Problémy polských státních hranic

Jan Zeman ve své eseji píše o problémech a nejasnostech kolem historicky vzniklých hranic našeho severního souseda.

K značným hendikepům Polska patří jeho státní hranice, zejména ty východní. V minulosti se vícekrát měnily. Boj o ně způsobil již mnoho zla. Nápisy připsané na cedulky vyznačující Narodowy park Kampinos u Varšavy: „Krym polski i ukrainski“ mě přiměly zamyslet se nad problémem polských státních hranic.

Středověké Polsko vytvořil polský kníže Meško a polský král Boleslav Chrabrý. Vynecháme-li krátkou polskou okupaci Prahy v letech 1003–04, tak Polsko za Boleslava Chrabrého získalo hranice plus minus stejné, jako má dnes. Tento stav trval až do roku 1138, kdy polský král Boleslav Křivoústý rozdělil Polsko mezi své čtyři syny a tím Polsko rozbil. K obnově Polska v jeho původních hranicích došlo shodou historických okolností až v letech 1944–45.

Polsko v době Boleslava Chrabrého, počátek 11. století (Zdroj: Wikipedia Commons.)

Velká polská a litevská expanze

Polští králové si často brali za manželky princezny z Kyjevské Rusi. Často ji také vojensky napadali, podobně jako Němci Čechy. V roce 1220 zaútočili na Kyjevskou Rus Tataři. Za 20 let si ji, kromě její severní části, Červené Rusi, jež přijala vazalství na nich, podrobili.

V roce 1241 Tataři vyplenili Uhry včetně Slovenska, jižní Polsko, Moravu. Spojené síly evropských křesťanských států je zastavily až v krvavé nerozhodné bitvě u Lehnice. Tataři se pak obrátili na Moravu a na Balkán.

Novgorodský kníže Alexandr Něvský v roce 1240 odrazil Švédy u Něvy a v roce 1242 porazil křižáky v bitvě na zamrzlém Čudském jezeře. Jeho syn založil Moskevské knížectví.

Sotva se Tatary vypleněné Polsko trochu vzpamatovalo, jalo se s Litvou dobývat rozsáhlá území zničené Kyjevské Rusi. Poláci zabrali Halič, Litevci rozsáhlá území dnešní Ukrajiny včetně Kyjeva a Záporožska. Litva krátce sahala až k Černému moři. Nikdy k ní (ani k Polsku) ale nepatřil Krym, kde se rozkládal tatarský Krymský chanát, později ve vazalském vztahu k Osmanské říši.

Polský král Kazimír II. sice znovu sjednotil Polsko, ale bez Pomořanska, Východních Prus a Slezska. Slezsko získal roku 1353 sňatkem s Annou Svídnickou český král Karel IV. a připojil jej ke Království českému.

Polsko-litevský stát v době největšího územního rozmachu kolem roku 1600 (zdroj: Wikipedia Commons)

Roku 1480 se Moskevské velkoknížectví formálně osamostatnilo od tatarské Zlaté hordy. Stalo se základem Ruské říše.

V roce 1569 byla uzavřena Polsko-litevská unie. Dlouhodobá okupace významné části území Kyjevské Rusi Poláky a Litevci způsobila, že se tam z jednotného ruského národa začaly formovat národy Bělorusů a Ukrajinců. Pro Bělorusy, Ukrajince i Rusy jistě traumatizující.

Počátkem 17. století se Poláci dvakrát zmocnili Moskvy. Polský tyran Lžidimitrij I. byl brzy Rusy zavražděn. Proti kruté vládě polského Lžidimitrije II. povstali ruští šlechtici Minskij a Požarskij v Nižním Novgorodě. 19. června 1612 osvobodili Moskvu a vyhnali Poláky ze země. Toto výročí se dnes znovu slaví jako den ruské národní jednoty.

Pád polské šlechtické republiky

Na dobytých východních územích byla silná (ve Varšavě ignorovaná) nespokojenost s polsko-litevskou nadvládou. Její ignorace varšavskými vládci vedla v roce 1648 k povstání vedenému ukrajinským šlechticem Bohdanem Chmelnickým. Jeho vojska porazila polská a pronikla až ke Lvovu a Zamosti. Východní a střední Ukrajina se v 17. století připojily k Rusku.

Polsko tragicky oslabilo přiznání práva veta každému šlechtici, což vedlo k praktické paralýze polského šlechtického parlamentu. Ironií osudu polský šlechtický parlament Sejm odsouhlasil zejména první a druhé dělení Polska, což mělo charakter vlastizrady, byť do značné míry vynucené tlakem velmocí.

Povstání části šlechty proti poslednímu polskému králi Stanislavu Augustu Poniatowskému v roce 1769 a znovu v roce 1771 donutila krále žádat ruskou carevnu Kateřinu II. o vojenskou pomoc proti povstalcům. Ta ji ráda poskytla. Současně se tak otevřela cesta k prvnímu dělení Polska v roce 1772 mezi jeho sousedy Rusko, Prusko a Rakousko.

Rozvrat Polska pokračoval. Polsku jen dočasně pomohly rozbroje mezi záborci a zvláště pak dlouhá válka mezi Ruskem a Rakouskem na jedné a Tureckem (Osmanskou říší) na druhé straně, kde Rusko nakonec dobylo severní pobřeží Černého moře (Krymský chanát).

Polský král a jeho okolí prosadili 3. května 1791 novou reformní ústavu (dodnes je v Polsku státním svátkem), která ale zachovávala nevolnictví, které málokdo rozuměl a které se kdekdo obával. Následný útok vojsk ruské carevny Kateřiny II. v květnu až červenci 1792 rozdrtil polsko-litevská vojska, vedl k odvolání ústavy 3. května a k druhému dělení Polska mezi Rusko a Prusko roku 1793.

Pokus polského generála Kosciuszka o povstání proti politice záborů Polska (březen až listopad 1794) nenašel v rozvrácené zemi dostatečnou podporu. Povstání oslovilo jen jádrová území Polska a litevskou metropoli Vilno, dnes Vilnius. Část polské a litevské šlechty se bála víc svých poddaných než ruské carevny.

Porážka Koscziuszkova povstání otevřela cestu k třetímu dělení Polska mezi Rusko, Prusko a Rakousko v říjnu 1795. Z polské šlechtické republiky zůstal jen Krakov, kam měl být odsunut polský král. Hranice ruské říše se tak dostaly zhruba na historické hranice někdejší Kyjevské Rusi, jejímž faktickým nástupcem Rusko bylo. Rusko získalo zbylá ukrajinská území, Bělorusko, Litvu a západní Lotyšsko. Vlastní jádrové Polsko si rozdělilo Prusko a Rakousko.

Po porážce Rakouska (1805) a Pruska (1806) Napoleonem se Poláci pokusili pod vedením knížete Josefa Poniatowského obnovit samostatnost. Na územní 2. a 3. pruského a 3. rakouského záboru vzniklo pod patronací Napoleona Velkovévodství Varšavské. Tažení Francouzů s Poláky do Ruska v roce 1812 i přes obsazení Moskvy skončilo totální porážkou Napoleonových vojsk. V květnu 1813 ruská vojska obsadila jádrové Polsko. Poniatowský padnul 19. října 1813 v bitvě u Lipska za Napoleona a Polsko. Velkovévodství Varšavské (2. a 3. pruský a 3. rakouský zábor Polska), zabralo Rusko a Finsko jako válečnou náhradu.

Trojí dělení Polska na konci 18. století. Zdroj: Wikipedia Commons

Pod ruskou nadvládou

Polsko mělo v rámci Ruska až do roku 1830 privilegované postavení. Místodržící Polska velkokníže Konstantin, bratr cara Mikuláše I., měl za manželku Polku a Polsko a Poláky miloval. Pokus ho zavraždit v noci z 29. na 30. listopadu 1830 byl začátkem polského protiruského povstání. Po porážce povstání 21. října 1831 car zrušil polskou autonomii a zavedl přímou správu ruské části Polska.

Samostatný Krakov s nejbližším okolím byl po předčasném povstání proti Rakousku 20. února až 4. března 1846 připojen k rakouské Haliči.

Na politické uvolnění, odstartované zrušením nevolnictví v Rusku v roce 1861, Poláci reagovali dalším povstáním 22. ledna 1863 až 11. dubna 1864. Po jeho porážce car v Polsku začal mimo jiné politiku porušťování Polska, včetně administrativní reformy.

Curzonova linie

V důsledku shora zmíněných procesů bojovali někdy za první světové válce polští vojáci pod rozdílnými vlajkami proti sobě, neboť Rusko válčilo proti Německu a Rakousko-Uhersku. Po vítězství Velké říjnové socialistické revoluce dal Vladimír Iljič Lenin v listopadu 1917 Polsku, Finsku, Litvě a Lotyšsku samostatnost. Estonsko chtělo zůstat se sovětským Ruskem. V praxi se kromě Finska ale mnoho nezměnilo, protože tyto země až do 11. listopadu 1918 okupovaly v důsledku faktického zhroucení Ruska německá a rakousko-uherská armáda.

Obnovované Polsko mělo po roce 1918 problém s určením svých hranic. Chtělo minimálně ty, co měla Polsko-litevská unie před rokem 1772 (před první dělením), plus severní pobřeží Černého moře. Mezinárodní společenství ale za polskou východní hranici určilo tzv. Curzonovu linii (dnešní východní hranici Polska).

Curzonova linie jako východní hranice Polska plus územní ziska na severu a západě. Zdroj: Wikipedia Commons

Obnova samostatnosti Polska začala v Mazovsku a Malopolsku, jádru Polska. Po krátké polsko-československé válce po 28. říjnu 1918 bylo mezi ně rozděleno Těšínsko. Velkopolské povstání 27. prosince 1918–28. června 1919 do Polska vrátilo dnešní Poznaňsko, první pruský zábor Polska. Velkou část Slezska se podařilo udržet Němcům, podobně Pomořansko a Východní Prusy. Polský maršál Josef Pilsudski bílou kontrarevoluci v Rusku nepodpořil, protože bílí plánovali si znovu podrobit Polsko.

Po porážce vojsk bílého generála Děnikina v říjnu 1919 Rudou armádou se Pilsudski rozhodl východní území vojensky dobít. Útok polských vojsk na sovětské Rusko v březnu 1920 byl brutální a zpočátku úspěšný. V dubnu 1920 Poláci obsadili Kyjev. Už v květnu 1920 ale Rudá armáda přešla do protiútoku a zatlačila Poláky zhruba do dnešního Polska. Obsadila i jeho severovýchod. Hrozilo tažení na Varšavu. 15. srpna nicméně polský protiútok zahnal Rudou armádu značně na východ.

Mírovou smlouvou z října 1920 Polsko získalo tzv. západní Bělorusko a západní Ukrajinu. Z 60 000 zajatých rudoarmějců jich utýralo hladem asi 40 000. Leninova snaha udělat tlustou čáru za neutěšenou polsko-ruskou minulostí neuspěla. Po té Polsko zabralo litevskou metropoli Vilnius (Vilno) a také kus slovenské Černé Oravy a Spiše.

Rusofobie až za hrob

Pilsudski polsko-sovětskou (tzv. bolševickou) válku považoval za úspěch, byť v případě opětného zesílení sovětského Ruska a Německa šlo o vítězství Pyrrhovo, o ponížení sousední Litvy nemluvě. Jeho ministr zahraničí Josef Beck považoval jediného potenciálního spojence Polska – Československo – za omyl historie. Připojení Polska k tzv. sanitnímu kordonu proti Sovětskému svazu bylo jen částečně daní loajality vůči západním mocnostem – USA, Velké Británii a Francii. Polsko zde bylo totiž velice horlivé.

Ministr Beck zcela nepochopitelně v únoru 1934 uzavřel za Polsko s Německem a s Japonskem spojeneckou smlouvu s cílem rozdělit Sovětský Svaz. Nebylo to možné bez účasti vojensky nejsilnější Francie. Nabízely jí sovětská naftová pole v Baku, ale neuspěly. Francie neměla pochopitelně zájem na posilování Německa.

Po zveřejnění tohoto šíleného válečného plánu ve francouzském tisku 20. dubna 1935 tehdejší francouzská vláda Lidové fronty 2. května 1935 uzavřela spojeneckou smlouvu se Sovětským Svazem. O 10 dní později Pilsudski zemřel. 16. května 1935 byla uzavřena sovětsko-francouzsko-československá spojenecká smlouva. Beckův válečný plán proti Rusku neuspěl.

Polsko po sjednání Mnichovské dohody o postoupení československého pohraničí Německu 28. až 29. září 1938 zabralo české Těšínsko. Tím se stalo spoluagresorem. V květnu až červenci 1939 sabotovalo jednání v Moskvě o vytvoření velké protifašistické koalice „Sovětský Svaz – Velká Británie – Francie – Polsko“. Prý půjde samo. V srpnu 1939 byla z iniciativy nacistického Německa uzavřena sovětsko-německá smlouva o neútočení (Molotov-Ribbentrop). Vzorem pro její vypracování byl pakt Beck-Ribbentrop z února 1934.

1. září 1939 po známé provokaci v Gliwicích nacistické Německo přepadlo Polsko. Německá vojska rychle drtila vojska polská. 17. září se německá vojska postupující od západu a poté od jihu spojila s vojsky postupujícími od severu nad řekou Bugem a Polsko přetnula. Téhož dne z Polska prchla polská vláda a Rudá armáda začala obsazovat západní Bělorusko a západní Ukrajinu až po Curzonovu linii.

Během pěti týdnů bylo Polsko znovu vymazáno z mapy. V jádrovém Polsku zavládl brutální nacistický teror charakteru genocidy. Ani existenční ohrožení polského národa nezměnilo rusofobní politiku polské emigrantské vlády v Londýně. Přitom věrolomné přepadení Sovětského svazu nacistickým Německem v červnu 1941 otevřelo cestu k záchraně polského národa před vyhlazením.

Sovětský zachránce

Porážky nacistů pod Moskvou, u Stalingradu a u Kurska přinesly zásadní obrat ve 2. světové válce. Přinesly i záchranu národů porobené Evropy, včetně brutálně likvidovaného národa polského. Vedení Komunistické strany Polska chápalo, že návrat východních území do Polska je nereálný. Vyjednalo se Stalinem, že Polsko jako náhradu za svá východní území, za spálenou zemi a za 6 miliónů nacisty zavražděných Poláků dostane německé Slezsko, Pomořansko a západní část Východního Pruska, že západní hranice Polska se posunou na Odru a Lužickou Nisu. Nebýt toho, bylo by dnes Polsko o dost menší a slabší.

Polská emigrantská vláda v Londýně východní odboj a Rudou armádu označovala za bandity. Neodradila ji od toho ani nacistická genocida Poláků, ani že při osvobozování Polska padlo na 600 000 rudoarmějců. I přes hrůzný nacistický teror odmítala osvobození Polska Rudou armádou. Historie se jí ale na názor neptala. Ofenzíva Rudé armády z června 1944 vedla k osvobození Běloruska, západní Ukrajiny a východního Polska a k vyhlášení polské Ludové vlády v Chelmu Lublinském 23. července 1944.

S cílem předejít osvobození Varšavy Rudou armádou polská emigrantská vláda v Londýně vyvolala předčasně varšavské povstání polské Armii Krajovej, které bylo nacisty utopeno v krvi, 180 000 obyvatel Varšavy bylo v rámci nacistické pomsty povražděno, 23 000 povstalců padlo a levobřežní Varšava byla srovnána se zemí v rámci hrůzné nacistické pomsty. Z krachu povstání pak vinila Rudou armádu, že jí nebyla s to pomoci, že byla schopná osvobodit jen pravobřežní část Varšavy Pragu.

Polská emigrantská vláda v Londýně zajistila novému Polsku velmi zlý začátek. Nové Polsko v letech 1944–47 vznikalo v podmínkách malé občanské války, vedené částí prozápadní Armii Krajovej proti prosovětské polské Ludové a Rudé armádě. V Polsku působily i další vojenské skupiny včetně banderovských hrdlořezů.

Vážným problémem byla silná nespokojenost s polskou meziválečnou vládou na západní Ukrajině a v západním Bělorusku. Volyňská řež, povraždění na čtvrt milionu polských a dalších civilistů ukrajinskými fašisty – dnes polofašistickým kyjevským režimem tolik uctívanými banderovci – v letech 1942 až 1943, je neomluvitelný zločin genocidy.

Nacionalismus na západní Ukrajině byl ale silně živen brutální polskou meziválečnou vládou. Jistě i proto po válce několik miliónů Poláků ze západní Ukrajiny, ale také z Běloruska a z Litvy přesídlilo do nově získaných polských území ve Slezsku a v Pomořanech.

Situace v západním Bělorusku, které bylo Polskem postiženo srovnatelně, ale kde k větší spolupráci s fašismem, natož k účasti na rozsáhlých pogromech, ze strany Bělorusů nedošlo, ukazuje, že věci jsou o hodně složitější, než se nejednou líčí. Pravda, Bělorusové na svůj protifašistický odboj doplatili ze všech národů nejvíc – nacisté zavraždili každého třetího.

Polsko ve svých historických hranicích

Od roku 1945 se Polsko rozvíjí ve svých původních hranicích, vybojovaných Boleslavem Chrabrým počátkem 11. století. Od roku 1992 na východě nesousedí se Sovětským svazem a kromě Kaliningradské enklávy ani s Ruskem, ale s Litvou, s Běloruskem a s Ukrajinou. Tzv. ruská hrozba se stala chimérou (nejen) polských vládců. Reagovat na jelcinovský rozvrat v Rusku vstupem do válečnického paktu NATO a následnou účastí na přepadení Jugoslávie s polskými zájmy nesouviselo ani náhodou, ale polští nacionalisté jsou na to i dnes hrdi.

Polští nacionalisté dál sní o Polsku od Baltu k Černému moři, přestože tam Polsko nikdy nesahalo. Nejotrlejší viní Sovětský svaz i z poválečné okupace Polska. Nejvíc jim ale vadí, že jim přítomnost sovětské armády v zemi celá desetiletí znemožňovala válčit.

Polští vládci ohrožují Polsko a mír v Evropě. Spolu s USA, Francií, Německem a dalšími státy se podíleli na násilném svržení zákonné ukrajinské vlády prezidenta Viktora Janukovyče, které přivedlo Ukrajinu do katastrofy včetně počátku rozpadu.

Je to velká tragédie nejen pro Ukrajince. Sousedé mlsně šilhají: Rumuni po Moldavsku a jihozápadu Ukrajiny, Maďaři po Podkarpatské Rusi, Poláci po Haliči, Rusové na základě referenda získali zpět svůj Krym, který jim v roce 1954 svévolně ukradl tehdejší šéf Komunistické strany Sovětského svazu Ukrajinec Chruščov… Průmyslový Donbas povstal proti národnostnímu, sociálnímu i politickému útlaku, který si spojoval s „pučistickým“ režimem v Kyjevě. Polské nacionalisty láká rozpadající se Ukrajina, zvláště pak Halič a oblast Lvovska.

Současná polská vláda i tzv. demokratická opozice v Polsku by velice rády získaly pro Polsko přinejmenším Halič. Shledávají ale, že by tam museli likvidovat tamní legální i nelegální vojska, potlačovat ukrajinský nacionalismus a hrůzostrašnou korupci. Zejména by musely investovat obrovské peníze k obnově Haliče. I ti největší polští nacionalisté z řad polské politické elity chápou, že na takové úkoly Polsko zjevně nemá, o neutěšeném demografickém vývoji Polska po roce 1989 nemluvě.

Bylo by tragédií nejen pro Polsko, kdyby se Halič pokusilo získat. Nejen proto, že počty Poláků zde žijících jsou malé a toto území již ukrajinským podle všeho zůstane. Tedy, pokud ho současný semifašistický režim v Kyjevě zásadně nevylidní.

Pokles počtu obyvatel Ukrajiny z asi 52–53 miliónů v roce 1991 na současných (oficiálních) asi 44,8 miliónů je děsivý. K tomu lze ještě přičíst fakticky ztracený Krym a zřejmě i Donbas, kteří se na dalším poklesu obyvatelstva podílí 6–7 miliony obyvatel v důsledku ztrát územní kontroly. Za prací do Ruska emigrovalo asi 4 miliony Ukrajinců, další miliony emigrovaly za prací na západ. Na Ukrajině se drasticky snížila porodnost a drasticky se zvýšila úmrtnost. Tyto trendy zásadně urychlil státní převrat v únoru 2014, uskutečněný s vydatnou účastí západu.

Celkem vzato, Polsko se od roku 1945 rozvíjí ve svých historických hranicích. Od roku 1991 s Ruskem sousedí jen velmi omezeně málo. Vysvětlujte to ale polským nacionalistům, snícím o Polsku od Baltu k Černému moři. A také o možnosti válčit, nejlépe proti jaderné velmoci. Vysvětlujte jim, že po odsunu ruských vojsk přestalo být Polsko závislé na cizí moci. Že je hazard hlasitě usilovat o přítomnost vojsk USA, o zásadním omezení státní samostatnosti nemluvě. Tedy, z významných politiků jen exprezident Kwasniewski pochopil, že vojenská přítomnost USA v Polsku Polsko nechrání, ale ohrožuje.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.