Jaké argumenty přináší Člověk v tísni ve prospěch internetové cenzury?

Adam Votruba rozebral zprávu organizace Člověk v tísni a vysvětluje, proč je jejím hlavním problémem cenzura nebo postih něčeho, co nedovede dobře definovat.

Člověk v tísni vydal v roce 2016 zprávu věnovanou šíření nenávistných projevů na internetu pod názvem „Projevy nenávisti v online prostoru a na sociálních sítích“. Chci zde nabídnout podrobnější pohled na tuto zprávu.

Tento dokument je dodnes jedním z hlavních dokumentů, který nabízí organizace na svých stránkách jako materiál k dané problematice. Zpráva tak reprezentuje jistý druh myšlení, který je dnes velmi aktuální. Je totiž součástí rozsáhlejšího souboru textů, které na sebe navzájem odkazují a přebírají své myšlenky. Ideje ve zprávě prezentované slouží dnes jako důležitý argument pro zavádění a rozšiřování cenzury na internetu. Ptám se tedy, nakolik Člověk v tísni podporuje cenzuru na internetu a případně jakým způsobem ji zdůvodňuje.

Ke zkoumání této otázky mě inspirovaly články dvou blogerů, kteří tvrdí, že Člověk v tísni považuje za šíření nenávisti i podávání pravdivých informací. Předesílám, že podle mých zjištění je tato interpretace sporná (byť ne zcela neodůvodněná). Nepochybně však je pravdou, že Člověk v tísni zpřísnění cenzury doporučuje.

Nenávistný projev

Ústředním pojmem zprávy je nenávistný projev. (Budu používat jako synonymum i výraz nenávistná řeč.) Ten je ve zprávě definován jako „takové stanovisko, které veřejně vyhrožuje nebo ponižuje skupinu obyvatel definovanou na základě rasy, etnika či náboženského přesvědčení, volá po násilných či perzekučních opatřeních vůči těmto skupinám, nebo podněcuje opovržení či nenávist vůči nim.“ (s. 8) Na témže místě je i další vymezení rozvedené do několika bodů. Podle něj lze za nenávistné projevy považovat příspěvky, které obsahují: „1) – přirovnávání lidí ke zvířatům, hmyzu apod. – vsugerování čtenářům, že jim od nějaké skupiny hrozí nebezpečí – vsugerování čtenářům, že jim od nějaké skupiny hrozí narušení jejich čistoty, integrity, identity. 2) Projev obsahuje výzvu k akci – diskriminovat, – vyhánět, evakuovat, – zabíjet, – a další.“

Tato dvojí definice je z logického hlediska rozporuplná. Druhá definice totiž významným způsobem rozšiřuje definici první. Není v ní bohužel jednoznačně řečeno, zda za nenávistnou řeč má být považována taková, která splňuje jen některé z vyjmenovaných bodů, nebo všechny. Autoři pravděpodobně vycházejí z předpokladu, že stačí naplnění pouze některých bodů. To alespoň tvrdí jiná analýza („Nenávistné projevy v online prostředí“), z níž je druhá definice převzata a citována, ovšem bez tohoto podstatného dodatku.

Neurčitost definice je jedním z hlavních problémů zmíněné zprávy. Mezi nenávistné projevy jsou totiž v následném textu řazeny i takové, které ani do uvedené definice nespadají, nebo spadají jen díky neurčitým formulacím. Například analýza zkoumá nenávistné projevy vůči lidem, kteří pomáhají migrantům a prosazují vstřícnou imigrační politiku (neziskovky, politici), ačkoli v tomto případě nejde o skupinu definovanou na základě rasy, etnika ani náboženského přesvědčení. (Ledaže bych se mýlil a pracovníci neziskovek by považovali sami sebe za skupinu definovanou náboženským přesvědčením.) Podobně, je-li uváděno přirovnání migrantů k přílivu jako projev nenávistné řeči, pak je sporné už to, jestli jde o přirovnání nebo jen o přenesený význam. Pokud jde ovšem skutečně o přirovnání, pak je takové přirovnání k přírodním živlům schováno v definici pouze pod všeobjímajícím slůvkem „apod.“

Může se zdát, že jde o slovíčkaření, ale dobrá definice je základním předpokladem dobré analýzy. Navíc na text, který na sebe bere dokonce formální znaky vědecké studie, bychom měli klást nároky logického myšlení.

Co je narativ?

Za problematický lze považovat koncept tzv. narativů. Autoři studie zkoumají určité představy/vyprávění, které jsou podle nich spojeny s nenávistnými projevy. Označují je slovem narativy. Soupis narativů, které používají šiřitelé nenávistných projevů na internetu, považují za významný přínos své práce. (Podotkněme ještě, že analyzovány byly převážně komentáře na Facebooku.)

Pravdivost, či nepravdivost těchto narativů není v textu explicitně zkoumána. Z kontextu je však možné vyčíst, že autoři je považují za nepravdivé. Bohužel není ani zřejmé, zda autoři chápou tyto narativy samy o sobě jako nenávistný projev, nebo pouze jako doprovodný jev. Z hlediska obecných principů vědecké metodologie by byl pochopitelně správný druhý přístup. Ovšem takové opatrnosti ve zprávě nic nenasvědčuje. Narativy jednak nejsou vůbec definovány, jednak se nejčastěji vyskytují ve slovním spojení „nenávistné narativy“, které sugeruje spíše představu, že nenávistný narativ je jen specifickým případem nenávistného projevu.

Předpoklad nepravdivosti narativů naznačuje následující formulace: „Jedním z hlavních cílů výzkumu byla také identifikace nejčastějších nenávistných narativů o migraci a migrantech. Při přípravě výzkumu jsme totiž zaznamenali, že se v českém veřejném diskurzu šíří mnoho manipulativních zpráv či tzv. hoaxů.“

Zjištěné narativy jsou porovnávány především z hlediska četnosti jejich výskytu. Zajímavý je ovšem spíše jejich obsah. Uvedu zde pár příkladů: „islám = nacismus, fašismus“, „uprchlíci nás budou něco stát“, „na Západě integrace muslimů selhala“, „strach o budoucnost/děti“, „hatespeech vůči černochům/Romům atp.“, „kontrola/uzavření hranic“.

Zajímavé je, že mezi narativy jsou zařazeny jak zřejmé nenávistné projevy (vlastně bez narativní struktury), tak určité teze, které je velmi problematické označit jako nepravdivé. Mimoto zde nacházíme i politické preference, které nemají s pravdivostí a nepravdivostí nic společného (kontrola hranic). Zůstává tedy otázkou, co narativy vlastně jsou a proč je autoři hodnotí implicitně jako nepravdivé. (Pomineme-li jediné místo, kde připouští, že mohou odkazovat vedle domnělých problémů i na problémy reálné, což ovšem není totéž jako připustit, že některý narativ může být pravdivý.)

Tato otázka je důležitá z toho důvodu, že v závěru analýzy volají autoři po cenzurování nenávistných projevů, ponechávají však poměrně dost prostoru pro interpretaci, podle níž by do této cenzury měly spadnout i uvedené narativy, tj. výroky, které nejsou-li pravdivé, mohou být alespoň relativně seriózními pokusy o popis reality. Některé z narativů by měly být součástí normální diskuze o problémech spojených s migrací (např. „uprchlíci nás budou něco stát“).

Je to zajímavé i s ohledem na skutečnost, že autoři upozorňují na to, že někteří nenávistní jednotlivci se snaží komunikovat „zdánlivě neutrálním, faktografickým tónem“. O tom netřeba pochybovat. Tím spíše by však čtenář očekával, že najde v analýze návrh kritérií, jak odlišit neutrální faktografický obsah od nenávistného projevu. Taková kritéria však zpráva neobsahuje.

Naopak je zde vyjadřována obava, že nenávistníci mohou příliš „striktní a úzkou definici“ nenávistného projevu obejít. Za problém je výslovně označena skutečnost, že mnozí pisatelé nenávistných projevů se dokáží držet v „nepsaných mantinelech, kde jsou si vědomi jisté beztrestnosti“.

Autoři studie tedy vidí určitou vágnost své definice nenávistného projevu jako její přednost, což komentují slovy: „Podle našeho názoru je však pro úspěšný boj s nenávistnými projevy potřebné vycházet právě z takového volně zakotveného interpretačního rámce.“

Doporučení proti nenávistným projevům

Závěr celé zprávy je zaměřen na to, jak s nenávistnými projevy na internetu bojovat. Autoři se kriticky vymezují vůči názoru, že je potřeba především podávat správné informace. Tento názor vychází pochopitelně z předpokladu, že strach a nenávist pramení z neznalosti a nedostatku informací.

Podle autorů zprávy není takový postup při potírání nenávistných projevů dostačující, neboť informace se podle nich nedostávají k cílové skupině. Šiřitelé nenávistných projevů jsou totiž uzavřeni ve své komunikační bublině a vyhledávají pouze ty informace, které potvrzují jejich názory, zatímco k relevantním informacím, kterých je na internetu dostatečné množství, se nedostanou.

(V tomto kontextu je možné upozornit na jeden drobný nesoulad v názorech autorů. Na jednu stranu vyjadřují obavu z toho, že vyhledavače a našeptavače mohou člověka, který hledá relevantní informace, zavést na články obsahující dezinformace a nenávistné projevy. Na druhou stranu pomíjejí skutečnost, že to platí i naopak: Ten, kdo hledá příspěvky proti imigrantům, dostává odkazy i na příspěvky, které migraci obhajují.)

Z tohoto důvodu zpráva doporučuje vést provozovatele internetových stránek k tomu, aby nenávistný obsah odstraňovali. Jako pozitivní příklad je zmiňován (dřívější) německý ministr spravedlnosti Heiko Mass, který s vedením Facebooku „konzultoval problematiku zcela nedostatečných kontrolních mechanismů pro nenávistné příspěvky“. Což je mimochodem velice hezký eufemismus, jakým lze popsat politický tlak na provozovatele internetových služeb. V Německu hrozí provozovatelům internetu značná pokuta, nebude-li nenávistný obsah odstraněn do 24 hodin od přijetí stížnosti.

Dále autoři (s odvoláním na iniciativu HateFree) považují za žádoucí bojovat proti nenávistné řeči mj. i nahlašováním stránek a skupin, jakož i požadováním jejich blokace.

Je podle nich třeba „uvažovat“ i o potírání těchto projevů trestně právní cestou. Autoři vyjadřují své pochybnosti o tom, zda je stávající právní rámec dostačující, a naznačují potřebu jeho revize.

Legitimitu těmto závěrům dodává i citát, který je využit jako úvodní motto celé zprávy: „Hitler za svoji politickou existenci přímo vděčil rozhlasu a systémům veřejného ozvučení.“ Zde je vyslán k čtenáři signál, že nová média (internet), mohou vytvořit nového Hitlera, pokud nebudou pod kontrolou.

Oprostíme-li se tedy od místy eufemistického způsobu vyjadřování, můžeme jednoduše říci, že Člověk v tísni požaduje účinnější cenzuru internetových příspěvků a zvýšení možnosti trestního postihu za vkládání nevhodného obsahu.

Co ve zprávě chybí?

Ještě než přistoupím k vlastnímu komentáři, chci upozornit i na to, co ve zprávě chybí. Jsou zde zkoumány pouze nenávistné projevy ve vztahu k migraci. Tyto projevy jsou podle obsahu rozděleny do několika skupin. Nejčetnější je skupina „migranti“, tj. příspěvky o migrantech bez konkrétního určení jejich původu, tvoří ji 57 % zkoumaných příspěvků. Druhou co do četnosti je skupina „islám“ – 32 %. Třetí nejčetnější skupinou je tzv. „podpora“, čímž se myslí nenávistné příspěvky proti neziskovým organizacím a politikům, kteří chtějí pomáhat uprchlíkům/imigrantům. Útoky na tuto skupinu tvoří 7 % nenávistného obsahu spojeného s migrací.

Není zde ovšem zohledněna skutečnost, že nenávistná řeč může být zaměřena v zásadě proti komukoliv – proti Romům, proti Američanům, proti důchodcům, proti prezidentu Zemanovi, proti bezdomovcům, proti Evropské unii atd. Představuje nenávistná řeč k tématu migrace hlavní problém, nebo je jen malou součástí většího problému nenávistné řeči vůči mnoha dalším skupinám?

Je samozřejmě v pořádku, rozhodnou-li se autoři zkoumat pouze určitou část nenávistných projevů. Nepovažoval bych nutně za chybu ani to, že toto omezení je vysvětleno až v úvodu zprávy, zatímco z názvu není patrné, že se tu nedozvíme o nenávistných projevech jako celku. (Název zní „Projevy nenávisti v online prostoru a na sociálních sítích“.) Považuji rovněž za normální zahrnout do nenávistných projevů k tématu migrace i nenávistné projevy proti neziskovkám či politikům. Co je však v tomto kontextu zarážející, je ta skutečnost, že právě tento druh nenávistných projevů nespadá do definice, kterou sami autoři použili, neboť nejde o skupinu definovanou rasou, etnicitou, ani náboženstvím.

Jelikož však zpráva doporučuje nenávistný obsah odstraňovat a autory trestně postihovat, měli bychom nárok dozvědět se, jestli Člověk v tísni chce postihovat nenávistné projevy i proti jiným politikům, nebo jenom proti těm, kteří podporují migraci.

Další otázkou je, jestli by neměl být definován v zájmu srozumitelnosti i samotný pojem nenávist. Zdá se, že celý text stojí na nereflektovaném předpokladu, že nenávist je zlo o sobě.

Nenávist ovšem není totožná se zlem, jakkoliv si to možná někteří lidé myslí. Nenávist je pocit, který úzce souvisí se zlobou a agresivitou, bylo by snad možné ji chápat jako dlouhotrvající zlobu. Tento pocit vzniká, když někdo narušuje vaše hranice, ať už fyzické, nebo mentální. Pocit může být nepříjemný, ale sám o sobě není zlý. Zlo je někomu ubližovat, narušovat integritu jeho osobnosti, nerespektovat jeho hranice. Vyjádřit například v osobních vztazích zlobu kultivovaným způsobem je menší zlo, než ji popírat a potlačovat.

V tomto kontextu je zajímavý jeden detail. Migranti bez užšího vymezení (proti nimž je údajně mířeno nejvíc nenávistných příspěvků) také nejsou skupinou definovanou primárně etnicky, rasově, nebo nábožensky. Migranti jsou skupina definovaná tím, že překračují hranice! Pomineme-li islám, pak nenávistných projevů proti konkrétním etnicky (a rasově) definovaným skupinám je v konečném součtu méně než projevů nenávisti proti neziskovkám a proimigračním politikům. (Tím samozřejmě neříkám nic o tom, jestli migranti překračují hranice z legitimních, nebo nelegitimních důvodů.)

Je možné se ptát, zda by nestálo za to poněkud odlišit samotné projevení nenávisti/zloby od podněcování nenávisti a od výzev k násilí. Jinými slovy: zda by nestálo za to odlišit nenávistnou řeč podle závažnosti. Budeme-li vycházet z premis daných citovanou zprávou, pak je možné zařadit pod nenávistný projev na jedné straně otevřenou výzvu k zabíjení a na druhé straně obyčejné zesměšnění nebo vtip. Je ovšem možné, že autoři zprávy jsou přesvědčeni o tom, že tyto věci by se od sebe oddělovat neměly.

Závěrečný komentář

Ponechám stranou obecnější „filozofické“ otázky typu, nakolik je účelné potírat nenávist a neptat se po jejích příčinách. Hlavní problém zprávy je ten, že chce cenzurovat a trestně postihovat něco, co nedokáže definovat.

Zpráva by se klidně mohla jmenovat „Na lovu nenávistníků“, protože autoři mají zjevně velkou starost o to, aby jim nevraživci neutekli z lopaty. Zřejmě proto jim nechtějí sdělit, co přesně je nenávistný projev. Nepřítel by to totiž mohl použít jako návod, jak se vyhnout smazání či trestnímu postihu.

Nabízí se logická otázka, jestli jde autorům o to, aby lidé sdělovali svůj názor kultivovaným způsobem, tj. v rámci určitých mantinelů, nebo o to, aby určití lidé byli umlčeni. Z textu lze usuzovat spíše na druhou možnost. Předpokládá se existence lidí, jejichž primárním cílem je šířit nenávist, a ty je třeba umlčet.

Člověk v tísni deklaruje ve zprávě, že si vybral nenávistnou řeč proti migrantům v souvislosti se svým Programem migrace. I zde je určitý problém. Logistická i rétorická podpora migrace je politickou činností. Někteří lidé jsou dnes dokonce toho názoru, že řešení problémů migrace by stát neměl delegovat na nevládní subjekty. Člověk v tísni tedy vyvíjí na výsost politickou činnost, zároveň však požaduje, aby lidé, kteří emotivním (nenávistným) způsobem vyjadřují nesouhlas s takovou politikou, byli umlčeni a případně trestně postihováni. Dokonce i neemotivní (zdánlivě faktografické) projevy by neměly být z možnosti postihu vyloučeny. Řekl bych, že je to sen každého politika. Smět umlčet a potrestat každého, kdo s ním nesouhlasí.

Zajímavé je, že Facebook se při zavádění cenzury odvolává na konzultace s odborníky a občanskou společností. Srovnej například prohlášení „Standing Against Hate“ (Stát proti nenávisti) z 27. března 2019. Lze nejspíš předpokládat, že občanskou společnost pro ně reprezentuje nevládní sektor. O konzultacích s politiky se Facebook naopak nezmiňuje, což je pochopitelné. Naproti tomu politici tvrdí, že Facebook je soukromá organizace, je čistě na ní, jaká si nastaví pravidla, tudíž o žádnou cenzuru nejde; ostatně registrace na jejích stránkách je dobrovolná. Takto například argumentovala místopředsedkyně TOP09 Markéta Pekarová Adamová ve svém duelu s Václavem Klausem mladším; o značných pokutách za nesmazání nenávistného obsahu se nezmínila.

Citovaná zpráva Člověka v tísni může v očích Facebooku reprezentovat hlas jak občanské společnosti, tak odborníků. To, že jsou neziskové organizace často chápány jako reprezentanti občanské společnosti, je ovšem hrubým zkreslením skutečnosti. I kdybychom chtěli neziskovky vnímat pozitivně – jako sdružení občanů, kteří se dobrovolně zaměřili na společensky prospěšnou činnost, neměli bychom si zastírat pravdu o jejich fungování.

Zaměstnanci neziskovek jsou existenčně závislí na řadě grantů, přičemž peníze z nich jsou přidělované státními orgány. Neziskovky jsou tak vystaveny silnému finančnímu tlaku, aby dělaly věci, které jsou jim shora nabízeny jako žádoucí. (Od svých přátel z neziskového sektoru vím, jak tento tlak může být silný. Přihlásit se o peníze na činnost, s níž vnitřně nesouhlasíte, může být v jistých chvílích otázkou existence, či neexistence vaší organizace.) Pochopitelně nechci podezírat Člověka v tísni z toho, že by zpráva neodrážela přesvědčení jejich zaměstnanců. Je však možné se ptát, o kolik méně by vzniklo takových zpráv, pokud by nebyly nabídnuty peníze na jejich sepsání.

Vzniká tak zajímavý trojúhelník. Vlády platí neziskovkám, aby monitorovali nenávistné projevy (a požadovali jejich cenzuru), zároveň pak tlačí na mocné provozovatele internetu, aby kontrolovali jeho obsah. Provozovatelé se odvolávají na názor občanské společnosti i odborníků a kontrolují obsah. Vlády se odvolávají na právo soukromého provozovatele nastavit si vlastní pravidla. Konečný výsledek lze shrnout do věty, která platila za normalizace: Cenzura (oficiálně) neexistuje!

Je to řešení jednoho důležitého problému, který má politika od vzniku internetu. Na rozdíl od novin, televize a rozhlasu je pro politické i ekonomické elity mnohem obtížnější jej kontrolovat.

I pokud budeme souhlasit s tím, že podněcování nenávisti ke skupinám osob by nemělo být tolerováno, přece jen se musíme ptát, jaké mají být do budoucna hranice této cenzury. Je mimoto dobré vědět, že podnítit nenávist může i zveřejnění pravdy. Např. v roce 1945 zprávy o vyhlazovacích koncentračních táborech přispěly k ještě větší nenávisti proti Němcům. Mělo to být trestné?

Rozhodnutí cenzurovat „zdánlivě faktografický“ obsah může vytvořit větší problém než ten, jaký měl být původně vyřešen. Znamená snad „zdánlivě faktografické“ totéž co nepravdivé? Kdo by měl pak rozhodovat, co je pravda? Galileo, nebo inkvizice?

Odkazy na Hitlera a nacismus vnesli do diskuze o cenzuře její příznivci (viz již zmíněné motto zprávy o nenávistných projevech na internetu). Když už zde tedy toto jméno zaznělo, doporučuji pozornosti i následující otázku: Byl by ten, kdo v roce 1935 prohlásil, že Německo chce dobýt celou Evropu, a doporučoval proti němu včasnou vojenskou akci, podněcovatelem nenávisti vůči etnické skupině? Rozhodně takový výrok odpovídá výše uvedené definici nenávistné řeči lépe než mnohé z těch, které jsou ve zprávě uváděny jako její příklady.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.