Má jít prezident (nejen) USA morálně příkladem?

Vyžaduje politika mít vlastnosti, které by jinak byly považovány za nemorální, nebo má mít politika etický rozměr i v osobní rovině?

Nejváženější američtí prezidenti – například Abraham Lincoln nebo George Washington – ztělesňovali nejen výjimečné politické schopnosti, ale i osobní mravní kvality. Musí ale politický lídr dneška prokazovat i výjimečně morální charakter, ptá se profesor filosofie a politických věd Michael Blake v článku pro The Conversation.

Jak voliči, tak i vědci zabývající se politickou etikou se v této otázce rozcházejí. Jsou tací, kteří trvají na morálních kvalitách prezidenta. Prezidentovy hodnoty se totiž odrážejí do jeho rozhodnutí v krizových okamžicích. Například Abraham Lincoln celý svůj život důsledně a veřejně prosazoval princip morální rovnosti lidí. Je tedy pravděpodobné, že prezident, jehož rozhodování se nezakládá na správných etických hodnotách, nebude reagovat správně. Podobný názor tvrdí, že pravidla mohou fungovat pouze pokud ti, pro které tato pravidla platí, je respektují a dobrovolně se jimi řídí. A jestliže se to vztahuje na občany, o to více to platí o prezidentovi, který má mnohem více příležitostí bezzásadovým jednáním systému uškodit.

Ve svých protiargumentech však někteří filozofové – nejvýznačněji Niccolὸ Machiavelli – tvrdí, že politický život vyžaduje ochotu demonstrovat vlastnosti, které by jinak byly považovány za nemorální. Dobří vůdci musejí být krutí, lstiví a často použít násilí. Filozof Arthur Applbaum to nazývá moralitou role; podle ní to, co máme právo dělat, často závisí na úloze, kterou zastáváme. Například dobrý advokát může být v zájmu řádné obhajoby nucen svědka žaloby šikanovat, zastrašovat i ponižovat. Machiavelli prostě podotýká, že v krutém, nepřátelském světě může mít politický vůdce takové důvody k jednání, které jsou obvykle zakázané.

Současní filosofové, například Michael Walzer, argumentují, že pokud je svět nedokonalý a vyžaduje, aby politik v zájmu dobra lhal a podváděl, pak konání tohoto zla může být morálně odůvodněné. Například George Washington v zájmu obrany Spojených Států klidně vytrvale protivníky klamal o svých záměrech a zdrojích – a co je závažné, zdůvodňoval i klamání svých podřízených argumentem, že pokud má být lež užitečná v zahraničí, musí být nejdříve přijata doma. Podle Walzera by prezident, který by se rozhodl zachovat si čisté svědomí, tak činil na úkor ostatních. Tudíž, že politik musí často odmítnout být dobrým, aby mohl prospět všem, uvádí dále Blake.

Tyto názory samozřejmě zůstávají součástí debat o moralitě prezidentství. Henry Kissinger například obhajoval snahu Nixonovy administrativy sesadit mimořádného prokurátora, aby se Sovětskému svazu administrativa jevila silnou a sjednocenou. Kissinger později napsal, že nebylo nutné, aby americké vedení prokázalo osobní moralitu; stačilo, aby jeho rozhodnutí umožnilo Američanům tuto moralitu demonstrovat.

V poslední době mnozí evangeličtí příznivci prezidenta Trumpa používají biblický příběh o Kýrosi Velikém, který osvobodil Židy zotročené v Babylonu, přestože sám Žid nebyl. Obdobně jako Kýros je Donald Trump „nedokonalá nádoba“, jehož rozhodnutí přesto umožnilo jiným žít tak, jak to Bůh vyžadoval, prohlásil jejich vůdce Mike Evans.

Je tu i další názor – totiž, že prezidentovy zřejmé morální poklesky jej z prezidentství nediskvalifikují, pokud jeho rozhodnutí umožňují ostatním vést život na morální úrovni, kterou on sám pokaždé nevykazuje.

Ovšem sebelepší obhajoba prezidentských přestupků nemůže omluvit každé morální selhání. Nanejvýše mohou argumenty Machiavelliho a jeho následovníků ospravedlnit prezidenta, pokud jeho přestupky účinně vytvářejí morálnější prostředí pro ostatní. Tento účinek ale rozhodně nelze předpokládat ve všech případech.

Nadměrnou sebedůvěru či násilí v zájmu spravedlnosti lze možná obhajovat odkazem na Machiavelliho nebo Walzera. Nelze však očekávat, že by například pomstychtivá snaha potrestat domnělé nepřátele přinesla cokoli pozitivního. V nedávných letech si kupříkladu Lyndon Baines Johnson a Richard Nixon libovali v urážení a ponižování politických oponentů. Možná by ve své době byli lepšími lídry, kdyby oba hlouběji reflektovali, kdy a jak se mohou chovat nesprávně.

Pokud jde o prezidentskou politiku v USA, uzavírá článek, mohou se všechny strany této diskuze snad shodnout na tom, že vzniknou-li někdy důvody podporovat morálně defektivního kandidáta, neznamená to, že všechny etické vady si zaslouží být obhajovány stejnou měrou.

Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.