Osobnosti a „osobnosti“ aneb Na okraj velkého povyku

Ivo Šebestík píše o tom, jak moc se změnila česká „kulturní fronta“ a proč ta současná jen těžko může představovat mluvčího české společnosti.

Českou kulturu dvacátého století včetně divadla a filmu vytyčily stovky jmen osobností tak velikého formátu, že z jejich tvorby bude (snad, doufejme) žít česká kultura i po svém současném vyprázdnění dalších nejméně sto let.

Mnohé z velkých osobností literatury, divadla, filmu, hudby a dalších oborů umění se těšily mimořádně veliké a naprosto přirozené autoritě obyvatelstva. Jak by napsal Neruda: „Vstoupily tak do naší lásky.“ Kdykoliv veřejně vystoupili Jan Werich nebo Miroslav Horníček, nebo se ozvaly hlasy mnoha dalších osobností, koncem šedesátých let to byla třeba i dvojice Grosmann a Šimek, lidé zpozorněli a naslouchali, protože za slovy těchto lidí bylo něco skutečně prožitého a promyšleného. A navíc zde nikdy nechyběla láska k zemi, národu a jeho svobodě i kultuře.

V jejich projevu byly vždy přítomny osobnostní úroveň, kultura, vysoká míra vzdělání i široký rozhled respektující souvislosti. U žádné z těchto osobností nebyla patrna sebemenší touha po tom, aby Češi sloužili nějaké cizí mocnosti až do roztrhání těla, jak by zase pro změnu řekl Dobrý voják Švejk, který by to ale vzhledem k Rakousku nemyslel upřímně.

Velké osobnosti kultury v konfliktu se systémy

Velké české osobnosti dvacátého století většinou narážely na systém, který jejich tvůrčího ducha omezoval, tlačil ke kompromisům a někdy je i donutil sehnout hřbet, když je vehnal do Národního divadla, aby tam odsoudily, samozřejmě že spravedlivý rozsudek nad německým válečným zločincem Heydrichem. A později, v jiném režimu, je zase „přesvědčil“ k odsouzení Charty 77, kterou mnozí z nich ani nečetli.

Německý nacismus v protektorátu hrozil smrtí a mnohé vynikající Čechy skutečně na smrt poslal (Vančura, Fučík, Josef Čapek, Karel Poláček a další). Byli to vesměs všichni ti, kteří toužili vrátit českému a slovenskému národu jeho samostatnost. Někteří umělci ale neměli nejmenší problém, aby s německými nacisty spolupracovali, když patrně už tehdy soudili, že Češi nikdy zcela nezávislí nebudou, neboť jsou malý národ ve světě mocností. Tak proč s těmi „velkými“ nespolupracovat, když to může být výhodné? Alespoň tedy pro ně? Nebo jenom pro ně! Tato část tehdejší umělecké fronty bohužel zanechala následovníky právě v našich časech. I dnes se některým Čechům jeví jako naprosto přirozené a úplně snesitelné, prostě korektní, že Češi už nikdy nebudou úplně suverénními pány svých osudů. Tak proč nekolaborovat, že?

Takzvaný komunistický režim, jenž nikdy komunistický nebyl, ale říká se mu tak, umělcům hrozil ztrátou možnosti veřejně vystupovat, což pro herce, filmaře, divadelníky znamenalo horší pohromu než pouhou ztrátu výdělku. Vezměte štice vodu a ona na suchu lekne. Jan Werich byl angažován do jistého sovětského filmu v roli nacistického zločince Göringa. K této roli jej údajně předurčila jeho robustnější postava. Ale když Werich v jednom z mnoha svých rozhlasových vystoupení z konce šedesátých let mluvil o svém osobním levičáctví, bylo každému posluchači jasné, jak tento literát, herec a filozof prožitého života od sebe přesně odlišuje přirozený charakter člověka majícího smysl pro spravedlnost, maximální rovnost mezi lidmi a obdařeného soucitem (charakteristika autentického levičáka) od ideologie pokřivené násilnými prostředky, jaký systém (takzvaný reálný socialismus) užívá pro své udržení. Werich mimo jiné řekl, že ač levičák, není to vůbec důvod k tomu, „aby se nechal opít rohlíkem“.

Také dnes může myslící a rozumný člověk (takto „sapiens“ bohužel nejsou všichni lidé) říci, že ač demokrat, dokonce prozápadní demokrat, že toto vůbec není důvod proč přehlížet do nebe volající přehmaty našeho západního systému. O ukrutně a děsivě příšerném světovém vlivu USA raději ani nemluvě!  Ten je prostě, jak říkáme správě česky, ekelhaft.

Evropa umělců byla v prvních desetiletích 20. století většinou levicová

Samozřejmě, že Osvobozené divadlo bylo avantgardní, a tudíž ve třicátých letech 20. století jako takové i nutně levicové. Málem celá evropská inteligence a kulturní fronta byly tehdy levicové. U nás Nezval, Hrubín, Hora, Olbracht, Vančura, Seifert, Bezruč, Neumann, celá ta geniální generace básníků a spisovatelů narozených kolem roku 1900 či krátce dříve byla levicová. Dokonale souzněla s tehdejším francouzským poetickým směrem. Ani Jacques Prévert (1900-1977) a o dvacet let starší Apollinaire nebyli rozhodně ctiteli imperialismu. Apollinairovi nebo Barbussovi se v zákopech 1. světové války jevil imperialismus patrně tím, čím skutečně byl a je, především tedy zdrojem konfliktů a válek. Také Itálie a Španělsko se hemžily levicovými umělci, z nichž některé rovněž zabil fašismus (Lorca). Ani americký spisovatel Ernest Hemingway neměl nejmenší problém setkat se a mluvit s levicovým revolucionářem kubánské revoluce, Fidelem Castrem. Stejně tak Sartre.

Ani u Franze Kafky nenajdeme obhajobu kapitalistické sociální nerovnosti. Vlastně právě naopak. Co jiného jsou Zámek, Proces a Amerika než noční můra spisovatele hlásající, co už koncem 19. století přišlo a co se ohlašuje v letech před Velkou válkou? Názor, že Orwell kritizoval pouze sovětský totalitní systém, je čirý nesmysl. Tématem jeho románů byla totalita jako taková v celém tehdy ještě asi netušeném rozpětí zasahujícím až do našeho současného údajně demokratického a domněle svobodného systému. Orwell byl v Katalánsku v době španělské války, dominantním tématem jeho knih a esejů byla sociální situace obyčejných lidí. Pokusit se udělat z Orwella bojovníka proti pouhému jednomu druhu totality (sovětské) a ve prospěch totality jiné (současných nadnárodních korporací) je dokonale absurdní. Neměřil dvojím metrem, proto byl velkou osobností. Stejně tak Hannah Arendtová studovala totalitu ve všech jejích proteovských proměnách, jež skutečně děsí svojí houževnatostí, variabilitou a přizpůsobivostí.

Zkrátka bylo tomu mezi umělci tak, neboť na straně dravého bezohledného a asociálního kapitalismu té doby (jenž se nám ovšem nyní hezky potichu vrací jako bumerang) nemohla žádná skutečně citlivá osobnost stát. A umělci bývali citlivé osobnosti. Nevím, zda to platí ještě i dnes v časech „komerční kultury“.

Ostatně, Jan Werich v komercionalizaci takzvané masové kultury viděl její degradaci už v šedesátých letech minulého století, kdy bývala televize se svým jediným kanálem teprve v plenkách. Zamýšlel se nad tím, jak by asi dopadl Shakespeare, kdyby měl svoji nesmrtelnou tvorbu podřídit potřebám moderního trhu a psát třeba scénáře pro Hollywood. Možná by toho napsal ještě víc, ale už by to nebyl Shakespeare. Ale tolik jen na okraj. A propos, zmínil jsem slovo „kanál“. V kontextu k televiznímu vysílání můžeme ocenit původní význam tohoto slova, jež je synonymní vůči jiným slovům jako například stoka nebo kloaka, teprve dnes, v časech mainstreamového televizního vysílání. Nomen omen!

Češi se rádi tvrdě vypořádávají s minulostí, aby se nemuseli vypořádat s přítomností

Ve svých Italských prázdninách Jan Werich kritizuje typické české „tvrdé vypořádávání se s minulostí“, které správně charakterizuje jako uhýbání před současností, jejíž kritika by byla mnohem prospěšnější, neboť se současností se dá snad ještě něco udělat, zatímco s minulostí už ne. Češi se s ní ale rádi stále a tvrdě vypořádávají. Jakoby se musela celá ta nahromaděná nenávist a Minderwertigkeitskomplex z bezmocné minulosti náhle prudce vytěsnit. Werich při průjezdu Vídní mluví o potřebě „být proti Vídni“, která propukla naplno po říjnu 1918, když tři sta let dřímala v národě jsouc pro jistotu veřejně neprobouzená.

Právě tak po roce 1989 mezi částí českého obyvatelstva vypukla rusofobie, která – nemajíce v tisíciletých dějinách nekonfliktních česko-ruských vztahů jiného zdroje než srpna 1968 – by ale patrně rychle vyšuměla a vyhasla, nebýt cíleného přilévání oleje do jejího plamene ze strany lidí, kteří se „raději mýlí s Amerikou, než aby měli pravdu s Ruskem“. Úsilí těchto lidí o zasazení věčného stromu české nenávisti vůči všemu ruskému bude ale odsouzeno k nezdaru. Neduživý stromeček nemá prostě dostatek živné půdy. Zkrátka, sorry, dámy a pánové. Z toho nic trvalého nebude!

Zvláštním fenoménem doby bylo to, že rusofobie byla naroubována na nenávist vůči všemu „komunistickému“, dokonce i toliko levicovému. Obě fobie se měly takto navzájem doplňovat, podpírat a vyživovat. Sovětský svaz, to bylo zkrátka Rusko. A Rusko mělo atributy všeho totalitního, špatného a opovrženíhodného. Naopak Západ (zejména Spojené státy) se v kontrastu s Ruskem odsouzeným k věčnému zatracení v Pekle vznesl do oblak, kde se nad jeho hlavou náhle zjevily svatozář i boží oko. Viditelné ovšem jen pro některé. Zřejmě pro ty, již se dostalo „požehnání“.

Když dva dělají zdánlivě totéž, není to totéž

Ale proč vlastně tento komentář píši? Protože si všímám lidí, kteří v těchto letech, měsících, týdnech, dnech a hodinách vystupují jako samozvaní mluvčí českého národa, třebaže mluví a jednají toliko ve prospěch jeho pranepatrné části, která nechce nic jiného než se dostat k moci, vlivu, privilegiím a k penězům nebo se k tomu všemu chce prostě vrátit, když už všechno jednou měla a po zásluze o to v několikerých demokratických volbách přišla. Účel těchto „protestů“ je sám o sobě úplně znehodnocuje a bere jim sebemenší nárok na morální rozměr. Je to prostě volba ze dvou možností, z nichž jedna je špatná a druhá ještě horší. Symbolicky řečeno, na pultě se nacházejí Babiš nebo Kalousek. Jeden v obalu, druhý v nálevu. Račte si, prosím, vybrat. Nebylo by lépe navštívit raději jiný krám?

Protože to nejsou protesty ve prospěch svobody, demokracie, nezávislosti, národní hrdosti a státní suverenity (momentálně v nedohlednu), ve prospěch práva, spravedlnosti a pravdy; kdyby tomu tak bylo – tak tomu samozřejmě není – bylo by je možno brát za krok ke katarzi. Ale z těchto protestů a od jejich nositelů náprava společnosti opravdu nehrozí.

Jména lidí, kteří by si takto přáli nastoupit na místa oněch dávno mrtvých osobností dvacátého století, které byly skutečnými mluvčími národních tužeb, potřeb i snů, ale nepřesvědčují. Když dva dělají zdánlivě totéž, není to nikdy totéž. Jan Hřebejk, Ivan Trojan, Jan Hrušínský, Klus a jiní prostě nejsou Jan Werich, Miroslav Horníček, Jaroslav Marvan, Vlastimil Brodský, Miloš Kopecký, Ladislav Pešek, Rudolf Hrušínský nejstarší, Jiří Grosmann, Miloslav Šimek, Jiří Šlitr nebo další osobnosti. Nejsou a nikdy jimi, co se týče oprávněnosti být mluvčími národa i jeho pamětí a svědomím, nebudou. Nenabízejí lidem nic jiného než to, co tady třicet let bylo. A to opravdu není výsledek zasluhující obdiv.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.