Demokracie nevzkvétá

Veronika Sušová-Salminen píše o tom, proč demokracie nevzkvétá a stále více lidí se obrací k autoritám jako k řešení.

Mluvit o krizi lidovlády neboli demokracie se už stalo určitým klišé. Ostatně, sama jsem se tématu věnovala opakovaně v rámci několika komentářů o postdemokracii či krizi elit. Ovšem onen pocit klišé nic nemění na tom, že se jedná o téma nepřehlédnutelné a problém velmi reálný.

Nedávný výzkum prozradil, že se demokracie přestává zamlouvat i tradičním demokratickým baštám (místům historického vzniku moderní demokracie) jako jsou Británie, Francie a Spojené státy, a také zemím, které si v minulosti prošly traumatickou nedemokratickou zkušeností – Itálii a Německu, Španělsku nebo Řecku, které ale nepatří na onen „východ“, kde se to jaksi „očekává“ jako součást „postkomunistického relapsu“. V Německu dokonce došlo k největšímu nárůstu nespokojenců. Tito kritici pak podle stejného výzkumu hledají alternativy k demokracii ve vládě tvrdé ruky, nebo ve vládě expertů – tedy v podstatě v systémech vlády postavených na autoritách (odsud se používá i politologický výraz autoritářský).

Výzkum ukázal i další dva momenty: míra nespokojenosti zřejmě neodráží ekonomické postavení (chudobu nebo bohatství) či výši vzdělání, ale je spojena s frustrací z toho, že volby nepřinášejí velké změny čili řečeno jinak, chybí politické alternativy. Zdá se tedy, že problém už přerostl pouhý socio-ekonomický rámec, což je samo o sobě podstatné.

Pokud mluvíme o krizi demokracie, naposledy vyjádřené například tímto výzkumem, lze říci, že v krizi se ocitají obě složky, na kterých demokracie stojí. Demos (lid) i kratia (vláda). Ponechám teď stranou skutečnost, že v krizi se ocitá také liberalismus jako třetí spojnice v podobě liberální demokracie, i skutečnost, že s krizí demokracie souvisí duch doby. Obé lze zjednodušeně nazvat krizí Západu, která je reálně propojena s pokračujícím oslabováním západního světa v globálních podmínkách.

Moderní demokracie se spoléhala na určitou míru občanských dovedností, politické gramotnosti, občanské/národní identity a dalších kolektivistických kategorií, na kterých stálo zastupování rozdílných zájmů v rámci demokratické politiky. Historicky se masová demokracie formovala pomocí integrace, vtahování stále větších skupin obyvatelstva do politické participace prostřednictvím voleb a masových stran. Ovšem v posledních desetiletích se všude na Západě udělalo dost pro to, aby se občanům nedostávalo oněch základních dovedností, zájmy byly nahrazeny falešnými bublinami kulturních válek a solidarita odcizením. Konzumerismus, infotainment, sociální sítě, vzdělání chápané jen jako brána na trh práce, dluhové pasti a stále silnější společenská anomie, to vše potichu ale jistě zlikvidovalo podmínky pro vykonávání občanských práv. V kombinaci s třídní válkou shora, která úspěšně změnila politickou ekonomii demokracie, není prostě divu, že tu máme jasnou krizi, tj. příznaky nefungování, a v důsledku i zpochybňování demokracie.

Ovšem problém je i na straně vládnutí a vládnoucích. Elity nikdy nejsou něčím, co padá odněkud z nebe, spíš odrážejí celkový stav či dokonce kondici společnosti. Snaha o rozdělení lidu a elit je samozřejmě falešná, protože obojí vychází z jednoho společenského celku. Západní konzumní společnosti mohou jen těžko nabídnout elity v podobě nějakých filosofů na trůně. Dnešek prostě typologicky daleko spíše vyjadřuje Donald Trump jako symbol, protože stejně jako Česko či Slovensko nemá svého soudobého Masaryka, nemají ani Spojené státy svého Benjamina Franklina či Thomase Jeffersona. Technokratický establishment a rozkošatělá byrokracie nedokáží nabídnout nějaké alternativy, nové programy. Často na ně nemají intelektuálně, zato instinktivně cítí především to, že by je stály místo u moci. Volby tak už z principu nejsou soutěží mezi alternativami, které by přinesly zásadnější změny, nevyjadřují demokraticky zastřešený konflikt, který je přirozenou součástí společnosti a politiky – tento nový konsensus má sice nepolitickou podobu, ale ve skutečnosti je hlavně konsensem mezi vládnoucími a kapitálem. Lid zůstal mimo hru a namísto subjektu politiky, se stal jen jejím trpným objektem.

Na tuto kritiku lze namítnout, že se jedná vlastně o nostalgii po časech, kdy demokracie alespoň částečně vzkvétala. Moderní demokracie, která se rodila mezi francouzskou revolucí a koncem první světové války, je v krizi, protože podmínky pro její fungování se prostě změnily. I tady platí, že pokud mluvíme o změně, je třeba hodnotit její kvalitu, její dopady.  Z velké části se totiž v naší neoliberální éře (u nás po roce 1989, na Západě od konce 70. let) jednalo o změny, které nenesou emancipační charakter, ale spíše sloužily a vedly k postupnému a tichému paralyzování vykonávání lidovlády. Ideologie svobody jednotlivce, konzumerismu, života na dluh a infotainmentu směřuje spíš k ovládnutí než k oné proklamované svobodě. Podporuje konsensus mezi establishmentem a kapitálem za tlachání o tom, že pravice a levice se přežily a trh všechno vyřeší. Ostatně, svoboda jako součást neoliberální nadvlády se stala novým nástrojem regulace už dávno. Jen těžko ovšem za oněmi změněnými podmínkami můžeme vidět pokrok či osvobození, daleko spíše se jedná o revanš kapitálu, který má reakční kořeny a vede k reakčním důsledkům. Neoliberální přechází v neliberální a neoliberálové se „upřímně“ diví, že demokracie v takových podmínkách nevzkvétá. Lid by sice nejradši uškrtali k smrti, ale demokracie je jim prý milá. Jenže, fungující demokracie a kapitalismus vždy představovaly křehký balanc postavený na příměří mezi prací a kapitálem. A to skončilo. Řešení v podobě tvrdé ruky, silných mužů či vlády expertů bohužel ukazuje, že kapitál zatím vyhrává.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.