Problémy polské levice

Jan Zeman zmapoval historickou i současnou situaci levicových stran v sousedním Polsku v posledních zhruba sto letech.

Toho, kdo zná polskou historii, sotva překvapí, že to levice měla v Polsku tradičně těžké. Po roce 1795 se porobený polský národ bránil konzervativním katolicismem proti uchvatitelům ruským, pruským i rakouským. Za první světové války byli Poláci z ruského záboru nejednou hnáni proti Polákům z německého a z rakouského záboru, a obráceně. Ani říjnový převrat 7. listopadu 1917, včetně následného udělení samostatnosti Polsku sovětským Ruskem, neudělaly na Poláky, které tehdy držely armády císařského Německa a Rakouska Uherska pod krkem, velký dojem. Pro levici ale platilo „Bojovat! Bojovat! Bojovat!“ za zájmy neprivilegovaných, byť to bylo často ve svízelných a hodně komplikovaných podmínkách a bez naděje na brzké vítězství.

1918-1939

Po kapitulaci císařského Německa 11. listopadu 1918 byla sice první polská vláda levicová a za dva měsíce dokázala prosadit významné sociální zákony, ale již v lednu 1919 byla svržena a nastolena silně pravicová vláda Paderewského. Významné sociální zákony včetně osmihodinové pracovní doby sice nezrušila, ale v praxi zůstávaly na papíře.

Polsko si muselo svou svobodu vybojovat, zvláště pak ve velkopolském povstání v první polovině roku 1919 na Německu. Zásadní problém Polska byly jeho státní hranice, zejména na východě. Odvolávání se polských předáků na hranice někdejší Polsko litevské unie bylo bezpředmětné. Stanovení východní hranice Polska britským ministrem zahraničních věcí Curzonem (odtud Curzonova linie) na současné státní hranici polští vládci neuznali. Po porážce vojsk bílého generála Antona Ivanoviče Děnikina Rudou armádou polská vojska v březnu 1920 zaútočila na sovětské Rusko. Polská levice se rozumně postavila proti dobyvačné válce, ale stala se tím zrádcem národa. Polská vojska došla až do Kyjeva. V květnu 1920 ale Rudá armáda přešla do protiofenzívy. 15. srpna 1920 se blížila k centrálnímu Polsku. Neschopností velících generálů Tuchačevského a Buďonného zde Rudá armáda utrpěla těžkou porážku. Polská vojska následně postoupila na východ a připojila k Polsku rozsáhlé národnostně značně pestré území tzv. západní Ukrajiny, západního Běloruska a region litevské metropole Vilno (dnes Vilnius). Naděje na Polskou republiku rad padly. Radikální levice byla zahnána do ilegality. Reakce se v Polsku upevnila. Umírněná levice sice v polském parlamentu v roce 1922 prosadila za prezidenta umírněně levicového Gabriela Narutowicze, ten byl ale o 7 dní později, 16. prosince 1922, zastřelen malířem-nacionalistou.

12.– 14. května 1926 si polský maršál Josef Pilsudski svérázně vyřídil účty s prezidentem, který odmítal odvolat nekompetentní vládu. Nechal tři dny střílet do Varšavy, dokud neodstoupil prezident, premiér a parlament se nerozpustil. Poté zakázal zbylé politické strany. Tím začala v Polsku otevřená diktatura.

Živoření neprivilegovaných v bídě pokračovalo. Stávky byly tvrdě potlačovány. V Polsku bylo mnoho politických vězňů. Situace v jádrovém Polsku byla zlá, byť vzhledem k poměrně rychlému ekonomickému rozvoji se to tak nemusí jevit. Ještě o dost horší byla situace ve východním Polsku (východně od Curzonovy linie), kde k těžkému sociálnímu útlaku přistupoval silný útlak národnostní a vyvolával značný odpor, o ještě větší zaostalosti nemluvě.

Zahraniční politiku meziválečného Polska řídil ministr Josef Beck. Polsko je proti Německu i proti Sovětskému Svazu, Československo je omyl historie a litevská metropole Vilno (Vilnius) je polská. V únoru 1934 sjednal spojeneckou smlouvu s nacistickým Německem. Na jaře 1935 se pokoušel o protisovětskou válečnou koalici s Německem, Japonskem a Francií. Francie ale 2. května 1935 uzavřela spojeneckou smlouvu se Sovětským Svazem, ke které se 16. května 1935 připojilo Československo. 12. května 1935 zemřel Pilsudski. Šílená zahraniční politika Polska, včetně jeho účasti na dělení Československa, významně napomohla černému září 1939 – přepadení a zničení Polska nacistickým Německem, za přihlížení Velké Británie a Francie, které sice Německu vyhlásily válku, ale proti němu ani nevystřelily. Po porážce Polska Wehrmachtem západní Ukrajinu a západní Bělorusko obsadila Rudá armáda a připojila je a k sovětské Ukrajině a k sovětskému Bělorusku. Vilno získala Litva.

Bojovat za práva neprivilegovaných bylo v takových podmínkách hluboké ilegality a silných perzekucí těžké. Polská levice v tom ale nehledě na občas problematický vztah ke Kominterně obstála, byť její vítězství nehrozilo.

V protifašistickém odboji

Dobytí Polska německými nacisty otevřelo cestu i k vyvražďování polské levice, již dávno předtím zahnané do ilegality. V Polsku se na troskách někdejší Polské armády rozvíjel protifašistický odboj. Západní tvořila polská emigrantská vláda v Londýně, časem i polská prozápadní armáda generála Wladyslawa Anderse a na ně orientovaná partyzánská Armia Krajowa. V době největšího rozmachu čítala 400 000 bojovníků. Východní odboj tvořila polská levicová emigrace v Moskvě, od roku 1943 i polská prosovětská Polská lidová armáda (Ludowe Wojsko Polskie), od 23. července 1944 i polská Ludová (lublinská) vláda a zejména na ně orientovaná partyzánská Armia Ludowa. V době největšího rozmachu čítala 100 000 bojovníků.

Vztah obou hlavních složek polského odboje byl tragický. Polská londýnská vláda i přes existenční ohrožení polského národa označovala východní odboj za banditský. Armia Krajowa často napadala polskou Armiu Ludowou, o masovém popravování skutečných i domnělých zrádců nemluvě. Jen někdy rozsah teroru německých nacistů donutil obě hnutí odporu společně bojovat (Lubelština 1942-43, v průběhu Varšavského povstání 1. 8. – 2. 10. 1944).

Neméně tragické bylo, že polská londýnská vláda za banditský označovala i Sovětský svaz. Se záměrem rozšířit Polsko až k Černému moři nemohla ale uspět. Pro Polsko přitom byla ztracena i sporná západní Ukrajina a západní Bělorusko. Byl to východní odboj, zejména komunistka Wanda Wasilewska, kdo přesvědčil Josefa Visarionoviče Stalina o nutnosti za západní Bělorusko a západní Ukrajinu Polsko odškodnit německým Slezskem, Pomořanskem a západní částí východního Pruska, včetně odsunu Němců z těchto území. Jinak by dnes Polsko bylo malým, byť hustě zalidněným státem ve střední Evropě.

Polský odboj komplikovaly i Narodowe sily zbrojne. Po rozkolu v roce 1943 se jich část přidala k Armii Krajowej, část se jich věnovala vraždění partyzánů Armii Ludowej, Židů, Ukrajinců ad., a to ve spolupráci s německým gestapem.

Po 22. červnu 1941 západní Bělorusko a západní Ukrajinu dobyli němečtí nacisté. Rozpoutali tam masový teror. K nim se přidali ukrajinští nacionalisté pod vedením Stěpana Bandery. Již banderovský pogrom na Židy a inteligenci 1. srpna 1941 ve Lvově překonal vražděním nemluvňat řádění německých nacistů. Vrcholem banderovského teroru byla hrůzná „volyňská řež“ 1942-43 – vyvražďování četných polských vesnic včetně nemluvňat, dále Židů, Rusů, protifašistických Ukrajinců, Čechů a dalších banderovci, které bylo často prováděno upalováním v domech.

Banderovský fašismus učinil mnohonárodní soužití na západní Ukrajině problematické. Byť byl po válce tvrdě stíhán v Sovětském svazu i v Polsku, přispěl k rozhodnutí většiny Poláků se přestěhovat ze západní Ukrajiny do nově získaného Slezska a Pomořanska. Stěhovali se tam ale i Poláci z Běloruska a Litvy s tím, že v Polsku budou doma, i když jejich stěhování (jako stěhování Ukrajinců z Polska do sovětské Ukrajiny) bylo především součástí dohod velmocí o nových hranicích Polska.

S cílem předejít osvobození Varšavy Rudou armádou vyvolala polská vláda v Londýně ve Varšavě předčasně povstání Armii Krajowej. Bylo utopeno nacisty v krvi. V rámci pomsty pak nacisté povraždili na 180 000 varšavských civilistů (+ 23 000 povstalců padlo) a hlavní levobřežní Varšavu srovnali se zemí. Po vypuknutí povstání se do něj zapojila i Armia Ludowa. Při bombardování zahynulo i její varšavské vedení.

Polská londýnská vláda pokračovala ve válce s lublinskou vládou i po osvobození Polska Rudou a Ludowou armádou, takže se po válce nemohla do Polska vrátit a vojáci Andersovy armády se stali pro Polsko nežádoucí. Malá občanská válka v Polsku, vedená bez podpory katolické církve, skončila až v roce 1947 úplnou porážkou banderovců a zbytků Armii Krajowej. Polská katolická církev, na rozdíl od české, nikdy nekolaborovala s okupační mocí. Realistickou politikou si zachovala v Polsku velký vliv, na rozdíl od české. Poměrně slabá, ale energická polská levice se sovětskou podporou v Polsku zvítězila.

Budování socialismu

Martýrium druhé světové války prakticky vyloučilo demokratický vývoj v Polsku. Vláda levicové Polské sjednocené dělnické strany (PSDS) pod vedením Boleslawa Bieruta byla tvrdá. Leč jinak tomu za dané situace, dál zhoršované západem rozpoutanou studenou válkou, těžko mohlo být. K základním kladům Bierutova období patří poměrně rychlá obnova válkou zničené země, včetně Varšavy, znovuosídlení území získaných na Německu Poláky a vytváření systému základních sociálních jistot, byť ve srovnání s Československem menších. Zespolečenštění válkou zničeného či Němcům zkonfiskovaného průmyslu proběhlo hladce. Snaha o kolektivizaci zemědělství narazila na zásadní nesouhlas rolníků a vlivné katolické církve, takže musela být vzata zpět. V Polsku svazek podobný československé Národní frontě měl charakter dvojvládí. Vládnoucí PSDS měla protiváhu v silné katolické církvi i v dalších politických stranách včetně i dnes parlamentních polských lidovců (PSL). I když na území Polska padlo za polskou svobodu a záchranu na 600 000 Rudoarmějců, část Poláků nekriticky vzhlížela k západu a trpěla tradiční rusofobií.

Po smrti Bieruta v roce 1956 vypukly v Polsku vážné nepokoje. Nový šéf PSDS Wladyslaw Gomulka značně liberalizoval poměry v zemi. Podstatným snížením daní umožnil obnovu drobného živnostenského a průmyslového podnikání. Hospodářská kriminalita se poté ale významně zvýšila. Představy Poláků o politickém a hospodářském uvolnění v zemi byly ale větší. Za Gomulky pokračoval rychlý rozvoj Polska při vážně zaostávajícím zemědělství. V roce 1968 jezdily po polích v Československu vesměs traktory. V Polsku sloužili vesměs koně.

Neomluvitelnou chybou bylo, že polské vedení připustilo, aby oprávněná kritika Izraele za obsazení rozsáhlých arabských území v šestidenní válce v červnu 1967 v Polsku v roce 1968 přerostla v útoky na židovské občany. Základní antisemitismus šel „ze zdola“, našel ale podporu i na řadě vyšších míst. Způsobil emigraci většího počtu Židů, převážně do Izraele.

Účast polské armády na obsazení Československa byla spíše symbolická.

V roce 1970 došlo k druhé vážné krizi socialistické výstavby v Polsku. Poslání tanků proti protestujícím v Gdaňsku bylo neomluvitelné. Odchod Gomulky z vedení PSDS byl tím pádem nutný. Nový šéf PSDS Edward Gierek se zkušeností horníka ve Francii razil politiku „urychlené modernizace Polska po francouzském vzoru“. Unikalo mu, že ona modernizace je značně rozporuplná a že ji nelze dělat bezhlavě.

V roce 1971 umožnil Polákům jezdit za prací na západ. To vedlo při tamní podstatně vyšší životní úrovni (díky vysávání někdejších kolonií) k citelné kompromitaci budovaného socialismu, jakož i ke značné příjmové diferenciaci Poláků. Poláci kšeftovali s kdečím, při své zbožnosti i na schodech kostelů.

Gierek se při snaze urychlit rozvoj Polska vysokými, ne vždy efektivními a v úhrnu Polsko neúměrně zadlužujícími investicemi příliš rozmáchl. Cíl urychlit rozvoj Polska se zvrtnul v zablokování jeho dalšího rozvoje. Velké Gierkovo rozmáchnutí skončilo v srpnu 1980 velkým krachem, z kterého se již socializující Polsko nevzpamatovalo. Navíc se tak stalo při trvajícím nedostatečném rozvoji polského zemědělství a venkova.

Ostrou ekonomickou krizi (masový vývoz kvalitního masa s cílem splácet vysoké dluhy a úroky způsoboval, že se ve státních obchodech s masem často nabízely jen vepřové nožičky a občas také vůbec nic, kvalitní maso se ale dalo vesměs sehnat v soukromých obchodech, ale obvykle dráž) zásadně prohloubilo převážně politicky motivované stávkové hnutí nově vzniklých pravicových odborů Solidarita, při proplácení ušlých mezd za prostávkovanou pracovní dobu z peněz podniků. Ano. Za prostávkovanou pracovní dobu se vyplácely průměrné mzdy na účet stávkou postižených podniků! Vývoj směřoval k občanské válce. Nový šéf PSDS Stanislaw Kania tomu nebyl schopen čelit. Musel tudíž nastoupit populární generál Wojciech Jaruzelski a vyhlásit výjimečný stav 13. prosince 1981.

I po konsolidaci trvající silný tlak opozice ve spojení s enormním zadlužením Polska a slabým zemědělstvím zásadně ztěžovaly větší rozvoj země. Nový sovětský vůdce Michail Sergejevič Gorbačov pustil své evropské satelity „k vodě“. Vedení PSDS se poté rozhodlo předat moc opozici na základě rozhovorů „u kulatého stolu“. Stalo se tak v červnu 1989.

Spíše slabé polské levici se nepodařilo získat výraznou většinu národa pro socializaci. Osudné se jí stalo příliš velké rozmáchnutí dodnes v Polsku značně populárního Edwarda Gierka.

V obnoveném kapitalismu

Není obvyklé, aby socialismus smetla pravicová část odborů (Solidarita) a moc předala liberálním ekonomům, obnovujícím málo regulovaný, hrubě asociální kapitalismus, leč v Polsku se tak stalo. Divoké experimenty po Klausově vzoru neumožňovala hluboká sociálně ekonomická krize v Polsku (tedy, podle slov bylo Polsko ekonomicky nejliberálnějším státem, leč praxe tomu vůbec neodpovídala), vyvolaná primárně krachem velkého Gierkowa rozmáchnutí, včetně vysokého zadlužení a slabého zemědělství, zesílené rozsáhlou stávkovou činností odborů Solidarity ad. V antikomunistické hysterii se PSDS transformovala na sociálně demokratickou Stranu demokratické levice (SLD). V čele reformního úsilí v SLD stál tehdy velmi dynamický Aleksander Kwasniewski. Radikálně levicové zbytky někdejší PSDS, nově Komunistická strana Polska, neměly v Polsku po roce 1989 větší vliv.

Transformace, byť proti Československu v rámci přiměřeného práva a bez privatizace za každou cenu a rozsáhlého tunelování polského státního majetku, dále zásadně prohloubila vážnou sociálně ekonomickou krizi v Polsku. Vyvolala masovou nezaměstnanost, inflaci asi 300 % a dvojí předčasné parlamentní volby. Po těch v roce 1993 se SLD v koalici s PSL (polští lidovci) vrátila do vlády s programem pro sociálně slabé vrstvy obyvatel. Pomoci jim se jí dařilo jen zčásti. Stabilizace polské ekonomiky probíhala už na kapitalistickém základě, při trvající masové nezaměstnanosti, značné inflaci a zadlužení, i přes západem prováděná oddlužení Polska (pomohly přímluvy vlivných zahraničních Poláků – Z. Brzezinského a papeže Wojtyly) ad. Její úspěšnost tudíž byla relativní. Zrušení zákazu potratů, zavedeného se třemi výjimkami v Polsku v roce 1993, v roce 1997 skandálně smetl polský Ústavní soud. V roce 1995 a znovu v roce 2000 byl šéf SLD Kwasniewski zvolen prezidentem Polska.

Po čtyřech letech relativně úspěšné vlády PSL-SLD 1993-97 ve volbách zvítězila pravice. Premiérem se stal Buzek, řízený Krzaklewským. Polsko přivedla do další vážné sociálně ekonomické krize, zatáhla ho do paktu NATO a zločinné války proti Jugoslávii. SLD vládě oponovala hlavně v domácí politice. Ve volbách v roce 2001 tato pravice zcela propadla. Vyhrála SLD se 41 % hlasů voličů, ale bez absolutní většiny v parlamentu. Koalici vytvořila opět s PSL, premiérem se stal šéf SLD Leszek Miller.

Začal nešťastně roztržkou s masmediálním mágem Adamem Michnikem, který pak SLD systematicky topil. Levicově orientovanému L. Millerovi oponovalo pravé křídlo SLD, nemálo spjaté s podnikateli a dirigované A. Kwasniewským. Místo tradičních sociálních témat se SLD orientovala na spolupráci s podnikateli a zejména na sjednání pro Polsko výhodných podmínek vstupu do Evropské unie (EU). SLD jej nekriticky považovala za základní předpoklad civilizovaného rozvoje Polska. S cílem získat podporu pravice a katolické církve mu obětovala i jeden ze základních pilířů levicové politiky – slib zrušit zákaz potratů. S členstvím Polska ve válečném paktu NATO neměla problém. Ještě se zapletla do války USA v Afghánistánu. Ale levice, která neodmítá neospravedlnitelné války (ospravedlnitelné jsou jen u obrany v případě vnějšího napadení nebo války odsouhlasené Radou bezpečnosti OSN), je špatná levice, resp. z levicových hodnot jí zas tak moc nezůstává.

Nezaměstnanost zůstávala v Polsku vysoká, reálná pracovní doba dlouhá, zdravotnictví silně podvyživené, porodnost jedna z nejnižších v Evropě. Nezaměstnanost při tom snižoval masový odchod mladých Poláků za lépe placenou prací na Západ, zejména do Velké Británie, a velký počet drobných zemědělců, za které stát platí sociální a zdravotní pojištění. O progresivní zdanění vysokých příjmů se vláda SLD – PSL ani nepokoušela.

Rychlý růst hrubého domácího produktu vytvářel zdání prosperity. Relativně úspěšný sociálně ekonomický rozvoj se týkal velkých měst, regionů rekreace, částečně i průmyslu a sílícího zemědělství. Málo z něj měla menší města a vesnice. I dnes řada polských obcí nemá asfaltovou silnici. Venkov trpěl a dodnes trpí nedostatečnou veřejnou dopravní obslužností a místy i zavíráním železničních tratí.

Rostoucí úpadek SLD

K úpadku SLD napomohly vnitřní rozbroje a odchod řady předních politiků ze strany. Počátkem roku 2004 byla rozbita koalice s PSL. Předsedu L. Millera přiměli k odchodu z čela SLD i vlády ke dni vstupu Polska do EU 1. 5. 2004. Později ho vyštvali i z SLD. Následná vláda nestraníků vedená Markem Belkou zemi spravovala dobře, ale neutrálně.

Odchodem levicového ředitele Polské státní televize začala její bulvarizace. Polské levicové týdeníky Politika a Przeglad se tradičním levicovým tématům věnují dlouhodobě málo, kromě antiklerikalismu. Kandidát na prezidenta za SLD Wlodzimierz Cimoszewicz v srpnu 2005 odstoupil z kampaně po štvavých útocích na svou osobu. Prezidentský kandidát a předseda Komunistické strany Polska zahynul měsíc před volbami při silniční nehodě.

Tažení polské pravice proti SLD při nízkém důrazu SLD na tradiční levicová témata a její nejednotnosti způsobilo, že parlamentní volby v říjnu 2005 vyhrála pravicově konzervativní strana Právo a spravedlnost (PiS) Jaroslawa Kaczyńského. Vládu utvořila s katolickými stranami. Dvojka voleb, pravicově liberální Občanská platforma (OP) zůstala v opozici. SLD získala jen 10 % hlasů voličů. Prezidentem Polska byl zvolen kandidát PiS Lech Kaczyński.

Často se střídající předsedové SLD nezvládali vnitrostranické třenice a žabomyší války. Z mnoha afér vlády PiS nedokázala SLD těžit. V předčasných parlamentních volbách 2007 uspěla OP včele s Donaldem Tuskem. Poté v Polsku vládla s PSL osm let. Dokázala se vyhnout ekonomické krizi 2008-09 (významně pomohly rozsáhlé dotace EU na stavbu dálnic a se značným sebezapřením i do železničních koridorů, když je žádala EU) i větším aférám.

Hrubou chybou nejen SLD byla podpora tzv. Lisabonské smlouvě, nové ústavě EU, která změnila svazek relativně rovnoprávných členských států EU na svazek vazalů nikým nevolené Evropské komise, byrokracie EU a nejsilnějších států EU – Německa a Francie. Založila tak těžký úpadek EU, na který ale polská SLD nebyla s to reagovat. Proti Lisabonské smlouvě se v Polsku ostře stavěla pouze opoziční PiS a zvláště pak prezident Lech Kaczynski.

I po tragické smrti části polské elity včetně kandidáta SLD na prezidenta Szmajdzinského při letecké katastrofě u Smolenska 10. dubna 2010 (k neštěstí došlo v režii tam též zahynuvšího prezidenta Lecha Kaczynského), SLD dál nebyla s to výrazněji razit klasická sociální témata. Přitom hluboké podfinancování zdravotnictví se táhne polskou politikou od roku 1989 dodnes a nejde zdaleka jen o zdravotnictví. Odpor SLD a PiS proti prodloužení odchodu Poláků do starobního důchodu z 65 na 67 let nestačil, byť prosazení tohoto asociálního opatření citelně poškodilo vládní OP (a PSL).

Návrat L. Millera do čela SLD v roce 2015 přišel pozdě. Při trvající nejednotě v SLD nemohl příliš pomoci. SLD, OP a PSL nedovedly reagovat na rostoucí agresivitu autoritářské PiS ani na narůstající krizi EU. Jestliže někdejší rozhodnutí vstoupit do tehdejší EU mělo logiku (cena ale byla pro SLD, nikoliv pro Polsko, příliš vysoká), jimi prosazené přejetí Lisabonské ústavy v EU bylo hrubou chybou. V EU poté začalo být zle. Nejen v Polsku proevropské politické strany včetně SLD byly hluché k narůstající politické krizi EU.

Někteří politici OP se přímo podíleli na státním převratu na Ukrajině. Šéf OP a premiér D. Tusk dosáhl funkce prezidenta EU. Svou stranu a vládu OP-PSL opustil. Koncem srpna 2015 německá kancléřka pozvala všechny potenciální syrské migranty do Německa. Eskalovala tak migrační krizi v EU. Současně krátce před parlamentními volbami v Polsku paní kancléřka tak nahrála katolickou církví a venkovem podporované PiS, jež nabídla levicovější program než SLD, a to slibem poskytovat na každé druhé a další dítě státní příspěvek 500 zlotých měsíčně (přes 3 000 – 3 500 Kč). Zlepšení životních podmínek rodin s více dětmi má zvýšit velmi nízkou porodnost v Polsku.

Těžko pochopitelné bylo uzavření dohody všech proevropských parlamentních stran včetně SLD, že po očekávaném volebním vítězství PiS se proti ní všichni ostatní spojí a znemožní jí tak utvořit pravicově konzervativní vládu. PiS získal 38,5 % odevzdaných platných hlasů voličů, což při vysokém propadu odevzdaných hlasů znamenalo absolutní většinu v obou komorách polského parlamentu a jednobarevnou vládu PiS. Velká koalice proti PiS tak nebyla možná.

K tomuto volebnímu vítězství PiS citelně přispěly neustálé útoky pravice na levostředovou volební koalici SLD – Palikot. Ta nakonec skončila se 7,5 % odevzdaných hlasů voličů před požadovanými 8 % hlasů voličů pro dvoučlennou koalici a zůstala mimo parlament.

V Polsku se zformovalo levicové hnutí Razem se značně mlhavým programem. Ve volbách v říjnu 2015 získalo 3 % hlasů. Jeho šéf pan Zanberk se nechal slyšet, že je s výsledky voleb spokojen: zůstali neparlamentní a podařilo se jim vykopnout levostředovou SLD z parlamentu. Solidarita dvou stran Socialistické internacionály? Ani náhodou! Razem (Spolu) vyznává multikulturalismus EU typu podstatně více než spíše tradiční SLD, a proto je spokojeno.

V Polsku i nadále působí menší levicové skupiny mimo SLD a Razem, včetně Komunistické strany Polska. O jejich činnosti se dozvídáme velmi málo.

Za vlády PiS

Následně vláda PiS prosadila zkrácení odchodu pracujících do starobního důchodu z 67 na 65 let a podporu 500 zlotých na každé druhé a další dítě a měsíc, přes zuřivý odpor liberálně ekonomické pravice. Nezruinovala tím ekonomiku Polska, jak „odborníci“ zejména z řad bankéřů a ekonomů strašili, byť to nejsou opatření levná. Je ale pravda, že o příslušné peníze přišli beztak nenažraní bankéři.

Vládu PiS významně upevňuje rozhodný odpor proti vnucování části migrantů německou kancléřkou ostatním členským státům EU. Výsledkem je situace, kdy přijímání migrantů se v Polsku žádný politik neodváží navrhovat, na rozdíl od ČR. Vládě PiS nahrává i jiná šikana Polska ze strany Evropské komise, která neutěšeně narůstá, a brexit, odhlasovaný ve Velké Británii v referendu v červnu 2016 a snahy ho zlikvidovat.

Značně kontroverzní jsou reformy polského soudnictví. Tedy, justiční mafie je velký problém Polska, stejně jako mnoha jiných vyspělých kapitalistických států. Otázka je, jak jej řešit.

Vládě PiS se kontroverzním způsobem podařilo ovládnout Ústavní soud. Snahu ovládnout Nejvyšší soud, kam se mimo jiné podávají stížnosti na nesrovnalosti při volbách, se jí v důsledku silného tlaku Bruselu a proevropské části polské opozice nakonec nepodařilo. Chápu, že věkové zkrácení možnosti působit v těchto vrcholných soudních institucích na 65 let bylo do jisté míry účelové. Na druhé straně mít takovou funkci až do smrti (a v zásadě mít možnost ji nemálo zneužívat) s demokracií nesouvisí rovněž.

Ožehavým, nejen levicovým tématem, je zákaz potratů, uzákoněný v Polsku v roce 1993 se třemi výjimkami. PiS na přání stále vlivné katolické církve pokusil i tyto výjimky zrušit. Nakonec pro rozsáhlé protesty ustoupil. Protesty organizovaly zejména polské ženy z velkých a středních měst. SLD ani jinou levici tam vidět moc nebylo.

Stávka učitelů a Evropská koalice

Ve snaze zabránit vítězství PiS ve volbách do Evropského parlamentu se do tzv. Evropské koalice (EK) spojily ultraliberálně pravicová Nowoczesna, liberálně pravicová OP, pravostředová PSL, levostředová SLD a zelení. Problém je, že podle průzkumu z půlky dubna 2019 by vládní PiS získala asi 38 % hlasů voličů, EK jen 32 %, Bedroňova Wiosna (Jaro) jen 8 % hlasů voličů, Kukis 6 % hlasů voličů, Lewice Razem 3 % hlasů voličů. Při rozdělení Polska na větší počet volebních obvodů tak může se do Evropského parlamentu dostat pouze PiS a EK, resp. ani 8 % hlasů voličů nemusí znamenat zisk mandátu. Nesourodý slepenec EK (program řiťolezectví do Bruselu a odpor k PiS) zřejmě víc voličů odradí, než získá. Levicový program se tam nepřekvapivě hledá těžko.

Ve dnech 8. – 26. dubna 2019 v předvečer voleb do Evropského parlamentu stávkovali učitelky a učitelé většiny polských základních a středních škol za zásadní zvýšení platů o plných 30 %, což uprostřed rozpočtového roku není málo. Vláda údajně nabízela zvýšení jen o 15 % od 1. září 2019 plus zvýšení učitelských úvazků, jako by 18 učebních hodin týdně bylo málo. Stávku vedl Odborový svaz učitelů, stávku podporovala tzv. EK a hlavní opoziční média (lhaní, že vláda odmítá se stávkujícímu jednat, ač se obě strany jen nebyly s to dohodnout na přijatelném kompromisu, ale stávkujícím nepomohlo), stávku nepodporovaly odbory Solidarita působící ve školství a hlavní provládní média. Jmenované dvě základní odborové organizace působící ve školství nenašly společnou řeč. Kolem stávky hodně lhaly oba svářící se politické bloky a jim poplatní novináři, vesměs na účet stávkujících. 24. dubna se v Polsku konaly četné, opakované poměrně masové demonstrace stávkujících učitelek a učitelů. 25. dubna stávkový výbor překvapivě oznámil, že od 26. dubna stávku pozastavují. Co dělala polská politická levice, nebylo zřejmé. Přinejmenším mediálně byla neviditelná.

Závěr

Aktuální otázkou je, jak se má polská levice dostat z hluboké krize. Se stávající mlhavou politikou to sotva půjde. SLD naléhavě potřebuje vnitřní programovou a akční jednotu na radikálně levicovém základě. Nutný je návrat k politice míru a k zásadní obhajobě zájmů neprivilegovaných. To ale podle všeho nehrozí ani náhodou. Jistě i proto jsou volební vyhlídky SLD do voleb do Evropského parlamentu (snad dva mandáty jedniček EK ve dvou volebních obvodech – L. Miller a W. Cimoszewicz) i do podzimních polských parlamentních voleb nevalné. Ještě hůře je na tom Lewice Razem (asi by si měla říci, co vlastně chce) a malé levicové politické strany. Vlastně, proč by je občané měli volit?

Žabomyší spory ve vedení SLD voliče nezajímají. Pokud SLD či jiná polská levice nezačne prosazovat program levicovější, než má vláda PiS, těžko uspěje. Jistě to nepůjde bez zásadního boje proti narůstající zvůli vedení EU, NATO a válce. Eurohujerské politické strany jsou odsouzeny ke krachu, nejen v Polsku. Ze současné krize se lze těžko dostat s reformistickým sociálně demokratickým programem. Ani vysoký ekonomický růst nemusí řešit vážné sociální problémy a vést k podpoře levice, zvláště pak ne té radikální. Stavitelské nadšení, někdy i kontroverzní, málokdo ocení. Přitom může přijít vážná sociálně ekonomická krize.

Před levicí nejen polskou stojí vážné otázky typu, jak se postaví k nastupujícímu masovému užívání robotů ve výrobě?

Obezřetně je nutné zacházet i se slovy „systémová změna“. Nemusí směřovat k socialismu. V Polsku ji provádí PiS, v USA D. Trump, v ČR jí chce i A. Babiš a T. Okamura.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.