Náš Mistr Jan?

 Jiří Silný hodnotí význam osobnosti a poselství Mistra Jana Husa pro dnešek, stejně jako pro budoucnost, a nejen tu českou. V souvislosti s dnešním výročím připomínáme jeho text znovu.

Letošního 6. července si připomínáme již 602. výroční upálení Mistra Jana Husa (článek jsme publikovali v roce 2017, nyní 604. výročí – pozn.red). Při kulatém výročí před dvěma roky se organizátoři poněkud rozpačitých oficiálních oslav jak na straně státu, tak na straně ekumenicky spojených církví zejména snažili pokud možno nepřipomínat, že Hus byl radikál a  vyvolal revoluci. Když to mírně zkarikujeme, tak panovala shoda, že byl velmi zbožný katolík, myslel to upřímně, chtěl církev napravit a ne rozdělit. I církev věděla, že je třeba reforem a s Husem to myslela dobře, ale on byl tak nepřístupný kompromisu, který mu nabízeli… A i Zikmund to myslel dobře, ale co mohl dělat, když šlo o blaho říše. Upálení se pak jeví jako politováníhodná nehoda a omyl, ale už je to všechno dávno a byla to taková doba a dnes už jsme jinde. Vtip je v tom, že nebýt Husa a jemu podobných, tak by byla pořád ještě taková doba.

Mistr Jan v kontextech

Karel Kosík v eseji Rozum a svědomí vyzdvihuje „českého intelektuála“ Husa pro jeho schopnost a odvahu posuzovat z hlediska svědomí a  rozumu i instituci nejmocnější, svatou církev. A nesklonit se před tlakem moci, ani nepodlehnout nihilistickému přesvědčování pragmatiků.  Z tohoto osobnostního základu vyrůstá i Husův vliv.  Ale to by nestačilo. Dokázal přesně pojmenovat dobové neduhy a přesvědčit své posluchače, že je, s pomocí Boží, možné poměry změnit. Nápravu viděl ve vnitřní proměně hříšníků i ve společenském převratu. Zejména byl přesvědčen, že církev má být chudá a nikdo nemá být ponechán bez prostředků. Posluchače si nevybíral: stejně naléhavě oslovoval císaře, koncilní otce, pražské měšťany i venkovské analfabety. Zatímco většina debat o nápravě církve a společnosti se vedla latinsky na akademické půdě, on s poselstvím naděje na změnu oslovil obyčejné lidi jejich jazykem.  Neměl ještě k dispozici knihtisk, jako o sto let později Luther, tak neúnavně kázal – nejprve v Kapli betlémské, kam se vešlo až tři tisíce lidí, a když musel opustit Prahu tak i na venkově pod širým nebem. A i kvůli svým posluchačům odmítl odvolat, aby si zachránil život, protože věděl, že by zklamal jejich důvěru a znevěrohodnil tak poselství evangelia, které hlásal.  Jeho poprava vyvolala odpor v širokých vrstvách společnosti. Protestovala šlechta, měšťané i reformní kněží a lid se bouřil. Vypukla revoluce, která otřásla monopolem římské moci světské i duchovní a Evropa už nikdy nebyla jako dřív.

Je obtížné překonat dějinnou propast a věcně posoudit dávné osobnosti v dobovém kontextu. A pak:  jak lze nestraně posuzovat osobnost, která byla tak stranická? Navíc, když zápas, který vedl Hus, není uzavřen, ale v různých formách se vede dodnes. Pravda, svoboda, rovnost, spravedlnost a omezení moci vládnoucích jsou pořád aktuální témata. A tak se postoj k Husovi zpravidla odvíjí od pozice a zájmů příznivců nebo odpůrců. Hus zejména v minulosti často sloužil jako transparent pro současné spory, pod kterým nebo proti kterému se lze šikovat.

Rehabilitace husitství z pera evangelického historika Palackého podstatně přispěla k formování sebeuvědomění moderního českého národa. To ovšem někdy dostávalo podobu pokleslého fangličkářství a i dnes k instrumentalizaci husitství tíhnou některé národovecké proudy.  Profesor Masaryk sice formuloval pro novou republiku heslo: Tábor je náš program a přihlásil se tak kupodivu k nejradikálnější podobě husitství, ale přesto zůstal skeptický vůči radikální revoluční proměně, kterou byla doba těhotná a vyzýval především k „revoluci hlav a srdcí“.   Různě chápaný odkaz husitství byl v počátcích republiky silně přítomen a vedl také ke vzniku Církve československé (husitské), která v moderních podmínkách navázala na církev pod obojí. K Husovi se hlásí i Církev českobratrská evangelická a další evangelické církve, ale i starokatolíci nebo čeští pravoslavní.

Není divu, že se k „pokrokové tradici“ husitství přihlásili komunisté a zejména v radikálním křídle hnutí viděli své předchůdce.  Glorifikace Husa jako mučedníka pravdy a svobody svědomí jim přitom nebránila v pronásledování lidí jiného smýšlení, ať už v řadách církví, občanské společnosti nebo i ve vlastní straně, která si v dobách stalinismu činila podobný absolutní nárok na pravdu jako středověká církev. A je legitimní, že reformní komunisté, jako Kosík, v odporu proti tomu hledali právě u Husa inspiraci pro vizi socialismu s lidskou tváří.

Není také divu, že se dnes, v době obnoveného vlivu české katolické církve, často popisuje husitská doba jako všestranný úpadek. Byl to ovšem především úpadek moci této církve. Je pochopitelné, že neoceňuje dobu, která ji tehdy připravila o 80 % majetku a možná až o 90 % věřících.  Pobělohorská odplata byla důkladná. Přišla likvidace náboženské svobody, stoprocentní rekatolizace i návraty ztraceného majetku. A jak víme, nebyl to zdaleka poslední velký majetkový přesun v našich dějinách. Ale když se podíváme do dnešního Říma, o který nesoutěží tři papežové, jako v době Husově, sedí tam jeden František, kritik vykořisťování, nerovnosti a církevní korupce. Časy se mění, mění se i instituce a posunují se i fronty zápasu o lidskou důstojnost.

Hus nebyl jen náš

Husův význam nelze pochopit, vnímáme-li ho příliš úzce jako aktéra našich národních dějin. Tím nepochybně byl, a to jedním z nejvýznamnějších, ale jeho význam sahá dál. Hus není jen náš.

Hus nespadl z nebe. Navazoval. Husovi předchůdci, reformní kazatelé německého, latinského i českého jazyka připravovali půdu. Všichni věděli, že církev a společnost jsou v krizi a moudří panovníci dávali prostor pro obrodné působení.  Pražská univerzita byla mezinárodní a byla v kontaktu s dalšími centry evropské vzdělanosti. Proreformní hnutí bylo zvlášť důležité spojení s anglickým Oxfordem, které udržoval Jeroným Pražský a Petr Payne. Ti zprostředkovali učení Johna Wycliffa, které Husa silně ovlivnilo. K významným Husovým příznivcům patřili i němečtí duchovní jako Mikuláš z Drážďan.

Hus a husitství měli přímý vliv na světovou reformaci. Martin Luther uznával Jana Husa za svého předchůdce. Také radikálové německé reformace jako Thomas Münzer byli v kontaktu s českým prostředím.  A v 16. století naopak luteránství i kalvínská tradice pronikaly do Zemí koruny české. Už dříve v Čechách a na Moravě nacházeli útulek migranti z pronásledovaných západoevropských křesťanských hnutí, jako byli valdenští nebo novokřtěnci.   V té době nevídaná náboženská svoboda nejen pro panstvo, ale i pro lid, přinesla postupně i zlepšení vztahů mezi církvemi. Česká konfese z roku  1575, která tvořila společný věroučný základ pro utrakvisty, luterány a Jednotu bratrskou představuje velmi ranou formu ekumenických snah.

Po Bílé hoře byl s náboženskou svobodou a ekumenou konec. Všichni poddaní museli přijmout víru panovníka – tedy 90 % tehdejších nekatolíků bylo donuceno stát se katolíky. Někteří emigrovali, další drželi svou víru tajně a přizpůsobili se jen navenek. Na počátku 18 století někteří odešli do Saska, na panství hraběte Zinzendorfa, který umožnil, aby v Ochranově (Herrnhut) obnovili tradici Jednoty bratrské.  Tato Obnovená Jednota bratrská (ochranovská) se posléze stala světovou misijní církví a působí v Africe, Karibiku, Severní Americe a v Evropě. Je známá také jako Moravian Church, Moravians. Působila mezi průmyslovým proletariátem v Manchesteru, mezi Indiány v Severní i Střední Americe i mezi Eskymáky. Typické pro tuto církev je spojování intenzívního náboženského života s prvky komunitního soužití a společnými ekonomickými aktivitami. Do Čech se vrátila až v roce 1860 po vydání protestantského patentu. Po roce 1989 v české provincii převážily evangelikální vlivy ze zahraničí a po dramatické roztržce, se tradičně orientovaná část připojila k Českobratrské církvi evangelické.

Hus jako inspirace

České církevní dějiny jsou komplikované a dramatické – a jsou úzce propojené s mezinárodním děním mnoha podivuhodnými způsoby.  Ideovým otcem Jednoty byl Petr Chelčický, kritický myslitel, který i poté, co se husité ve vážných debatách odhodlali svou víru bránit se zbraní v ruce, zastával radikální pacifismus. Chelčického vliv sahá neuvěřitelně daleko: k jeho odkazu se hlásil nejen Lev Nikolajevič Tolstoj, ovlivnil i Mahátmu Gándhího, Martina Luthera Kinga nebo Nelsona Mandelu.

Sám jsem zažil velmi povznášející setkání s budhistickými poutníky, mnichem a mniškou z londýnské Mírové pagody, kteří přijeli podpořit kritické akce Ekumenické akademie při příležitosti zasedání NATO v Praze roku 2002. Ti dva vykonali před mezináboženskou bohoslužbou za mír, kterou jsme pořádali, pěší pouť z Chelčic do Prahy, aby uctili památku Petra Chelčického. Seznámil jsem se i s nikaragujskou Jednotou bratrskou, která působí zejména mezi původními obyvateli na málo rozvinutém východním pobřeží. Získala mezinárodní uznání za svůj příspěvek k procesu smíření po občanské válce, která v této oblasti byla obzvlášť brutální.

Jsem přesvědčen, že Husovu významu a jeho odkazu můžeme být v dnešní době právi jen tehdy, pochopíme-li jeho úsilí jako všeobecně lidské. K základům Husovy víry patřilo poselství evangelia, že před Bohem jsou si všichni lidé rovni a mají nezcizitelnou důstojnost. Svou vnitřní pravdivostí a svobodou vytvářel prostor i pro sekulární humanismus, který staví na univerzalitě lidských práv a na emancipaci, lidském zrání ke svobodě.

Ilustrační foto: Autor – CC BY 2.5, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=1067419

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.