Za mír vděčí Evropa vojenské síle USA

K čemu USA potřebují slabou a mírovou Evropu? A proč není mír v Evropě dílem Evropské unie?

Samo Burja a Matt Ellison na stránkách amerického časopisu o zahraniční politice National Interest napsali esej o tom, proč Spojené státy dávají přednost slabé a mírové Evropě.

  • Jako srovnávací názorový text doporučujeme čtenářům výtah článku z Foreign Affairs zde.

Spojené státy mají obrovský vojenský rozpočet. Čtyřikrát větší než Čína a dvakrát větší než ostatní země NATO. Ve skutečnosti je tak velký jako rozpočty Číny, Saúdské Arábie, Ruska, Velké Británie, Indie, Francie a Japonska dohromady.

USA mají celkem asi 800 základen po celém světě. Některé jsou zděděné po bývalých evropských velmocích, Británii nebo Španělsku, jiné jsou výsledkem vyjednávání s hostitelskými zeměmi nebo součástí spojenecké politiky.

Podle standardního vysvětlení je Amerika benevolentní a poskytuje světu bezpečnostní deštník, který zajišťuje stabilitu světového řádu i ekonomiky.

Evropa je od roku 1945 relativně mírovou, ačkoliv má velmi konfliktní historii. Evropské velmoci, píší autoři, z minulých válek vyvodily závěry a podpořily vznik institucí jako EU nebo NATO – 75 let míru je výsledkem reflexe válečných devastací Evropy.

Kdyby to ale byla pravda, proč by USA dotovaly evropskou bezpečnost, ptají se autoři. Akceptovat toto vyprávění totiž znamená špatně chápat dějiny poválečného evropského míru a geopolitickou dynamiku, která vede buď k válce, nebo k mírové koexistenci. Evropský mír má jiné vysvětlení než vzpomínky na válku: efektivní odzbrojení a podřízení se americké sféře vlivu.

Nejedná se o finanční dynamiku postavenou na principu něco za něco. Pokud tedy chceme rozumět evropskému míru, musíme se podívat na to, jak k němu přispělo odzbrojení a americká sféra vlivu.

Evropské země jsou nyní do značné míry neschopné samostatně vojensky jednat proti sobě nebo komukoliv jinému. USA se staly pro Evropu garancí bezpečnosti až po krajní, jadernou, možnost. NATO dotlačilo členské země k vybudování specializovaných armádních jednotek. Taková struktura armády nedovoluje nezávislé vojenské akce, brání vojenské nezávislosti jednotlivých zemí a vytváří závislost na USA.

Od roku 1945 USA blokovaly samostatné vojenské akce spojenců. Během Suezské krize v roce 1956, když egyptská vláda znárodnila Suezský průliv, se Británie, Francie a Izrael pokusily o vojenskou akci proti Egyptu – Spojené státy se místo podpory spojenců spojily se Sovětským svazem, svým rivalem. Krize skončila ponížením spojenců, zvláště pak Velké Británie.

Francie se tento trend snažila zvrátit. Prezident Charles de Gaulle chtěl udržet nezávislý status a velmocenské postavení Francie, takže učinil řadu kroků včetně stažení se z NATO (v roce 1967 „vykopl“ americkou armádu z dvanácti francouzských leteckých základen). Ačkoliv se Francie v roce 2009 plně vrátila do náruče NATO, uchovala si schopnost efektivně zasáhnout v severní Africe, oblasti bývalého koloniálního vlivu. Dnes je Francie jednou z mála zemí v západní Evropě bez americké vojenské základny.

Také geopolitika Ruska zpochybňuje platnost vyprávění o evropském míru. Vzpomínky na obrovskou válečnou devastaci za „Velké vlastenecké války“ vzbuzují, spíš než pocit „nikdy víc“ či touhu po politické integraci do Evropy, nacionalistický militarismus. Rusko si udrželo status mimo sféru vlivu USA, může jednat nezávisle v rámci ruských bezpečnostních zájmů. Rusko je v Evropě jediným státem, který kultivuje vlastní sféru vlivu mimo – nebo v konfliktu s – USA.

Spojené státy mají vojenskou převahu celosvětově. Znamená to, že mají jenom několik rivalů, kteří mohou jednat samostatně a jednostranně, například Rusko nebo Čínu. Většina států v americké sféře vlivu se spoléhá na Washington jako na garanta bezpečnosti.

Výsledkem je, míní autoři, odzbrojení států v americké sféře vlivu, které oslabuje regionální konflikty nebo jim přímo předchází. Příkladem je právě Evropa, kde války byly po staletí běžné. Některé země Evropy jsou na USA závislé dokonce tak, že by bez jejich intervence neexistovaly: příkladem jsou Bosna a Hercegovina či Kosovo, součásti bývalé vojensky neutrální, ale nezávislé, Jugoslávie. Ta se rozpadla, a Chorvatsko, Slovinsko, Černá Hora a v budoucnu zřejmě i Makedonie a Bosna a Hercegovina jsou, resp. stanou se členy NATO.

Některé malé země za svou existenci vděčí USA. Obrácenou stranou mince je, že vojenská moc USA vedla k fragmentaci a izolaci zemí aspirujících na postavení vojenských velmocí. Dokonce i vůči Rusku se Spojené státy snažily o fragmentaci a neutralizaci. Barevné revoluce v postsovětském prostoru posílily sféru vlivu USA a Rusko na ně odpovědělo vojenskými akcemi v Gruzii a na Ukrajině.

Současný evropský mír, uzavírají Burja a Ellison, není výsledkem fungování moderních panevropských institucí, je důsledkem současného Pax Americana.

Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.