Čtyři důvody prohry evropské levice

Jaké jsou důvody, proč ztratila evropská levice přes čtvrtinu křesel v Evropském parlamentu?

Wolfgang Streeck píše pro internetový časopis Jacobin o důvodech katastrofy evropské levice v posledních evropských volbách.

Katastrofa centristických stran ukazuje, že evropská krize neskončila. Jenže levice nemá ani strategie, ani identitu a tím není schopna být onou alternativou.

Komentáře se většinou moc nevěnují radikální levici. Před pěti lety byla frakce GUE/NGL vedená Alexisem Tsiprasem, což je mistr ve zradě, píše tvrdě Streeck.

Výsledek této frakce není potěšující, získala 38 křesel, což je ztráta více než čtvrtiny oproti předcházejícímu období.

Klinická smrt evropské levice (tedy vyjádření v Evropském parlamentu) se časově shoduje s tím, jak propadají strany levého i pravého středu. Získaly 44 % křesel. Jejich velká koalice je u konce. Místo toho vzrostla obliba nacionalistické pravice i Zelených (dvakrát silnější než Levice).

Je vidět, že na politické scéně dochází k silným posunům. Ale kdy jindy by přeci Levice měla uspět, když ne nyní? Je potřeba vysvětlit katastrofální selhání levice. Streeck vidí čtyři hlavní důvody.

První důvod: Strategie

Je vidět, jak chybí realistická, antikapitalistická nebo alespoň anti-neoliberální strategie. Neexistuje ani debata o tom, jestli EU vůbec může být využita pro anti-kapitalistickou politiku. Místo toho je tu naivní (nebo oportunistické – těžko říci, co je horší) přijímání „evropanství“ takového dobrého pocitu pro mladé lidi, kterého využívají Zelení a také evropští technokrati, aby měli legitimitu pro svůj neoliberální režim.

Levice nehovoří o tom, že EU omezuje politický prostor pro jakoukoliv anti-kapitalistickou alternativu, nebo pro program „práce“, protože se drží svých 4 svobod. Plus je tu de facto diktátorská pozice Evropského soudu a vyrovnaných rozpočtů v eurozóně, což znamená škrty pro země a občany.

Levice se vyhýbá diskusi o sociální politice, tedy například i volném pohybu osob v zemích, které jsou tak odlišné. Obecně místo toho vyjadřuje sympatie k otevřeným hranicím. Což pomáhá image Zelených, jakoby Evropa byla jen o tom, že mladí cestují po Evropě a nepotřebují směnárny.

Tato absence jde ruku v ruce se zcela iluzorními projekty, jako je evropská minimální mzda. Nakonec, když se budete vytrvale ptát, tak zjistíte, že bude muset být odlišená podle zemí. V chudých zemích tomu lidé nevěří, v bohatých se bojí, že to oni zaplatí za „evropskou solidaritu“.

Druhý důvod: Evropanství

Levice si pospíšila po boku dalších stran centristického typu vést válku proti národní pravici. Prý je to ohrožení demokracie. Volba „pro Evropu“, nebo „více Evropy“ je ze své podstaty defenzivní. Dokonce vytváří přirovnání, že jde o nějaký antifašistický boj.

Toto ovšem zcela zamlžuje rozdíl mezi legálními opozičními stranami v demokracii (ať už se nám nelíbí jakkoliv) a mezi soukromou armádou, které z demokracie udělá diktaturu. Takovéto historické zmatení vede opět k posílení Zelených.

Přehánění hrozby nové pravice žene voliče do náruče liberálního establishmentu, který chce „stabilitu v těžkých dobách“. Když se má fašismus porazit oním „více Evropy“, pak radikální levice není třeba. Stačí ti noví miláčkové střední třídy.

Levice by snad mohla vědět, že demokracie je ohrožena i tehdy, když tu nejsou kolem žádní „fašisti“. Ony totiž ty centristické strany samy dělají dost, aby demokracii podkopaly. Země podřízené neoliberální doktríně pak mají volný obchod, monetární politiku zlatého standardu, škrty ve veřejných financích a trh práce bez odborů.

Bránit demokracii – dobrá, ale levice jaksi mohla říci, že demokracie není mobilizace progresivních voličů do bezmocného parlamentu. Ona je to také autonomie místních vlád, kolektivní vyjednávání, odborová organizovanost, režim veřejných financí podporující veřejné investice a skutečně pluralitní média. Tady skutečně Zelení spojenci nebudou.

Třetí důvod: Klima

Radikální levice se musí postavit k tématu klimatické změny. Jeho dominance podpořila Zelené. Levice se zde od establishmentových stran moc nelišila. Výzvy na vyšší zdanění benzínu a odmítání masa, to je něco, co střední třída zvládne. Tlak na „individuální ctnosti“ může vzbudit svědomí, ale ne u těch, kteří dohání ve spotřebě střední třídu.

Levice se nesmí připojit k Zeleným a k buržoazii a jasně říci, že dobrovolná změna životního stylu jaksi nestačí. Levice, která jen cituje hrůzné zkazky Zelených, vyvolává odmítání a voliče žene do náruče Nové pravice. Levice musí mít realistický program. Což znamená navýšení veřejných financí, odstranění austerity, veřejné statky. New green deal by mohl vést i ke vzniku nových pracovních míst, což by pro pracující třídu znamenalo zisky, a ne jen přeložení břemene.

Čtvrtý důvod: Falešný federalismus

Levice podceňuje „národní otázku“. Pro pracující lid je „Evropa“ vzdálená technokracie – něco, co se vymyká jejich životu. Ovšem střední třída, která má podobnou zkušenost, se naučila předstírat, že ví, co se v Bruselu odehrává (což ovšem v reálu neví skoro nikdo).

Ale detaily nerozhodují pro ty, pro které je Evropa „nálada“, pocit, ne politická organizace. Je to takový symbol toho kosmopolitního, konzumního života. Ty proevropské kruhy – to je městské prostředí lídrů a aktivistů radikální levice, ale ne jejich voličů.

Pro ty dole znamená centralizace politiky ještě menší hlas, nemají k tomu žádný vztah a nepotřebují nadnárodní identitu. Cítí se „vyvlastněni“, protože jejich národní stát je delegitimizován a zbavován moci ve jménu „evropského“ supranacionalismu. Současní internacionalisté (životním stylem) vidí v současné pracující třídě kulturně zaostalou skupinu.

Proto i radikální levice rovná řady s „evropským“ nadšením a není divu, že neláká ty, kteří jaksi nesdílí konzumní nadšení z městského kosmopolitismu.

Levice i Zelení vztahují politická témata na evropskou úroveň, jenže ta témata existují jen v jejich fantazii. „Evropa“ je takové skladiště promarněných nadějí. A bude to trvat, píše Streeck, dokud se nezjistí, že to Evropané „přepískli“ a že místo toho, aby „vzdělali“ své občany v duchu kosmopolitního myšlení, měli by se vrátit k národní úrovni. Stačí se podívat na to, jak Die Linke naložila se Sahrou Wagenknechtovou.

Radikální levice může „Evropě“ prospět, ale musí se zbavit svého povrchního „proevropanství“. Musí trvat na tom, že evropská řešení nemohou nahradit akci na národní úrovni už jen proto, že přichází moc pozdě. A musí bránit existující demokracii v rámci národního státu, proti náhradě „kosmopolitanismu“ s tou „nadnárodní“ demokracií.

Což znamená říkat, že demokracie začíná zdola. Krátce po zvolení se z členů Evropského parlamentu stanou lobbisté v počtu 751 pro nadnárodní technokracii, která se tváří jako zástupci evropského lidu, který ovšem neexistuje. Od nich tedy sociální změna nepřijde.


Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.