EU polyká demokracii

Petr Schnur píše o třech rozměrech Evropské unie – té z reklamy, té zákulisní a té neveřejné, která polyká demokracii například prostřednictvím stále silnější cenzury a zpochybňování legitimní kritiky.

Po pravdě řečeno máme nyní co do činění s trojí Evropskou unií. Její první verze z reklamy je naprosto pozitivní a prezentuje ji v naivně prostoduchých narativech typu „chci volně cestovat, proto jsem pro Evropu“.

Druhá „Evropa“ je zákulisní, což kromě jiného znamená permanentní tlak na politický i privátní život nepohodlných živlů, například zveřejněním videomateriálu kompromitujícího euroskeptické politiky a strany. Kritické otázky jako třeba proč bylo Stracheho video uveřejněno až po bezmála dvou letech právě krátce před eurovolbami, kdo ho natočil a za jakým účelem, kdo je ona dáma a co se během těch dvou roků s jejich „obchodem“ vlastně stalo, spadají přitom buď pod rubriku populismu nebo spikleneckých teorií a není tedy třeba se jimi zaobírat. A i kdyby později přece jen vyšlo najevo, že spiklenci nejsou ti, co kladli kritické otázky, ale autoři a iniciátoři videa, nic to na nastalé realitě nezmění. Vládní koalice je rozbitá a kancléř Sebastian Kurz zaregistroval varovný výstřel. Každý má ve skříni nějakého kostlivce, kterého je kdykoliv možné coby disciplinární opatření vypustit.

No a třetí „Evropa“ je neveřejná, jak mimo jiné dokazují smlouvy EU o volném obchodě. Tyto interkontinentální smlouvy uzavírané v tichosti bez vědomí veřejnosti jsou diskrétně přecházené, a ačkoliv představují nebezpečí jak pro sociální stabilitu, tak i pro demokracii samotnou, chybí ze strany masmédií sebemenší kritická reflexe.

Příkladem je smlouva volného obchodu se Singapurem, který má Evropská rada v krátké době odsouhlasit. Proti tomu podala organizace na ochranu spotřebitelů Foodwatch spolu se spolkem Mehr Demokratie (Více demokracie) a platformou Campact žalobu u Spolkového ústavního soudu. Podle nich a dalších kritiků stojí tato smlouva exemplárně za další smluvní plány Bruselu, které ohrožují nejen kvalitu potravin a životního prostředí. Tak jako v případě TTIPu jde o zvláštní žalobní práva pro nadnárodní koncerny, kterými mohou obejít jurisdikci jednotlivých států, což zároveň znamená ideální nátlakový prostředek na právní stát a politické rozhodování. Zároveň by tím opět přešly kompetence z členských států na Brusel, což s sebou nese další omezení moci parlamentů a občanské kontroly. A nad tím vším trůní narůstající cenzura internetové komunikace.

Zatímco důvěra v objektivitu tzv. vůdčích masmédií rapidně klesá, stoupá zároveň potřeba čerpat informace z alternativních médií. Narůstající poptávka občanů po kritické analýze namísto obvyklých politických banalit se z pochopitelných důvodů obrátila k internetu, což ohrožuje informační monopol moci. Mediální svět je tak jako celá společnost ohledně zásadních témat, jakými jsou Rusko, vojenské intervence, „barevné“ politické převraty, migrace a role EU, rozdělený na systémově konformní a systémově kritickou část. Kdo poznal skutečnou žurnalistickou kvalitu německého tisku i televize ještě z 80. let, tomu není zapotřebí vysvětlovat současnou polarizaci společnosti vzhledem k politice i médiím. Co tehdy platilo za standardní žurnalismus bylo nuceno uchýlit se na mediální periférii, která ovšem politický mainstream stále více zneklidňuje. A ten proti němu stupňuje represívní akce. Za podklad k tomu slouží směrnice EU z roku 2016 o takzvaných ‚nenávistných projevech‚ (hate speech online). Spolu s hlavními sociálními sítěmi jako Microsoft, Youtube, Facebook nebo Twitter vyhlásila Evropská komise tzv. ‚kodex chování‚ (code of conduct). A již o rok později zablokoval Facebook před prezidentskými volbami ve Francii na 30 000 francouzských profilů, jak oznámila tisková agentura Associated Press. Těžko si představit, že přitom šlo o promacronovské projevy. Nyní máme volby evropské a situace se opakuje, mimo jiné i v Německu. Tentokrát se do toho vložila NGO (jak jinak!) Avaaz, která prý odhalila celou řadu falešných zpráv AfD (koho jiného!). Výsledkem této proevropské akce bylo zablokování 131 facebookových stránek.

Ani v tomto případu nejde z hlediska demokracie a práva o to, zda na nějakých stránkách falešné zprávy byly nebo ne. Kdyby šlo jen o toto, musela by být zablokovaná většina mainstreamových stránek kvůli ‚fake news‚ ohledně Libye, Sýrie, Ukrajiny, Venezuely a dalších pseudorevolučních míst. V zásadě jde o tyto zásadní otázky.

Za prvé: kdo stanoví hranici mezi falešnými zprávami a kritickou reflexí? Za druhé: jaké zájmy vedou iniciátora novodobého honu na čarodějnice? Za třetí: na základě jakých ústavně-právních mechanismů se tento hon koná? Za čtvrté: kdo opravňuje, resp. legitimuje, tyto „nevládní“ iniciativy? A za páté: kdo garantuje, že se nejedná o totalizující součást politického boje? Podobně jako v kauze Strache, není hlavním problémem demokracie on sám (korupce byla, je a bude), nýbrž okolnosti vzniku a uveřejnění kompromitujícího videa. Tedy způsob boje a zájmy struktur, které za akcí stojí.

Pro jistotu zopakujme: pseudoprávní podklad pro aktivity globálních kádrováků dodala stejně jako v případech smluv o volném obchodě nikým nevolená a nikým nekontrolovaná Evropská komise se skupinou lobbistů a důsledky pocítíme všichni. Kritik reálně existující Evropské unie je populista, extremista, fašista, eurokritické zprávy jsou fake nebo nenávist a basta. Ale podíváme-li se na profily Facebooku, Avaazu a dalších „nevládních strážců“ demokracie jako třeba britskou Integrity initiative, potom zjistíme, že jejich politické a finanční pozadí vůbec není neutrální, jak se snaží světu sugerovat.

Panující systém vytváří mechanismy cenzury, ve kterých stát figuruje pouze jako asistent, jehož úkolem je v konečné fázi cenzuru prováděnou zájmovými skupinami legitimovat. A to již se skutečnou demokracií nemá nic společného.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.