O jednom nečekaném šoku

Právník Miroslav Tejkl píše o rozsudku Ústavního soudu, který odmítl pokutu za diskriminaci. Jednalo se o případ odmítnutí ubytovat ruské občany bez písemného odmítnutí anexe Krymu.

Šok.

V případě Ústavního soudu se lidé občas rozčilují nad jeho nálezy. Nevím například, jak bude rozhodnuto ve věci zdanění církevních restitucí, ale i lidé, kteří s tímto zdaněním souhlasí, si dovedou představit, že bude rozhodnuto v neprospěch zákona, který zdanění restitucí zavedl.

Neradi, ale dovedou.

Kdežto to, co se nedávno stalo, zřejmě čekal málokdo – zemanovec, antizemanovec a celá skupina názorových stupňů bližší či vzdálenější od jednoho či druhého názorového pólu.

Jenom rychle zopakuju:

Už dne 17. dubna 2014 Česká obchodní inspekce při kontrole zjistila, že si provozovatel Hotelu Brioni na vstupních dveřích tohoto hotelu a na jeho internetových stránkách vyvěsil v češtině a angličtině následující informaci: „S platností od 24. 3. 2014 neubytováváme občany Ruské federace. Důvodem je anexe Krymu. Služby našeho hotelu mohou využít pouze ti občané RF, kteří se podepíší pod prohlášení, ve kterém vyjádří svůj nesouhlas s okupací Krymu, který odporuje všem normám, které by měly platit v 21. století. Váš hotel Brioni Boutique“. Věc se po dalších úředních peripetiích, včetně soudních dostala až k Ústavnímu soudu, který zrušil s konečnou platností pokutu, kterou hoteliér dostal za diskriminaci.

A jak to Ústavní soud odůvodnil?

Nejdřív pochválil Nejvyšší správní soud, s tím, „…že většinu závěrů, které Nejvyšší správní soud učinil, považuje za správnou a rovněž kvalita argumentace je výrazně nadstandardní.

Pak dodal, že se Ústavní soud „plně ztotožňuje zejména s tím, že odůvodněným a ústavně souladným omezením svobody podnikání ve vztahu k jejich spotřebitelům je zákaz diskriminace při poskytování služeb, která by mohla mít za cíl zásah do jejich lidské důstojnosti či posilování ponižujících stereotypů, a proto je jakékoli rozlišování mezi spotřebiteli zakázáno v případech tzv. podezřelých důvodů, jimiž je třeba rasa, pohlaví či národnost.  Listina základních práv a svobod, antidiskriminační zákon ani evropská antidiskriminační směrnice však nezařazují jako zakázaný diskriminační důvod státní příslušnost (s výjimkou odlišného zacházení s občany z jiných členských států EU).  Stěžovatel se tedy nedopustil rozlišování, které by mělo charakter zakázané diskriminace, a nešlo ani o případ absence racionálního odůvodnění odlišného zacházení.“ …. „Ústavní soud vychází z toho, že celý lidský život je založen na rozdílných preferencích, vkusu a na vzájemném odlišování. Tato odlišnost je imanentním rysem lidské podstaty a povahy. Alternativou naznačené mnohotvárnosti a pestrosti lidského života je jeho unifikace a uniformita, která se však vzpírá lidské přirozenosti. Jen s námahou si proto lze představit, že by všichni lidé nosili stejné oblečení, chodili na stejné divadelní představení, fandili totožnému klubu, poslouchali jediný druh hudby, volili by jedinou politickou stranu a hledání životního partnera by se řešilo losem či nějakou variantou přídělového systému. Státní regulace v této oblasti by proto měla být spíše výjimečná a měla by se týkat jen těch jevů, kdy se jeví skutečně jako nezbytná“.

Občana z určitého státu tedy podle nálezu vyloučit lze – a aby to v takovém případě diskriminace nebyla, nesmí být důvod odepření ubytovací služby stěžovatele … nenávistný, zjevně svévolný či zasahující do důstojnosti jeho spotřebitele a rozlišující z některého z  podezřelých důvodů.“, jak se píše (kromě oné shora uvedené racionality) ještě jinde v nálezu.

Čili když to shrnu:

Důvod vylučování a rozlišování od jiných musí mít svou logiku, nesmí být prodchnut nenávistí a nesmí zasahovat do důstojnosti zákazníka (být nucen podepisovat petici proti vlastnímu státu s uvedením osobních údajů je zřejmě podle obou soudců zcela důstojná věc – a lojalita vůči vlastnímu státu je asi podle nich pro hotelového hosta věc zcela nepodstatná – a zejména u Rusa se zřejmě jedná o zcela podružnou záležitost).

Autorita výše uvedeného nálezu Ústavního soudu je v právnické obci pochopitelně mizivá.

Reakce jsou převážně odmítavé a například můj bývalý spolužák, prof. Ivo Telec k tomu dokonce napsal:

„Nález už je zařazen do výuky studentů práva jako příklad selhání Ústavního soudu, resp. Šimíčka a Šimáčkové. Super je disent soudce Davida, ten vstoupí do výuky také.“

A dále Telec pokračuje:

„Nález popřel několik evropských hodnot, např. snášenlivost ve službách veřejnosti jako podstatu sociálního smíru a pokoje až po evropskou hodnotu ochrany osobních údajů. Nemluvě o zákazu kohokoli nutit, aby projevil svůj politický názor, když nejde ani o politika, a také o bezohlednosti na možné následky v cizině, atd. atd. Hoteliér v podstatě projevil svou vlastnost nesnášenlivosti s individuálním vyloučením ze služeb veřejnosti. Příště zase nepustí do letadla nebo nevezmou děcko na školu, pokud rodiče nepodepíší … to je právní a ústavní cesta do pekel … Za lepší svět nemohou soudci Šimíček se Šimáčkovou bojovat takto, anebo ať si založí partaj a jdou do voleb. – vše bez ohledu na to, že anexe Krymu je protiprávní. Pokud hotelier chtěl při podnikání vyjádřit svůj politický názor, mohl dát na recepci třeba plakát. Nějaký zavilý „putinovec“ by třeba odešel. Atd. atd. Totální selhání ÚS a právní a morální chucpe. Proti evropským hodnotám včetně nevylučování lidí z dopravy, škol nebo ubytování pro nesnesí politiky státu, jehož je příslušníkem – i kdyby ta státní politika byla proti mezinárodnímu právu. Stát si musí hledět ochrany snášenlivosti a nevylučování lidí. Jinak se všichni navzájem pobijeme i mimo facebook. Snad to studenti práva pochopí, když to nechápou dva ústavní soudci ze tří.“

Na celé záležitosti ale považuji za nejdůležitější, kdy a jak by měla být aplikována tzv. výhrada svědomí, což je v celé věci klíčové.

Zkusme si položit otázku:

Existuje restaurační zařízení, které navštíví zástupce Okamurovy SPD a sdělí, že si jí vybral pro její charakteristiky (vhodné umístění atd.) pro uspořádání velké konference této strany. Majitel je dejme tomu aktivním členem TOP 09 a výslovně si nepřeje, aby u něho v restauraci měl Okamura a jeho lidé nějakou konferenci, třebaže mu nebrání žádné technické důvody a je v danou dobu dost volných míst.

Už zdravý rozum nám všem říká, že na něco takového majitel restaurace mít právo asi bude. Podnik je jeho, on ostře s Okamurou nebude souhlasit a výslovně si nepřeje, aby byl jeho podnik např. právě s Okamurou spojován. Nebo aby nebyl jako příklad používán jen Okamura, který se k tomu z mainstreamového hlediska, chudák, tak hodí – dejme tomu, že někdo ani po letech nechce odpustit divokou privatizaci odéesce a odmítne jim sál z tohoto důvodu.

Toto vše je přípustné a tomu všemu se říká výhrada svědomí

Ano a tady také „disidentský“ člen senátu (ano disent-pozice je právní žargonový výraz), který odmítl závěr nálezu, Ludvík David výslovně uvádí ve svém separátním stanovisku:

„Souhlasím se soudcem zpravodajem zhruba v tom, že kdyby byl například podnikatelský subjekt žádán o poskytnutí svého sálu ke sjezdu politické strany s extremistickou pověstí, a jeho (typičtí) klienti z politické oblasti by měli třeba středopravou orientaci, tak by mohl zcela klidně sjednání kontraktu odmítnout. Podobně si dovedu představit situaci, kdy se při určitém obsahu zástupčího vztahu zájmy klienta a advokáta, co do politického přesvědčení obou, úplně rozejdou, vztah důvěry se vytratí a advokát není schopen hájit klientovy zájmy; pak může i advokát dohodu o zastoupení ukončit výpovědí plné moci.

Jiná věc bude, pokud si nějaký místní, třeba i známější okamurovec zajde do restaurace výše uvedeného majitele na soukromý, zcela nepolitický oběd (třebas i s přáteli) – tady by podle mého názoru už bylo nepřijatelné ho z restaurace vyhazovat …

Otázkou ohledně „výhrady svědomí“ by ale v případě výše uvedeného hotelu Brioni bylo, pokud by tento hotel odmítnul přijmout Vladimira Vladimiroviče Putina na zcela soukromý, nepolitický oběd – to už by asi bylo dost „na hraně“, ale přesto si dovedu představit, že by to mohlo nějak do „výhrady svědomí“ spadat.

Nález Ústavního soudu by měl platit podle zásady „padni komu padni“.

Např. Jana Zwyrtek Hamplová na svém blogu píše různé ironické příklady, kdy přece taky nejde o diskriminaci podle rasy, náboženství, pohlaví, etnicity, politického názoru.

Dnešním dnem jsme rozhodli, že byty nepronajímáme osobám, které trvale nepracují, a žijí pouze ze sociálních dávek. Nájemní smlouvu uzavřeme pouze s těmi, kteří nám předloží platnou pracovní smlouvu. Vyjadřujeme tak tím svůj nesouhlas se systémem nastavení sociálních dávek u nás“.(samozřejmě se nejedná o Romy jako takové – diskriminovat někoho podle etnicity, rasy, pohlaví, politického přesvědčení, náboženství přece nelze v žádném případě – pozn. M. T.)
Nebo: „Zastávám názor, že se lidé nemají rozvádět. Žádná rozvedená osoba proto u nás nebude přijata do pracovního poměru.“

Kde to skončí, nevím.

Autorita nálezu je sice v právnické obci mizivá, ale nález příslušného senátu Ústavního soudu je konečný.

Nelze ho změnit žádným opravným prostředkem – ani mimořádným jako se to může v nižších patrech soudní struktury stát i u pravomocného rozsudku na odvolacím stupni (dovolání).

Snad jen kdyby úřady a nižší soudy bez ohledu na nález penalizovaly nějaký případ podobného druhu natolik, že by se věc zase dostala k Ústavnímu soudu.

Ústavní soud ve svém nálezu totiž zdůraznil, že v hotelu Brioni podmínka pro poskytnutí ubytovací služby nebyla svévolná či dokonce iracionální. V tomto ohledu Nejvyšší správní soud nedostatečně zohlednil okolnost, že anexe Krymu byla učiněna v jednoznačném rozporu s mezinárodním právem a oficiální zahraniční politika ČR stejně jako EU se k ní vymezila negativně a pro ČR má tento akt navíc zřejmou historickou paralelu ve vztahu k okupaci Československa v srpnu 1968, učiněné právním předchůdcem nynější Ruské federace. Ze zřejmé časové souvislosti mezi anexí Krymu (první polovina roku 2014) a prohlášením stěžovatele (ode dne 24. 3. 2014) je patrno, že šlo o bezprostřední a zřejmě i značně emocionální reakci na tuto událost, jíž chtěl stěžovatel  vyjádřit svůj politický názor.“

Ano.

Anexe Krymu bez ohledu na přání výrazné většiny krymských obyvatel (kteréžto přání být součástí Ruska nepopírají ani ti nejtvrdší rusofóbové samotní) byla v rozporu s mezinárodním právem.

Takže si dovedu představit majitele hotelu s názvem (řekněme) „Slovanská pohostinnost“, který vyjádří negativní vztah (svobodný politický postoj) k rovněž mezinárodně problematickému odnětí starého historického srbského území Kosova Srbsku s tím, že jako Čech si trpce vzpomíná na Mnichov, kdy sudetští Němci projevili touhu po sebeurčení a odchodu (i s územím) z československého státu s jeho staletými historickými českými hranicemi. Lidé z Kosova samozřejmě nebudou diskriminováni kvůli národnímu původu, natož náboženství (část kosovských Albánců ostatně není muslimská), ale bude po nich jako obyvatelech Kosova požadováno buď písemné odsouzení odnětí Kosova Srbsku anebo dokonce jen odsouzení vypalování pravoslavných kostelů a monastýrů kosovskými Albánci v roce 2004.

Jinak nebudou ubytováni.

Na tom přece není nic svévolného ani iracionálního.

Má to přece svou racionální logiku, ať už jí ti či oni sdílíme nebo ne – a to by podle shora uváděného nálezu mělo plně postačovat.

Pokud by se úřady a nižší soudy odvážili opět penalizovat majitele hotelu „Slovanská pohostinnost“ (navzdory nálezu smutně proslulého tandemu „Šimíček et Šimáčková“), a věc by jiný senát Ústavního soudu rozhodl jinak než tandem Šimíček a Šimáčková (což je dost pravděpodobné), musel by se postoj většiny soudců Ústavního soudu asi projevit v plénu.

A tady – podle neoficiálních informací, které mám ohledně mizivé podpory toho současného nálezu mezi právníky – příliš nepochybuju, jak by takový plenární nález mohl dopadnout.

Tady žádná kolegialita díky bohu neplatí – to vím jistě.

Nevím, jestli samo přidělování věci jednotlivým trojčlenným senátům může ovlivnit předseda Ústavního soudu přímo sám nebo přes pokyny administrativě – pokud ano, jistě by přidělil věc jinému triumvirátu než Š + Š + D. Pokud přidělování ale probíhá na základě nějakého neosobního algoritmu a mechanismu a věc by „napotvoru“ znovu připadla Šimíčkovi, Šimáčkové a někomu třetímu, pak by se ukázalo, jestli to první jejich rozhodnutí nebylo provedeno v rámci boje s ruskou „říší zla“, ale aspoň podle zásady „padni komu padni“ – když už právně pochybně …

Ovšem upozorňuji, že náprava nějakým plénem všech ústavních soudců není formálně řešena, natož aby už existoval v tomto ohledu nějaký podobný případ u jiných témat v minulosti jako „precedens“.

Ilustrační foto: Autor – Kirk, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=12067209

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.