Už přijíždí poslední kovboj…

Ilona Švihlíková hodnotí „kovbojskou“ politiku amerického prezidenta především s ohledem na její dost nebezpečné důsledky.

Podobně jako v amerických westernech kovbojové pálí po všem, co se hne, pálí americký prezident po každém, kdo chce „okrást“ USA, což jsou nejspíš úplně všichni.

Ne snad, že by politika USA před Donaldem Trumpem byla mírově bezkonfliktní, ale rozsah „kruhové palby“ je v případě Trumpa skutečně enormní. Na prvním místě je samozřejmě Čína (což jen tak mimochodem má podporu drtivé většiny politické scény USA, takže si nedělejme příliš velké iluze, že zvolení nějakého „progresivce“ nutně znamená opuštění imperiálního myšlení).

Kanada a Mexiko už ustoupily a raději souhlasily s novou dohodou „NAFTA“, takže se za odměnu zbavily i cel na ocel a hliník, na která si ovšem vehementně stěžovaly i vlivné sektory amerického průmyslu.

EU a Japonsko dostaly půl roku času na to, aby mohly jednat s pistolí u hlavy, protože Trump se domnívá, že dovoz automobilů a jejich komponent ohrožuje národní bezpečnost USA. Do toho USA hrozí sankcemi na plynovod Severní proud 2, protože se domnívají, že povinností EU je nakupovat dvakrát dražší zemní plyn (přičemž USA kapacity, které by dokázaly uspokojit potřeby EU, ani zdaleka nemají).

Na sankční ose je kdekdo:  Kuba, Venezuela, samozřejmě Írán, v jehož případě jestřábové jako John Bolton sní o další válce v oblasti Perského zálivu. Změny režimu v předcházejících případech dopadly zkrátka tak „skvěle“, že je potřeba to zkusit znova…

O Rusku je zbytečné ztrácet řeč, i když  -pravda – v roli hlavního ďábla se střídá s Čínou (pro demokraty je hlavním cílem Rusko, pro republikány Čína). Zlobí Irák, Turecko a Indie, hlavně kvůli tomu, že míní nakoupit ruské zbraně a obranný vzdušný systém S-400.

Nejnapjatější je situace ohledně Číny, už jen proto, že se jedná o střet dvou největších světových ekonomik. Čína je „drzá“ komplexně, má přebytek obchodní bilance s USA, jednu z technologicky nejvyspělejších firem na světě Huawei a ke všemu plán, jak „dohnat a předehnat“ v rámci průmyslové inovační politiky Made in China 2025. A k tomu ještě projekt Jeden pás, jedna stezka. Podíváme-li se na to, co všechno USA na Číně kritizují a míní sankcionovat, trestat, blokovat a uvalovat cla, dojdeme k názoru, že hlavní problém Číny spočívá v tom, že vůbec existuje.

K čemu může taková politika vést?

Trumpův přístup vychází z toho, že USA jsou nejsilnější zemí na světě a jsou schopny vnutit komukoliv na světě svou vůli (proto taky ta preference bilaterálních jednání na úkor multilaterálního přístupu). Jejich slabost je pouze přechodná, mohou za ní předchozí slabí politici, hlavně Barack Obama. Tento přístup, jakkoliv hloupě působí už na první pohled, ukazuje naprosté nepochopení dynamiky mezinárodních vztahů a jejich aktérů. Jako by se svět rozložil na jednotlivé „šroubky“, s každým si to USA velkolepě „vyřídí“ – buď „dohodou“, nebo silou, a svět se vrátí do těch „správných“ kolejí Pax americana.

Tento přístup skutečně připomíná spíš pistolníka, než státníka. Realistický státník by totiž musel vzít v úvahu nejen silné stránky USA, ale i reakci protivníků. Ono těch silných stránek zas tolik není, a přesně proto, že jich ubývá, Trump takto pálí kolem sebe. Jsou jimi globální vojenské nasazení (o jasné vojenské převaze už bych nemluvila), finanční infrastruktura a americký dolar (téma, které jsem rozebrala v prvním dílu Analytického oka !Argumentu a která umožňuje USA používat extrateritoriální sankce, které jsou v rozporu s mezinárodním právem) a také to, že USA jsou důležité jako odbytiště (na rovinu řečeno, Čína svým zbožím „zachraňuje“ kupní sílu amerického spotřebitele, který je postižen čtyřiceti lety mzdové stagnace).

Trumpův postoj zároveň ukazuje, že vůbec nebere v úvahu možnost, že by se ostřelovaní mohli proti němu spojit. Pravda, americká administrativa už ukázala, že umí hrát i „divide et impera“, i když si to prozatím vyzkoušela na Mexiku a Kanadě. Jistě může počítat i s naprostou neschopností EU odhodlat se k emancipační akci (když se mluví o tom, kdo chce rozeštvat EU, doporučuji se dívat na Západ od nás, ne na Východ).

Už předchozí americké administrativy se svým politicky kontraproduktivním postojem postaraly o to, aby Rusko a Čína měly bezprecedentně dobré vztahy. Do této orbity se čím dál víc začleňují další země – Írán a Turecko.

První viditelné dopady takovéto politiky jsou jasné: nejistota v ekonomice, která se projevuje na oslabení investic, volatilitě na finančních trzích. Obojí přispívá ke zhoršení ekonomické situace. Ve vojenské oblasti vede růst napětí a potenciál dalších konfliktů ke zvyšování vojenských výdajů ve smrtící nebezpečné spirále.

Ve střednědobém horizontu pak vystupují do popředí ochranná opatření, která, pokud jsou dobře promyšlena, mohou mít i dlouhodobější pozitivní dopady pro dané země, třeba omezení využívání amerického dolaru, rozvoj vlastní finanční infrastruktury, vlastních technologických kapacit (viz poznámky předsedy asociace polovodičů v USA, který varuje před tím, že umístění Huawei na černou listinu poškodí nejvíce nikoliv Huawei, ale americké firmy. Huawei i další budou motivování rozvíjet svoje technologie, až přestanou potřebovat americké technologie úplně).

Tímto způsobem by docházelo k rozpojování vazeb, které byly navázány v rámci minulých dekád, a byli bychom znovu svědky strategického soupeření v rámci jednotlivých mocenských bloků. Nebyl by to bezpečný svět. Byl by to svět, kde by si významné země vybraly, že místo poslouchání příkazů USA se od nich raději zcela odpojí.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.