Pláčou dobře, ale na špatném hrobě

Ivo Šebestík se ptá po tom, proč se nyní mobilizuje proti oligarchovi ve vládě, když zásadní kauzy jako kupónová privatizace, česko-německá deklarace, bombardování Jugoslávie, četné korupční skandály, církevní restituce nebo případ Juliana Assange nechávaly a nechávají celé roky „demokraty“ zcela klidnými?

Stručně řečeno: Protesty proti Andreji Babišovi diskvalifikují pouhou svojí účastí samotné osoby, které je organizují, které stojí za nimi a které během demonstrací vystupují. Dále je dokonale znehodnocuje naprosto transparentní pohled do tváří lidí, v jejichž prospěch se konají a skutečnost, že momentální špatný výsledek – vláda oligarchy – by měl být nahrazen výsledkem ještě horším, tedy vládou těch, kteří už v ČR vládli.

Pro obyvatelstvo České republiky není opravdu vůbec směrodatné, co si myslí Mádl, Issová, Geislerová, syn Boleslava Polívky, dcera Kocábova a jiní lidé, kteří přicházejí na antibabišovské demonstrace zahrát si na svědomí národa a na bojovníky za demokracii. Svědomím národa nejsou a nikdy nebudou a bojovníky za demokracii už vůbec ne. Dost možná ani sami netuší, zač vlastně bojují a co by mohlo být, nedejbože, výsledkem jejich úsilí.

Jejich akce vlastně představuje nebezpečný precedens. Pokud by se metoda „oprav volebních výsledků“ prostřednictvím organizování demonstrací a matení obyvatelstva v ČR prosadila, nemohla by si být žádná příští vláda jista tím, že dostane prostor v zemi vládnout. Respektive spravovat její záležitosti. Vždycky přibližně polovina voličů zůstává nespokojena s každým volebním výsledkem, takže by se měla ihned vyhrnout na Václavák a na centrální náměstí dalších měst, aby dosáhla revize volebního výsledku ve prospěch svých kandidátů.? No podle těch, kteří organizují a financují současné demonstrace, zcela jistě ano. Tyto „masové protesty“ jsou ale také či především otázkou peněz. Zdá se, že nikdo nemá lepší zisky než neziskové organizace. Jejich „neziskový“ název je tedy, zdá se, dalším z množství nesmyslných označení, jimiž se naše přítomná doba jenom hemží.

Demokracie není vládou lidu, pluralita názorů, je pluralitou jen jednoho mínění, svobodu si zaslouží jen ti, kteří „jdou s námi“, a tak dále. Vítejme v časech, ve kterých se slova co do významu převlékla ve svůj pravý opak. Pravda a láska se staly lží a nenávistí. Tedy alespoň jeden velice nápadný příklad za všechny.

Skutečné „hříchy“ premiéra Andreje Babiše

Tragické a směšné zároveň jsou antibabišovské protesty filmových mikrohvězdiček na hony vzdálených reálnému životu. Každému opravdu soudnému člověku musí být jasné, že doposud právně neprokázané přečiny Andreje Babiše jsou jenom záminkou k jeho odstranění. Že organizátorům těchto demonstrací nejde o právo, spravedlnost, a už vůbec ne o morálku. Ale že ve hře jsou – vedle domácí snahy vrátit se k monopolu na moc a privilegia – také cizí zájmy namířené proti České republice jako takové. Premiér Babiš, třebaže je jako oligarcha v premiérském křesle výsledkem velice neblahého vývoje české politické scény, v níž se standardní politické strany beznadějně vyfaulovaly, na druhé straně zastává politiku, která alespoň některé české zájmy brání.

Především v souladu s ostatními zeměmi V4 (hlavně s Maďarskem) zadržuje nelegální migraci, což činí v odporu vůči dominantním silám ovládajícím evropské mocnosti. Významné pozitivum! Dále souhlasil se zdaněním církevních restitucí, což zase velice vadí klerikálním kruhům doma (KDU-ČSL), v zahraničí i ve Vatikánu. Nenašel sice sílu k tomu, aby výplatu církevních restitucí zastavil zcela, ale aspoň pro státní rozpočet zachránil jejich malou část díky zdanění.

Dalším pozitivem, kterým si Babiš nadělal nepřátele v Bavorsku i doma (opět u KDU-ČSL a části Pirátské strany) je jeho neochota dojednávat se sudetoněmeckými kruhy nějaké kroky, které by poškodily Českou republiku. Sem patří aktuálně jeho odmítnutí dát souhlas k uspořádání příštích Sudetoněmeckých dnů v některém českém městě. Jistě si čeští příznivci „návratu do Říše“ najdou způsob, jako Posseltovy Sudetoněmecké dny propašovat do některého města prostřednictvím „zvacího dopisu“ některé radnice, která se nachází pod vlivem KDU-ČSL. Ale to je už jiný příběh.

Andrej Babiš sice nenašel odvahu k tomu, aby v česko-německých vztazích vrátil na stůl otázku německých válečných reparací, jejichž výše dnes již dosahuje rozměru státního rozpočtu České republiky, ale alespoň „nezlepšuje“ česko-sudetoněmecké vztahy novými ústupky a deformováním výkladu dějin. Nedělá to, co by tyto kruhy a někteří politikové z KDU-ČSL chtěli. Tedy aby se nekonečná míra německých vin z období druhé světové války neřešila, zato aby se dořešily z té velké viny odvozené následné viny české způsobené na vysídlených sudetských Němcích.

A konečně je zde Babišova neochota zničit zcela obchodní a jiné kontakty s Čínou a Ruskem, po čemž volají ti opravdu nejhloupější z nejhloupějších v českém veřejném prostoru, ale co by udělalo ohromnou radost ve Washingtonu.

+++

Popravdě řečeno, protestovat se v českých zemích mělo v podstatě po celých třicet let od listopadu 1989. Důvodů byl bezpočet, vlastně bylo mezi nimi všechno to, co nakonec způsobilo i současnou situaci. Co zničilo důvěru národa v původní politické strany a umožnilo oligarchovi vzít moc do svých rukou. A co hůř, nakládat s touto mocí sice možná špatně, ale přesto mnohem lépe a odpovědněji než ti, kteří dnes tak masivně protestují proti výsledkům voleb a snaží se zfanatizovat davy nejlépe k českému „majdanu“.

Tak především měli Češi vyrazit do ulic a na náměstí v protestu proti proměně českého státu v záložní prostor pro německou ekonomiku a proti ustavení silné závislosti České republiky na Německu jako takovém. Tedy jak proti politice Václava Havla, tak i Václava Klause. Nestalo se!

Kupónová privatizace, NATO, Jugoslávie…

Mělo se velmi hlasitě protestovat proti kupónové privatizaci a dalším privatizačním metodám spočívajícím v absenci zákonného rámce pro jejich provádění. Na taktice zhasnutých světel a umělé leč vysoce efektivní líhni „rychlené“, doslova přes noc na svět přišedší polistopadové „tunelové“ a „kupónově fondové“ buržoazie.

Masový protest se měl zvednout proti zaujetí elévské, extrémně snaživé a „solidární“ pozice České republiky v Severoatlantické alianci, která mimo jiné zapříčinila souhlas českých oficiálních míst s bombardováním Jugoslávie v březnu 1999, ostrakizováním Srbů a konečně s uloupením srbské provincie Kosovo srbskému státu. Ne desetitisíce toliko v Praze ale několik set tisíc lidí po celé republice mělo hlasitě protestovat proti cestě českého prezidenta Václava Havla do srbského Kosova, kde osobně podpořil albánské separatisty z UCK, donedávna ještě zaujímající místo na seznamu teroristických organizací.

Takto se Praha odvděčila Bělehradu za to, že v srpnu 1968 Bělehrad odmítl účast na invazi vojsk pěti států Varšavské smlouvy do Československa! Nemluvě o staletých nadstandardně dobrých vztazích mezi Čechy a Jižními Slovany obecně.

Snad úplně celý národ včetně batolat měl s křikem vyjít do ulic a burácet svůj odpor ve chvíli, kdy část českých „politiků“ a médií docela vážně zvažovala možnost po odchodu Václava Havla nabídnout prezidentský úřad Madeleine Allbrightové!

Česko-německá deklarace a německé poválečné reparace…

Obzvláštním důvodem k protestům měla být již zmíněná skutečnost, že součástí Česko-německé deklarace z 21. ledna 1997, jejíž složkou bylo opětovné (a asi i definitivní) potvrzení toho, že se Česká republika vzdává nároku na vyplacení válečných reparací ze strany Německa ve výši cca 17 a půl miliardy amerických dolarů v jejich kursu po druhé světové válce, tedy asi 306 miliard československých korun v tehdejší měně.

Československo po válce ustoupilo tlaku spojenců, kteří nechtěli opakovat tragický propad Německa, ke kterému došlo, mimo jiné i v důsledku válečných reparací, po skončení 1. světové války. Vítězné mocnosti, včetně Sovětského svazu, se dohodly na tom, že Německo bude platit hlavně zemím, které poškodilo nejvíc. Jako by Československo nejprve ztrátou pohraničí, potom rozpadem státu a konečně šest let trvajícím všestranným vysáváním ze strany nacistického Německa v tzv. protektorátu utrpělo málo?!

No, poválečná republika na reparacích netrvala, následný „socialistický“ stát toto téma také nijak zvlášť neprosazoval, neboť „nebylo na programu tehdejší doby“. A potom, ČSSR do roku 1973 neudržovala se Spolkovou republikou Německo diplomatické styky. No a Havlova polistopadová Česká republika reparace samozřejmě, jak také jinak(!), opět nepožadovala. Tolik nezištného dobrodiní nám (vlastně komu?) od Německa tehdy kynulo, tak proč kalit dobré vztahy kvůli několika stovkám miliard korun, že?

O deklaraci se mluvilo a psalo hodně, její text se vychvaloval do nebe, ale „maličkost“ o reparacích se národu prostě nesdělila. Proč národ zatěžovat prkotinami, když máme všude po světě tolik báječných amerických válek, kterých se můžeme užitečně (pro koho?) účastnit. Současné Ministerstvo zahraničí České republiky tématu reparací na svých oficiálních stránkách věnuje 20 řádek. A šmitec! Také typické. Současná výše německého dluhu vůči České republice je už asi astronomická, ale v uplynulých desetiletích se u nás mnohem častěji mluvilo o odškodnění potomků sudetských Němců, kteří byli z rozhodnutí vítězných mocností z ČSR po válce vysídleni či vyhnáni, než o odškodnění Čechů, kteří šest let nuceně pracovali ne pro sebe a svoji zem, ale „pro Říši“; byli vězněni, týráni, vražděni.

Církevní restituce, Nikulin, Assange…

V České republice zapomněly davy, které se nyní účastní Kalouskovy akce s utajeným názvem: „Hoši zpátky do křesel“, vyjít do ulic také na protest proti obrovským platbám takzvaných církevních restitucí, u kterých nebyl zkoumán původ církevního majetku za posledních tisíc let, zejména katolického majetku (donace feudálů, příjem z feudálních dávek, odpustky, slibem beztrestnosti na onom světě vylákané kšafty umírajících a podobně). Zato výše těchto restitucí dopadne na daňové poplatníky včetně zapřisáhlých ateistů.

Neprotestovalo se proti porušení práva na azyl, které skončilo protiprávním vydáním údajného hackera, Rusa Nikolina do USA, jen proto, aby si několik lidí ve funkcích vysloužilo pochvalu amerického velvyslance. Úplně lhostejní jsou Kalouskovi příležitostní demonstranti, když má být do USA dost možná k doživotnímu trestu nebo i na smrt vydán Julian Assange, člověk, který využil demokratického práva na svobodu slova a naprosto transparentně ukázal obyvatelstvu celé planety, jak smýšlejí a jednají mnozí mocní lidé západního světa. Dar demokracii a svobodě slova k nezaplacení! Místo respektu, uznání a poct má následovat trest? Ale tohle s „Miliónem chvilek kdoví k čemu a proč“ ani nehne! Nijak je nezajímá ani to, jak se tomuto skutečnému demokratu a Novináři s velkým N vede v britském vězení, zda v něm už nepodstoupil torturu či neobdržel injekce, které umí zničit lidský intelekt.

+++

Korupce se zadáváním veřejných zakázek. Nic. Mrtví nebo jinak záhadní sponzoři politických stran. Opět nic. Před spravedlností hladce prchající katarský princ, takto pedofil osvobozený ministrem Pavlem Němcem. Nic, žádné protesty. Podivní prodejci mercedesů, Rumlovi a Čermákovi bratři Helbigové. Také nic. Už dřívější aféry kolem čerpání evropských peněz. Zase nic. Samá voda. Kalousek a jemu podobní, mikrohvězdičky seriálových pláten, zůstávají úplně v klidu.

Jednou snad budeme moci volit mezi dobrými alternativami. Zatím ještě ne…

A takto bychom mohli pokračovat desítky a možná stovky stran, což by mnohonásobně překročilo rozměry obvyklé u článků. Takže Milión chvilek „pláče sice dobře, ale na špatném hrobě“. Ti, které chce postupně posadit na Hrad, do Strakovy akademie, Valdštejnského paláce a do Sněmovní ulice v Praze, tam všude v podstatě těch třicet let byli a to výše zmíněné, jež je jen nepatrným torzem celého sousoší Hanebnosti vytesaného k trvalé ostudě národa, je jejich dílem. Či TAKÉ jejich dílem.

Takže demonstrace vedené proti Andreji Babišovi a jeho prostřednictvím také proti prezidentu Zemanovi a dalším nepohodlným lidem opravdu nebudí ani ty nejmenší sympatie, byť oligarcha u moci je nebudí též. Navíc některé metody babišobijců jsou extrémně nechutné,  viz například jejich útoky na jeho děti a rodinné poměry, žaloby do Bruselu a kdovíkam ještě.

Bohužel platí, že dokud neexistuje třetí cesta, tedy někdo, kdo by opravdu důstojně, čestně a hrdě vedl zemi jako demokrat, vynikající a odpovědný státník dodržující politiku všech azimutů, dostatečně důvěryhodný směrem dovnitř a sebevědomý ven, pak je lepší zvolit ze dvou zel to menší a doufat, že jednou přijdou lepší časy a konečně budeme moci volit jenom mezi dobrými alternativami.

Suma sumarum, Andrej Babiš v čele vlády ČR je sice hodně špatné řešení, ale je přesto nesrovnatelně lepší, než pustit k moci konkrétně ty, kteří vedou tažení proti němu. Pokud se oni dostanou k moci, otevřou se hranice českého státu nelegální migraci, církevní restituce zdaněny nebudou, vládu bude řídit po telefonu americký velvyslanec a v ČR se budou konat Sudetoněmecké dny. A nesporně přijdou i další akce, které zajistí s definitivní platností skutečně úplný a neodvolatelný konec samostatnosti české, jak o ní začátkem 20. století – a zatím jen v souvislosti s Bílou horou – psal francouzský historik a přítel Edvarda Beneše, Ernest Denis.

Ilustrační foto: Autor – Martin2035, CC BY 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=79182076

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.