O bankovní dani trochu jinak

Jan Kamarýt se podíval na aktuální otázku zdanění bank z poněkud jiného pohledu, a to z hlediska privatizace českých bank.

Hodně se dnes diskutuje o zavedení bankovní daně. Jsou na to různé názory – od těch, co ji zásadně odmítají až po ty, co jsou jednoznačně pro její zavedení. Nechci teď zaujímat jednoznačný postoj, spíše bych chtěl uvést některé souvislosti privatizace českého bankovního sektoru, protože to se zavedením této bankovní daně možná jednoznačně, ale možná jen nepřímo, souvisí.

K privatizaci hlavních českých bank došlo za menšinové vlády sociální demokracie vedené Milošem Zemanem v období kolem roku 2000. Celkový výsledek této privatizace přinesl státu příjem téměř 100 miliard korun. Z toho jsme za Komerční banku dostali 40 mld. a zhruba stejnou částku jsme inkasovali i za privatizaci ČSOB. Za prodej České spořitelny (historicky jedné z nejstarších českých bank, kterou vytvořili představitelé českého kapitálu v tehdejším Rakousko-Uhersku) jsme inkasovali nejméně – zhruba 19 mld.

Možná, že to není (jak se dnes říká) úplně korektní a ani není módou vytvářet nějaké historické analogie (ve slušné společnosti se prý takové souvislosti už vůbec nemohou připomínat), ale nelze se tomu úplně ubránit. Proč proto nepřipomenout, že to byla právě Česká spořitelna, která u příležitosti padesáti let svého založení v roce 1881 věnovala Rudolfinum – tu nádhernou koncertní síň, kde člověk musí při každé návštěvě obdivovat poctivou práci, řemeslný um a invenci našich předků, která přetrvala tak dlouho – českému národu, navzdory tehdy převládajícímu resp. vládnoucímu německému živlu.

To byl tenkrát velký čin, který dost jednoznačně ukazoval, kde tehdejší vedení této banky stálo – zřejmě na straně těch, kteří vytvářeli její bohatství. Byla to tehdy jednoznačně banka českého národa a na to bychom neměli zapomínat. Je už jinou věcí, že se o tom dnes málo mluví. Vždyť kolik ze současníků si dokáže vzpomenout právě na tento velkorysý dar českému národu.

Snad právě proto, konfrontujeme-li dnešní činy s minulostí, stojí za to si připomenout onu historii privatizace některých českých bank. Také proto, že pamětníků této nesporně mimořádné doby ubývá. A proto zkusme předat našim potomkům malé (a jistě neúplné a nesporně i subjektivně zabarvené) střípky svědectví o této vzrušené době.

Právě privatizace této banky je kromě jiného ukázkou toho, jak to dopadne, když se střetne svět pragmatických finančníků s akademiky, kteří v té době vyjednávali za český stát, respektive byli v čele ministerstva financí. A tento střet dvou světů nemohl dopadnout jinak. Svět akademiků nezná to, co svět protřelých pragmatiků, kde se blufuje, chytračí, operuje se s polopravdami, domněnkami, dělají se drahoty, že vlastně tu banku ani nechceme – a hlavně hledají se i ty nejmenší chybičky našeho protějšku při vyjednávání. Bylo přece také publikováno a nebylo dementováno, že např. tehdejší místopředseda ODS Macek dostal za poradenství při privatizaci České spořitelny 10 milionů, což tehdy byla štědrá odměna.

Samozřejmě, že Erste Group v té době nepatřila (a ani dnes nepatří) do světa velkých financí. To není žádná Paribas, Deutsche Bank, či některá z dnešních čínských či amerických bank. Byla a je to obyčejná regionální banka. Snad právě proto i navržená cena za spořitelnu byla nízká – přece za takový fake nelze dát více než nějakých 10–11 miliard korun. Teprve jednání s Milošem Zemanem zvýšilo cenu banky na 20 mld, ale ani to nebyl konec. Nakonec se hledal a našel způsob, jak to ještě snížit na konečných o něco víc než 19 mld. Kč.

A to vše za banku, která měla dva miliony klientů, stovky miliard vkladů, rozsáhlou pobočkovou síť, už tehdy finanční skupinu s pojišťovnou, stavební spořitelnou atd. a každý ji znal.

V době prodeje to byla čistá banka – žádné špatné úvěry. Stát v té době do banky vložil zhruba 80 mld. a úvěry v této nominální výši převedl na sebe. To také znamenalo, že o těchto 80 mld. se zvýšil dluh státu. Ty peníze si stát tehdy musel půjčit na kapitálových trzích a to rozhodně nebylo zadarmo – odhadnu to na 3, ale spíše 5 % ročního úroku. Státní dluhopis českého státu v té době mohl mít takový úrok – tedy ročně na to státní rozpočet jen na úhradu úroků potřeboval mezi 2,5–4 mld. Kč.

Mimochodem na sanaci celého bankovního sektoru po bouřlivých devadesátých letech bylo potřeba kolem 300–350 mld., to je pětina dnešního českého státního dluhu.

Pokud bychom ve své úvaze pak chtěli jít ještě dále, pak můžeme dojít i k takovému, možná až příliš absurdnímu závěru, že ony nově privatizované banky vybavené státními penězi pak mohly přes kapitálový trh českému státu na tuto privatizaci vlastně také půjčit – a vydělaly tak dvakrát. Jednou tím, že se jim úvěr vrátil v plné výši a podruhé tím, že obratem nakoupily státní dluhopis.

Bankovnímu sektoru se v české ekonomice zejména v posledních letech mimořádně daří. Tři největší banky vykazují za poslední tři roky v průměru ročně kolem 40–45 mld. zisku, z toho pak plynou dividendy pro mateřské banky – tedy do zahraničí. Např. v roce 2017 vzpomínaná Česká spořitelna vyplatila dividendu své matce ve výši zhruba 13 mld. korun a za posledních pět to bylo kolem 70 mld.

Poměřme toto číslo s investovaným kapitálem – to bylo 19 mld. a dostáváme výnosnost investovaného kapitálu kolem jednoho a půl roku. To je z říše fantazie, ale zaměstnanci jistě stále slyší, že je to málo, že je nutno přidat.

Přitom zde nemluvíme o pár investovaných milionech, kde se možná dá dosáhnout ještě v nějakém mimořádném byznysu ještě daleko kratší výnosnosti. Srovnejme to např. s nějakou strojírenskou výrobou, nebo se stavebnictvím, či některými službami a – nedej bože, snad se zemědělstvím. Tam všude se jim o takové návratnosti ani nezdá. Přitom čas od času se i v našich mediích objeví zmínka o tom, jak české dividendy pomáhají některým svým zahraničním bankám vylepšovat či dokonce zachraňovat jejich hospodaření.

Je potom těžké mluvit o tom, že bankovní daň je něco špatného – svět se nám zboří, bude jen svrab a neštovice, dobře už bylo, přestanou nás mít rády kapitálové trhy atd. Však to dobře známe. Není vůbec s podivem, zaznívá-li to od tzv. nezávislých analytiků.

U nás, jak známo, jsou nezávislí analytici především v našich bankách. Teprve tam se asi dá získat ten správný nezávislý analytický pohled na českou ekonomiku. Nakonec to dokazuje každou chvíli i ona nezávislá komise složená z bankovních analytiků, která hodnotí rozpočtovou politiku české vlády. Myslím, že se od ní ještě dočkáme hodně nezávislosti a vláda z ní bude mít těžkou hlavu.

Ale zpátky k současné debatě o bankovní dani. Před 140 lety byli naši předkové svědky velkorysého postoje otců zakladatelů a samozřejmě akcionářů jednoho českého bankovního ústavu. Co k tomu dnes vlastně můžeme říci? Máme litovat těch, kteří by ztratili z bohatě prostřeného stolu pár drobtů a dopřát jim ještě pár chvilek pro jejich hodování? Asi tu pořád platí, jak praví klasik: to se nám to hoduje, když nám lidé půjčují…

 

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.