Trumpovy daně? “Stejně to nikoho jiného než média nezajímá”

Patnáctý duben je ve Spojených státech každoročně dnem zúčtování. Federální vláda a vlády jednotlivých států požadují, aby nejpozději o půlnoci toho dne každý daňový poplatník předložil individuální daňové přiznání, připomíná náš severoamerický spolupracovník Stanislav Perkner.

Tento proces je sám o sobě nepříjemný, a navíc tu je hrozba daňové kontroly – auditu. Ta je zneklidňující i pro ty z nás, kdo máme čisté svědomí. Úřady si vybírají oběti auditu mezi jednotlivci nebo podniky buď namátkou nebo na základě nesrovnalostí a odchylek od normálu. Jak daňový proces, tak kontroly se ovšem odehrávají za zavřenými dveřmi. Pokud však jde o individuální a podnikatelské příjmy politických činitelů, americká veřejnost oprávněně očekává, že i daňová přiznání potvrdí jejich legitimitu a „čisté ruce“.

Trumpova zatvrzelá neochota uveřejnit daňová přiznání se setkává u americké veřejnosti s malým pochopením: Zamlčuje snad finanční vazby na cizí vlády nebo finanční instituce? Těží z vlastních státnických rozhodnutí, např. prosazení nejnovějšího daňového zákona stranícího majetným vrstvám a znásobujícího státní zadlužení (Tax Cuts and Jobs Act of 2017)? Jakou finanční hodnotu má prezidentův majetek ve světle pojištění a žádostí o bankovní úvěry? Jak vysoká je míra jeho zadlužení? Přispívá na charitativní účely? Proč kandidát Trump odmítl publikovat svá daňová přiznání, zatímco jeho předchůdci od roku 1976 do roku 2016, včetně jeho viceprezidenta Mika Penceho tak učinili? (Výjimkou byl republikánský kandidát Gerald Ford v roce 1976.) Trumpova demokratická sokyně Hillary Clintonová dokonce zveřejnila v roce 2016 daňová přiznání za předchozích 15 let.

Trump už jako prezidentský kandidát poukazoval na probíhající audit; stejný důvod uvádí i po přestěhování do Bílého domu – naposledy začátkem dubna. Pravdou je, že v průběhu předvolební kampaně je každý prezidentský kandidát povinen vyplnit obsáhlý formulář informující o osobních finančních poměrech. Podle Trumpových slov ze září 2016 v jeho případě šlo o „nejpodrobnější finanční doklad v politických dějinách… Ostatně, z daňových prohlášení se toho moc nedovíš… Stejně to nikoho jiného než média nezajímá“.

Jeho oponenti i širší veřejnost ovšem považují utajování daňových přiznání za nezdravé. Převažuje názor, že každý volič svěřující do prezidentových rukou ohromnou politickou moc by měl mít k těmto údajům přístup.

Kongres opět šlape prezidentovi na paty

Ve středu 3. dubna čekala Donalda Trumpa nepříjemná zpráva. Massachusettský demokrat Richard Neal, předseda Finančního a rozpočtového výboru kongresové Sněmovny reprezentantů, odeslal řediteli Federálního daňového úřadu dopis, v němž žádal o zaslání osobních i obchodních daňových přiznání Donalda Trumpa za uplynulých šest let.

Neal v dopise zdůrazňuje, že „Federální daňový úřad pravidelně kontroluje daňová přiznání prezidentů a viceprezidentů, avšak účinnost těchto auditů je nejasná. Jménem amerického lidu musí proto kongresový výbor ověřit, zda je tento agenturní program naplňován, a pokud ano, zda kontroly probíhají důsledně a řádně“.

V odpovědi na dotazy novinářů ohledně kongresového dopisu Trump je odkazuje na své advokáty a na ministerstvo spravedlnosti: „Zeptejte se jich“. Dva dny po odeslání Nealova dopisu jeho požadavky rázně odmítl Trumpův osobní právník William Consovoy: „Dle našeho přesvědčení, jde o zavádějící pokus o politizaci výkonu daňové administrativy… Pokud předseda Neal vážně zamýšlí kontrolovat prezidentské daňové audity, proč se nezaměří na čtyři roky předcházející Trumpovu zvolení? Proč se nezajímá o auditorské praktiky týkající se ostatních prezidentů?“

Pravdou je, že právní argumentace uvedená v Nealově dopise je poměrně slabá: Neal nejmenuje žádné specifické problémy spojené s Trumpovým jménem; chce pouze přezkoumat praktiky související s auditem Trumpových daňových přiznání. Konečné rozhodnutí ovšem připadne Federálnímu ministerstvu financí, pod jehož pravomoc Federální daňový úřad spadá. Je docela možné, že tento spor mezi Kongresem a administrativou se potáhne tak dlouho, až skončí před Nejvyšším soudem USA.

Kdo rozhodne: Nejvyšší soud anebo soud veřejného mínění?

Faktem zůstává, že americká ústava zveřejňování daňových údajů o kandidátech na státní funkce nevyžaduje. Otázek případné korupce se ovšem týká první článek ústavy, který uvádí, že bez souhlasu Kongresu nesmí žádná osoba ve službách Spojených států přijmout dar, odměnu, úřad či titul od cizího panovníka nebo vlády (Emoluments Clause, oddíl 9; emoluments = finanční i jiné „požitky“). Nebezpečí zkorumpování hlavy státu, jež je zároveň vrchním velitelem ozbrojených sil, vedlo na konci 18. století autory ústavy i k rozhodnutí, že „volitelnou na úřad prezidenta může být jen osoba, která získala občanství Spojených států zrozením“.

Jak připomíná Zephyr Teachoutová, autorka knihy Americká korupce, za vyloučení cizinců z prezidentské kandidatury se přimlouval už Elbridge Gerry, jeden z Otců zakladatelů: „Cizí síly se budou snažit zaplést se do našich domácích záležitostí a budou do toho bez váhání investovat velké peníze… Všichni dobře víme, jak velké sumy se v Evropě utrácejí za tajné služby,“ prohlásil Gerry v roce 1787. Alexander Hamilton v témže roce varoval, že „zahraniční mocnosti… se budou vměšovat do našich záležitostí, lidé budou zmateni a celistvost naší unie bude ohrožena“.

Není bez zajímavosti, že např. v roce 1840 musel Kongres zasáhnout v případě potenciálního korupčního skandálu, který ohrozil pověst prezidenta Martina Van Burena. Ománský imám Ahmet Ben Haman mu daroval pár koní, perly, perský koberec a vzácnou šavli. Kongres vydal společnou rezoluci, jež prezidentovi uložila, aby dary předal ministerstvům zahraničí a financí.

Podnikatel, nebo státník?

Dnešní Kongres si je vědom své antikorupční úlohy. Připomeňme si, že už zmíněný 9. oddíl prvního článku Ústavy zákonodárcům výslovně ukládá, že „bez souhlasu Kongresu nesmí žádná osoba ve službách Spojených států přijmout dar, odměnu, úřad či titul od cizího panovníka nebo vlády“.

Také část veřejnosti pochybuje, že prezident důsledně oddělil své podnikatelských aktivity od státnických úkolů, tak jak to bylo pravidlem u jeho předchůdců. Aby předešel podezření z „konfliktu zájmů“, předal prezident v lednu 2017 vedení Trumpovy organizace svým dvěma synům a hlavnímu účetnímu Allenu Weisselbergovi, a to s vágním ujištěním, že se do podnikatelských aktivit míchat nebude: „Nebudou se mnou nic diskutovat,“ prohlásil president. Spolu s ním rezignovala dcera Ivanka, která přešla do Bílého domu jako neplacená „poradkyně“.

V neutuchajících sporech ohledně prezidentových daňových přiznání se prolínají tři problémové roviny: právní, etická a politická. Právní boj se právě rozhořívá a protáhne se zřejmě až do příštích voleb v listopadu 2020. Mezitím bude Trumpova demokratická opozice, včetně všech potenciálních prezidentských kandidátů, bohatě těžit z etických slabin prezidentovy zatvrzelosti. To vše nadále vyostří už tak nesmiřitelné spory mezi demokraty a republikány. Obětí bude politická kultura a americká liberální demokracie.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.