Korejské perpetuum mobile

Politolog Zdeněk Zbořil píše o tom, proč „denuklearizace“ Korejského poloostrova připomíná spíš perpetuum mobile.

Nejen studenti politiky ale i politici na nejvyšších úrovních globálního předpovídání budoucnosti se nevyhýbají metaforám a narativním výpůjčkám z oborů, které často nemají s politikou nic společného. Tak se nám dostalo poučení, jak se hraje na velké šachovnici a jak to vypadá, když je něco bez kontroly (od Zbigniewa Brzezinského), jak může dojít ke střetu civilizací (podle Samuela Huntingtona), nebo co se může stát, když budeme využívat moci bezmocných (spolu s Václavem Havlem).

Snahou nahradit měkké teze politicko-filosofických studií a humanitárních věd nadbytečnou matematickou exaktností prosluli již pythagorovci, žáci a stoupenci Pythagora ze Samu, stejně jako jejich současníci, možná i předchůdci pocházející ze zemí jižní Asie a dnes nám tak blízkého Dálného východu. Snad proto si můžeme dovolit vypůjčit si inspiraci ze zkoumání zákonů o zachování energie, termodynamiky a mechaniky, které sice nevedly k objevu věčně se pohybujícího stroje, který nepotřebuje, snad jen kromě počátečního impulzu, žádné další vnější zdroje energie. A i když je dokázáno, že takový stroj nemůže existovat, přesto se v politice, a dokonce i v mezinárodní politice, čas od času objeví vynález, který nás uvádí v úžas tím, že popírá všechny dosavadní zákony fyziky.

Politická situace na Korejském poloostrovu má výrazné rysy utopického perpetua mobile, a to v době starší i současné, až si můžeme dovolit tvrdit, že se na korejské šachovnici neděje nic takového, co by hráči na všech čtyřech stranách a šedesáti čtyřech polích podstatným způsobem ovlivňovali nebo dokonce chtěli ovlivnit.  V letech 2017-2018 jsem na stránkách !Argumentu publikoval osm nebo deset statí a komentářů, které zaznamenávaly osudový a neměnný pohyb odnikud nikam. Dovolil jsem si snad trochu odvážně tvrdit, že víme, kdo hraje, ale snad nikdy jsem se nepokoušel tvrdit, že víme, kdo vyhrává, prohrává anebo stojí na remis.

Kolo korejského osudu se točí skoro stále stejnou rychlostí a často nevíme, zda nový impulz tohoto pohybu nepohybu přichází zevnitř nebo zvnějšku. Kdybychom si vypůjčili z terminologie současných vojenských nevolených elit termín „autopoietický“, byli bychom pochopení situace možná ještě blíž. V roce 1974 použil tento termín chilský makromolekulární biolog Humberto Maturama, když popisoval živou buňku jako proces, který se organizuje a udržuje sám a tím se operačně uzavírá a odděluje od svého okolí. Zachovává ale svou organizaci dokud nezahyne a do té doby se udržuje látkovou výměnou ve svém vlastním prostředí.

Dnes se vojenští odborní dohadují, zda samonaváděcí zbraňové systémy, tedy takové, které samy sebe programují bez jakéhokoli podnětu z vnějšku, bez vnějšího zásahu člověka moudrého i nemoudrého, jsou už připraveny k použití, nebo by měly být zakázány. Jejich srovnání se strukturou a časovými údaji vývoje tzv. korejské otázky v této situaci už nevypadá nijak fantasticky nebo jako z nějaké holywoodské války.

Nyní už není důležité, kdo uvedl do pohybu tento podivuhodný mechanismus jednání a vyjednávání, podávání si rukou a chladných objetí, který vždy několik dní vzrušuje mediální hybridy téměř na celém světě. Po několika dnech nebo dokonce hodinách to vypadá, že je vše uvrženo do zapomnění, ačkoli potenciál energetického silového vztahu dál existuje. Byl hybatelem americký prezident Donald Trump a složitá pyramida vztahů mezi institucemi administrativy a osobnostmi ve Spojených státech, o kterých víme, že obhajují často protichůdné zájmy? Nebo podnět k „věčnému pohybu“ přišel z korejské strany Tichého oceánu? A pokud ano, měl na něm větší zájem představitel KLDR Kim Čong-un, nebo prezident Korejské republiky Moon Če-in? Anebo oba představitelé rozděleného poloostrova společně?  Jaká byla role čínského patrona KLDR a jak se toto jednání dostalo do agendy MZV Ruské federace nebo Japonského císařství?

Zájmy všech těchto zemí, které veřejně reprezentují jejich nejvyšší představitelé, si jsou v celé Tichomořské oblasti a přilehlých regionech podobné, a to nejen pokud mluvíme o jejich kvalitě, ale i o celkovém objemu potřeb jejich ekonomik. I když můžeme také zaznamenat omezené zájmy vzdálenějších hráčů, které se projevují jako stínové společné nebo i individuální aktivity EU nebo jejích členských zemí. Ty jsou ale přece jen z hlediska vojensko-politického a politicko-ekonomického vnímány jako rušivý vnější prvek zdejších vztahů, které bývaly v minulosti vnímány jako 4+2 (USA, ČLR, Rusko a Japonsko + Severní Korea a Jižní Korea), a dnes spíše jako 2+4.

Rozhodnutí hlavy státu (KLDR) po rozchodu s americkým prezidentem v Singapuru setkat se u Vladivostoku (snad na  ostrově Rossijskij) ještě před koncem dubna letošního roku s prezidentem Ruské Federace Vladimirem V. Putinem bychom měli chápat v souvislosti s opatrně vyjádřeným odporem jedné z korejských stran k účasti Mika Pompea (dříve ředitele CIA a dnes státního tajemníka Spojených států s životopisem ještě zajímavějším než má V. V. Putin). Je také gestem spíše symbolickým než gestem, ze kterého lze usuzovat dynamiku dalšího vývoje.

Setkání Kim Čong-una s Vladimirem Putinem se připravovalo sice mimo hledáčky amerických a evropských zahraničních zpravodajů, ale to ještě neznamená, že by mělo být bezvýznamné. Protože v daný moment nemáme k dispozici komentáře k této věci z Korejské republiky, musíme si vyčkat na to až odtud uslyšíme slova, která nám umožní alespoň spekulovat o dalším zpracovávání vnitro-korejské agendy. Neměli bychom také zapomínat, že přes všechna slova o korejském sjednocení se jedná stále o problém, se kterým se dosud nedokázala zbývající čtyřka (USA, ČLR, RF a Japonsko) vypořádat ani jednotlivě, natož jako celek.

Pozoruhodná publikace profesora Sung Chul Yanga z Univerzity v Kyunghee  „The North and South Korean Political Systems“ byla vydána již v roce 1994 (v Soulu a u Westview Press) a je zřejmě pro svůj encyklopedický charakter (má 987ss.) stále ještě čtena. Představuje něco jako manuál politiků mimo Korejský poloostrov,  terý by mohl pomáhat utváření jejich postojů a rozhodnutí týkajících se  problémů jiho- a severo-korejské tématiky. Ta zaznamenala zejména v posledních třech letech svůj charakteristický vývoj. Není třeba přitom uvažovat kdo z vnějšku tyto změny způsobil. Důležitější je ale v současných podmínkách postoj nevolených vojenských i administrativních korejských elit na severu stejně jako na jihu, které dnes uvažují o svém postavení a také o ekonomické a vojenské síle jinak než většina jim vnucených spojenců nebo nepřátel. Jejich interaktivita, i když na veřejnosti se o ní tolik nemluví – a paternalistický vztah různých zemí to ani nedovoluje. Tato interaktivita byla po desetiletí nucená se vyrovnávat s vnějšími vlivy a je zřetelná i přesto, že se tomu nekorejské zahraničí zdráhá uvěřit.

Jen okrajově se někdy u nás a v Evropě mluví o tom, že budoucnost Sibiře bude buď čínská nebo korejská, že od Sachalinu po Kazachstán, a možná i dále na Západ, vznikají ekonomické entity, které jsou rovněž politické povahy a umějí odolávat politickému a ekonomickému tlaku, který se skrývá ta za projekty ochrany lidských práv.  Snad proto se šíří teze o budoucích konfliktech s „Čínou“, čímž se myslí americké angažmá na celém Dálném východu. Je to úvaha z oblasti u nás doma tak populární lidové geopolitiky, která je někde podpírána akademickými diskusemi a publikacemi, které o válce dnes již otevřeně hovoří a v její prospěch agitují.

Předpokládané setkání představitelů KLDR a Ruské federace se může stát jen součástí pohybu na od Evropy vzdálené scéně. Snad je ale ještě možné také uvažovat o tom, co znamená spojení jedné z nejsilnějších světových ekonomik, země s počtem obyvatel jen o málo větším než žije na Ukrajině, a modernizace severokorejské armády, stále ještě neschopné ubránit svou zemi před útoky „balkánského typu“. Víme sice, že obchod se zbraněmi je tvrdý byznys, ve kterém se nejen platí cash, ale i dlouhodobými úvěry, a proto se vyplácí sjednávat „obchody se smrtí“, stejně jako obviňovat amerického státního tajemníka z maření prezidentských summitů. To všechno ale ještě neznamená, že by jednou sami Korejci nemohli vyskočit ze začarovaného kruhu velmocenských zájmů a rozhodnout se pro vlastní, korejskou cestu. A to bez ohledu na to, že si dnes nikdo neumí představit, jak bude dlouhá. „Denuklearizace“ je stále ještě jen magické slovo velmi vzdálené realitě, a nejen na Korejském poloostrově. A pokud se nebude „autopoieticky“ válčit, nemůže k ní vlastně ani dojít. Proto budeme moci o korejském perpetuu mobile psát ještě dost dlouho.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.