaký „národ“, ale dokonce o „hlubinný národ“, který v jeho pojetí má být obráceným protipólem „hlubinného státu“ na Západě s jeho falešnou možností volby.

Personalismus, zosobňování moci, je jistě konkrétnější forma vládnutí, než vládnutí prostřednictví institucí s jejich pravidly, byrokracií a anonymitou, neustálou výměnou u moci volbami (která často skutečně nevede k reálné a potřebné změně) a byrokratickou autoritou. Moc a politický marketing mají rády lidské tváře, charismatickou autoritu, a to nejenom v Rusku a také v 21. století. Surkov, který má divadelní zázemí, o tom ví dost. Ovšem jeho ohlédnutí do ruských dějin je poněkud výběrové – právě spoléhání se na jednoho lídra, cara či voždě (vůdce), tedy na jednu silnou osobnost, obsahovalo rizika, vedlo k nestabilitě, krizím, palácovým převratům a „smutám“, které rozhodně neměly jenom vnější příčiny, ale odrážely domácí krize, dané často nejasnými pravidly, či dokonce jejich absencí.

Surkov to musí dobře vědět. Jenže jeho článek to surkovovským stylem vytváření paralelní „reality“ politického mýtu popírá prohlášením současného politického systému a státu za něco, když ne věčného, tak věkovitého. Konzervativci rádi spoléhají na „dlouhá trvání“, na „neměnnost“ a na sílu „tradic“, proti kterým nemá smysl se bouřit, protože nakonec vždycky zvítězí, a Surkovův text je duchem konzervativní. Znovu se vrací k putinskému (ruskému) evergreenu – stabilitě, kterou je nutné vidět nejen jako reakci na 90. léta, ale také v souvislosti s křehkostí Ruska jako země, protože to, co ji dělalo vždy velikou, pro ni vždy bylo rovněž zdrojem obav – obrovské území, velké vzdálenosti, nesourodé obyvatelstvo, okrajová pozice ve světovém systému, silní muži v čele.

Už Černijavskij odkazoval na hlavní význam mýtů jako manifestací lidských přání a lidských obav v konkrétním historickém kontextu. To, co zpoza textu můžeme číst, je samozřejmě podvědomá obava z toho, jakou cestou se vydá Rusko po roce 2024, kdy Putin už nemůže kandidovat na prezidenta, bez kontroverzní změny ústavy. Putinismus bez Putina se nabízí jako „řešení“, o kterém se stále více hovoří a nejrůzněji (a dost akrobaticky) spekuluje. Mnoha lidem půjde o to, aby věci zůstaly tak, jak jsou, i když v čele země (jednou nepochybně) nebude Vladimir Putin. Psaná pravidla ruské ústavy další kandidaturu nedovolují. Surkovův článek tak lze také číst jako apel na to, aby Putin nikam neodcházel. A i když odejde, je zde ujištění, že se jedná o „ideologii budoucnosti“ – i když o jejím obsahu dál nic netušíme. Snad jen to, že mezi lídrem a národem existuje podle Surkova „důvěrné“ pouto. Ovšem je to „pouto“ institucionalizované a dědičné pro všechny budoucí prezidenty, nebo je dílem konkrétního člověka, jeho umění improvizovat, politického stylu a osobního (nepřenositelného) charismatu v konkrétním kontextu? Sázím na to druhé, i když pan Surkov asi sní o tom prvním.

Rusko bylo a je zvláštní tím, že i když se dramaticky modernizovalo, tak vždycky zůstávalo vlastně dost „osobní“ – to se projevovalo jak v klientelismu, v korupci či ve svévoli, ale i v tom, že bez osobních vztahů nebylo možné v Rusku často přežít. A to i v rámci (a navzdory) moderních neosobních mašinérií jakou byl bezpochyby sovětský stát. Prostě v Rusku je všechno do značné míry osobní – ve zlém i v dobrém smyslu, a mnohem výrazněji, než jsme zvyklí v Česku nebo v západní Evropě. Ovšem hranice mezi osobním a anonymní mašinérií všemocného státu byla vždycky nejen křehká, ale i dost pohyblivá. Ruské instituce byly a do dnešních dnů jsou „kolonizovány“ tím osobním.

Surkov se ve svém textu potácí mezi osobní formou vlády v Rusku, jakýmsi obrazem Putina a snahou tento obraz zevšeobecnit, přenést do budoucnosti, zvěčnit. A je vidět, že vlastně netuší, na kterou z těch možností si vsadit.

Ale možná, že nestojí za to spekulovat. Snad mají pravdu všichni ti ruští komentátoři, kteří mluví o tom, že smysl celého textu byl vlastně jediný. Vladislav Surkov se přihlásil o jinou práci v Kremlu.

Ilustrační foto: Autor – Oficiální stránky prezidenta RF (www.kremlin.ru)

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.