Spor o ústavu

Právník Miroslav Tejkl vysvětluje, proč prezident M. Zeman nejedná v případě odvolání ministra A. Staňka v souladu s Ústavou ČR a proč to prezidentovi neuškodí.

Současná ústavní krize je v komentářích interpretována tak, jak se to dalo u všech názorových skupin očekávat.

Podle většiny prezidentových přívrženců, prezident ústavu neporušuje, protože má z postu ministra kultury odvolat člověka, který si nezaslouží, aby byl odvolán, naopak je třeba mu za personální zásahy poděkovat. A jmenovat má naopak nevhodnou osobu, která rezortu nerozumí. To je prý důvod (minimálně podle Ovčáčka na twiteru), proč neodvolává a nejmenuje – a je to z těchto důvodů prý správné.

Je zajímavé, že na Andreje Babiše má být – často u stejných lidí – nahlíženo jako na nevinného, dokud nebude pravomocně odsouzen, ale otázka viny Antonínem Staňkem odvolaného Jiřího Fajta je už podle těchto lidí jasná a rozhodnutá teď, takže s ní lze pracovat jako s faktem.

Nedostatečnost předpokladů kandidáta na ministra Michala Šmardy pro rezort kultury lze ovšem těžko zpochybnit.

Buď jak buď, směšují se tu dvě zcela odlišné věci a to:

  1. existence důvodů, proč to prezident nechce udělat (jednoho odvolat, druhého jmenovat) … ty tu přinejmenším podle prezidentova mínění i mnoha dalších mohou existovat,
  2. a prezidentovy ničím nepodmíněné povinnosti určitým způsobem konat podle Ústavy České republiky (ano, ničím nepodmíněné povinnosti – jenom lhůta není stanovena).

Ústava nedává prezidentovi právo či dokonce povinnost hodnotit úkon, který je na něm nyní požadován, eticky, trestněprávně, ekonomicky ani jakkoli jinak.

Je politickou odpovědností premiéra, že návrh na odvolání ministra Staňka podal.

A prezidentův úkol Ústava ČR v čl. 74 stanoví stručně, až suše: Prezident republiky odvolá člena vlády, jestliže to navrhne předseda vlády.“

Čili řečeno obrazně až poeticky „je povinen odvolat Ježíše a jmenovat Jidáše (povinnost jmenovat, stejně nepodmíněná, je v čl. 68) “ – pokud bude mít premiér ministra ve vládě, kterého chce odvolat on nebo koaliční partner, kterému chce premiér vyhovět a pokud chce jmenovat kandidáta, kterého ve vládě chce, opět on nebo koaliční partner, kterému chce premiér vyhovět.

A bude za to nést politickou odpovědnost před občany, … že „odvolal Ježíše a jmenoval Jidáše“. A ještě větší odpovědnost bude pochopitelně nést ten, kdo mu to z titulu koaliční dohody navrhl (v našem případě ČSSD).

Tak to je … a pokud se to někomu nelíbí, ať usiluje o jinou ústavu …

Vlastní demisi ministra samotného (bez role premiéra) prezident ovšem přijmout nemusí.

Tak to dopadlo na jaře tohoto roku, spor se o tom nevedl a dnes to už dávno není na pořadu dne…

•••

Prezidentovým stoupencům se pochopitelně názor a představa, že jejich obdivovaný prezident porušuje ústavu, vůbec nelíbí – a nutno dodat, že jejich favorit jim to rozhodně neusnadňuje.

Proč?

Protože existovala jediná věc, kdy na prezidenta „nikdo nemá“.

A to je lhůta k provedení výše uvedených úkonů, to je prezidentovo případné a možné „otálení“ s odvoláním ministra a následným jmenováním ministrova nástupce.

Je pouze VÝKLADEM ústavy, že by prezident měl konat „bez zbytečného odkladu“ – samotný text Ústavy nic takového neříká, a dokonce i slova „bez zbytečného odkladu“ se dají vykládat různým způsobem.

Ale pozor – nelze úkon, ke kterému je prezident z ústavy povinen, podmiňovat skončením nějakého šetření orgánů činných v trestním řízení – například šetřením ve věci Jiřího Fajta a jeho údajně protiprávního jednání (to měla udělat ČSSD předtím, než se rozhodla navrhnout Staňkovo odvolání). Prezident může sice otálet v čase, ale nemá co podmiňovat splnění své ústavní povinnosti nějakou jinou skutečnosti, s tím, že jinak svou povinnost nesplní vůbec – když ta skutečnost nenastane.

Kdyby prezident nereagoval nebo tvrdil, že musí zvážit okolnosti atd. a oba úkony (ke kterým je podle ústavy jednoznačně povinen) jenom protahoval, mohla by nastoupit různá řešení – soudního typu. Porušování ústavy by ale nebylo ještě dlouho jednoznačné, protože skutečně lhůta stanovena není a „bez zbytečného odkladu“ je pouze výklad ústavy – a pouze soud, až rozhodne, by nepřijatelnost příliš dlouhého otálení mohl konstatovat svým nálezem.

Prezident ale dává nyní už jasně najevo, že tyto úkony prostě neprovede – nikoli že otálí.

Jeho stoupenci to mají tedy nyní o něco těžší  se zdůvodňováním, že prezidentovo jednání v souladu s jeho ústavní povinností je …

•••

Když pominu shora uvedený fakt, že někteří do zblbnutí opakují, že prezident koná správně, protože má z postu ministra kultury odvolat člověka, který si nezaslouží, aby byl odvolán. A že naopak je třeba prezidentovi za personální zásahy poděkovat, neboť by měl jmenovat naopak nevhodnou osobu, která rezortu nerozumí a že takový odpor je prý věcně „dobře“ (Ústava se ale ve vztahových, kompetenčních věcech nezabývá tím, jestli je něco „dobře“), tak jsem (a možná jsem něco přehlédl) zaregistroval tyto dva postoje:

Tvrzení, že řeči o porušování ústavy prezidentem jsou právní formalismus (doc. M. Kroh)

Tím se ale nic neřeší – to se dá použít kdykoli se dostaneme do nějaké obtížné situace s aplikací normy, která nepřipouští více výkladů (a to o ústavních článcích 74 a 68 platí jednoznačně).

A pak jsem v případě docenta R. Valenčíka, ekonoma, který vystudoval matematiku, nalezl zvláštní, netypický přístup k obhajobě prezidentova postupu, který má svou eleganci – pro neprávníka přinejmenším.

Docent Valenčík prostě vychází z prezidentského slibu. Kdyby ho i přímo zvolený (jako tomu v dnešním znění ústavy je) prezident nesložil, do funkce by vůbec nemohl nastoupit, protože by se na něj hledělo, jako by vůbec zvolen nebyl – viz čl. 60 Ústavy ČR.

Slib tedy skutečně hraje významnou až fatální roli (samotné složení slibu).

Valenčík říká zhruba toto:

„ prezident slibuje věrnost České republice a dále říká:

  1. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony.
  2. Slibuji na svou čest, že svůj úřad budu zastávat v zájmu všeho lidu
  3. a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“.

A Valenčík se táže:

„Co má prezident dělat, pokud se v dané situaci dostává do rozporu slib zachovávat Ústavu a zastávání úřadu v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí?“

Je to chytré a potvrzuje to logické schopnosti docenta Valenčíka.

Pro právníka s jeho typickou profesní skepsí není ovšem Valenčíkova argumentace přesvědčivá z jednoduchého důvodu. Kdyby kdokoli (včetně prezidenta – ale i jinde u volených funkcí existují podobné sliby) mohl porušovat jakoukoli část zákonného textu ústavy nebo jiného zákona, pokud by jeho dodržování bylo podle jeho názoru v rozporu se „zájmem všeho lidu“ nebo v rozporu s jehonejlepším vědomím a svědomím“, nastala by džungle. Jde o logický řetězec vývodů vedoucí ad absurdum ve výsledku, protože norma na rozdíl od aplikačního aktu (rozhodnutí) se nevztahuje na nějaký výjimečný případ a jen na prezidenta, ale musela by obstát ve všech případech, které mohou nastat. Mnohdy mluvíme o nespravedlivém právním předpisu, ale už staré latinské úsloví říká, „dura lex, sed lex“, tedy „zákon, třebaže tvrdý, je přesto (platný) zákon“

Takže lze shrnout:

  1. ČSSD svým zbabělým přístupem před nátlakem tzv. kulturní fronty, udělala z předtím „neviditelného“ Staňka hrdinu a sama se vmanévrovala do nezáviděníhodné situace, kde může jen ztrácet, ztrácet a zase jenom ztrácet.
  1. Premiér Babiš se k ČSSD zachoval korektně a v souladu s koaliční dohodou. Podání kompetenční žaloby premiérem by už byl navíc bonus pro ČSSD.
  1. Prezident porušuje ústavu v míře, kdy namísto pouhého otálení (které mu není zakázáno – jen výkladem Ústavy a navíc mnohoznačným), vyjadřuje otevřeně nevůli odvolat ministra Staňka (čl. 74), ale i nevůli jmenovat jeho nástupce (čl. 68). K podmiňování takového kroku čímkoli jiným (nějakým skončeným šetřením) není z Ústavy oprávněn.

A ještě na závěr:

Já znám Miloše Zemana od roku 1992.

ČSSD ho zná stejně tak dlouho a přesto to vypadá, jakoby ho pořád ve skutečnosti neznala.

Zeman je ve druhém volebním období – vzhledem ke zdravotnímu stavu a věku už posledním, protože nemůže být zvolen dvakrát za sebou a po jeho nástupci je další Zemanova kandidatura nepravděpodobná.

To, jestli porušuje ústavu, ho nezajímá – zajímají ho jen případné skutečně možné následky jeho konání, které může v této věci klidně zanedbat. Žádné odvolání mu ve skutečnosti nehrozí – přes zoufalou snahu pravdoláskařské party zákonodárců vedených příznačně Láskou a spol. (ještě chybí nějaký ten pan Pravda, když je tu pan Láska). A kdyby přece jen musel něčemu takovému čelit, bude to pro něj jen další výzva, která mu takříkajíc naleje novou energii do žil, jako se to stalo mnohokrát v minulosti v případě výzev jiného druhu. Je pln sebedůvěry o tom, co dělá, o sobě nikdy nepochybuje, ničeho se nikdy nebojí, nebál a bát nebude. Nikdy neprojevil slabost, ať byl v jakékoli šlamastyce. Na své přívržence má neskutečný vliv a respektují ho další – až do oné plus minus poloviny. Nelze ho podplatit penězi (jak smutně konstatoval kmotr Mrázek), stačí mu chleba se sádlem a knížky.

Popularita ho ovšem zajímá, ale i tady vítězí – tak, jak věc se Staňkem podal, mu ve veřejnosti moc neublíží – spíš naopak. Lidé jeho argumentaci rozumí, je pro ně přijatelná a logická, a otázku, jestli je něco skutečně v souladu s ústavou, jeho stoupenci moc neřeší.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.