Východ EU zůstává na okraji. Vyhovuje to

Veronika Sušová-Salminen píše o tom, proč absenci představitele východního křídla ve vedení EU nelze vidět jako důsledek špatné reputace skupiny V4.

Jak se zdá, východní křídlo členských zemí EU při posledním rozdělování nejvyšších postů v EU „ostrouhalo“. V našem tisku se věc samozřejmě diskutovala v rámci současné babišiády a s ohledem na skupinu V4. Zkrátka Andrej Babiš udělal chybu, že se spojil s ostatními zeměmi V4, protože ta má v EU špatnou reputaci. Ovšem tato argumentace moc nevysvětluje, proč se nepodařilo prosadit kandidáta z dalších celkem sedmi zemí EU z východu? Nebo proč dobrá reputace zemí Visegrádu v minulosti nepřinesla těchto zemím vlivná místa ve vedení EU?

Zřejmě tak nejde jenom o skupinu V4 a její post-migrační reputaci, ale o něco obecnějšího a souvisejícího s okrajovostí regionu a s jeho malým vlivem z hlediska ekonomiky i jinak. „Zahraničně vlastněné ekonomiky“ (Piketty a spol.) se nejspíš dost těžko prosazují do vlivových pozic Evropské unie. Hospodářská závislost stěží plodí silné politické postavení. A samozřejmě tu najdeme souvislost i s kulturními reprezentacemi těchto nerovností v podobě například opatrovnického orientalismu západu vůči východu. Zkrátka a dobře, nejde prvoplánově jen o věc reputace V4, jde spíše o problém systémový. Ti na okraji zůstávají na okraji i při rozhodování a jsou spíš zneviditelněni. Tomu, že by EU v praxi fungovala podle svých hodnot, zatím nenasvědčuje nic, EU je i nadále hierarchická a mocenská organizace.

Od roku 2004 se v nejvyšších postech Evropské unie prostřídali celkem 2 Poláci. Donald Tusk působil na postu předsedy Evropské rady, Jerzy Buzek jako předseda Evropského parlamentu. Oba Poláci to ze všech členských zemí východního křídla dotáhli symbolicky nejvýše, pokud bereme v úvahu posty předsedy Evropské komise, předsedy Evropské rady, předsedy Evropského parlamentu a guvernéra Evropské centrální banky. Nikdo z východního křídla se zatím nestal vysokým představitelem pro zahraniční věci EU.

V Barrosově první Komisi (2004-2009) to na funkci místopředsedy dotáhl Estonec Siim Kallas, v druhé Barrosově Komisi (2009-2014) se jednalo znova o Estonce Siima Kallase a navíc Slováka Maroše Šefčoviče. Podobně tomu bylo i v zatím poslední Komisi Junckerově, kde byl místopředsedou Šefčovič a jeho lotyšský kolega Valdis Dobrovskis.

V období 2004 až 2014, tedy během prvních 10 let členství, lze jenom těžko mluvit o nějaké špatné reputaci V4 – ta se stala realitou až v souvislosti s migračními kvótami EU a s nezvládnutou migrační krizí v Evropské unii, která byla nejintenzivnější mezi roky 2015 až 2016. A samozřejmě s nástupem národních konzervativců v Polsku a v Maďarsku – tj. Práva a spravedlnosti (2015) a Orbánova Fideszu (2014). Přesto ovšem východu připadla jen dvě místa místopředsedů EK, jednoho předsedy Evropské parlamentu, Jerzyho Buzeka (2009-2012) a v roce 2014 předsedy Evropské rady.

Euroskepticismus a nezastoupení spolu nejspíš souvisejí

Jestli se v Evropské unii do roku 2014 s reprezentanty východu EU začalo trochu počítat (a myslím si, že jedna pozice v úzkém vedení Evropské unie je odpovídající síle regionu, který čítá při rozpočítání na poměry v EP 26, 7 % zástupců) tak dnes tomu tak očividně není. Je to chyba, která ale vyhovuje. Představa, že „rebely“, kteří nemají ony mýtické „evropské hodnoty“, prostě (potrestáme) izolujeme, je mylná a spíš bude podporovat euroskeptické hlasy. Poslední studie ukazuje, že s nízkou mírou reprezentace v Evropském parlamentu souvisí také volební účast, resp. neúčast v evropských volbách. Souvislost s euroskepticismem je tak nabíledni i s ohledem na viditelnější místa v Komisi (kromě těch automatických).

Jde o ne moc dobře pochopitelnou chybu, protože východ EU není jenom skupina V4, jedná se také o další skupinu zemí: tři pobaltské země, Slovinsko a Chorvatsko, Bulharsko a Rumunsko. V rámci těchto celkem sedmi zemí tu bylo dost možných politiků z obou koaličních frakcí – jak z EPP, tak i ze S&D. A o kandidátech z Bulharska a Rumunska se ohledně nominací i hovořilo. Nakonec se ovšem neprosadili – vedení EU je tak rozděleno mezi Francii a Německo, Belgii jako zástupce menších zemí v EU (veskrze západoevropskou zemi) a dvě velké země jižního křídla – Itálii a Španělsko. Obě přitom mají specifické postavení i v rámci jižního křídla a jak vidno, italské populistické rebelování není na překážku. Skupina V4 samozřejmě neprokázala příliš strategického talentu a v rámci rozdělování vysokých postů zastávala jen typicky negační postoje „ne“, ale nedokázala se shodnout na vlastním kandidátovi, což už samo ukazuje, že s jednotou skupiny to opravdu tak horké nebude. Je téměř jisté, že rozdělování dalších portfolií v nové Komisi se v duchu visegrádské „solidarity“ neponese ani náhodou. Kromě toho, V4 nekoordinovala svoje kroky s ostatními zeměmi východního křídla – hra na vlastním písečku je v EU obrovskou chybou.

Toto nové dělení mocenské osy v EU, Francie-Německo a jižní periferie, lze dát do kontextu nedávných diskuzí, které v rámci příprav rozpočtu EU hovořily celkem jasně o novém dotačním důrazu na jih. Aby bylo jasno, jih nepochybně zdroje potřebuje vzhledem k velkým sociálním a ekonomickým problémům posledních let. Velká recese se jižních ekonomik EU skutečně silně dotkla – z krize vyšly velmi oslabené. Ovšem pokud bude podpora jihu nástrojem k trestání východu, potom si EU zadělává na další problémy.

Slepota vůči nerovnostem jako „liberální“ program

Polsko a Maďarsko ve skutečnosti euro-centru kritiku východní periférie velmi usnadňují. Národně a sociálně konzervativní Orbán a Kaczyński umožňují odvrátit pozornost od reálných podmínek periférie k hodnotově morálním hodnocením spojeným s kvalitou demokracie a absencí liberálních hodnot. Otázkou se tak nestává „proč“, ale „že“.

Problémem je, že (neo)liberálové na východě nenašli odvahu k tomu, aby periferní postavení chápali jako problém k řešení – jejich model byl a je postaven na imitaci. Problémy na periferii spojené s levnou pracovní silou a nízkými daněmi, se státem, který se nestará až tak o občany, jako spíš o kapitál, s prekarizací práce, ale vlastně i s prekarizací relativního blahobytu východní (neo)liberálové roky nijak neřešili. Orbán a Kaczyński tuto mezeru prostě využili ve svůj prospěch (pikantní je, že minimálně Orbán byl do nedávna sám oním východním (neo)liberálem). Programem (neo)liberálů na východě bylo imitovat, podbízet se dál zahraničním investorům, vytvářet pro ně „vhodné“ podmínky (čti zajistit jim maximální zisky a minimální náklady), odkývat evropskou politiku jako nenápadný statista a doma mluvit o potřebě více se snažit, lépe dohánět a popřípadě se zase uskromnit či připlatit si. Sám západ ale oslabil pod tlakem důsledků Velké recese, nástupu Číny (ta zpochybňuje symbiózu demokracie a volného trhu), katastrof, které přinesl „vývoz demokracie“ na Blízký východ a konečně migrace, a imitační (neo)liberálové na východě ztrácejí očividně svoji domácí autoritu. Migrační kvóty a odmítnutí evropské migrační politiky v roce 2015 (poté, co Angela Merkelová udělala rozhodnutí, které ostatní členy EU postavilo před hotovou věc) se stalo jen viditelným projevem toho, že východní země EU díky tomuto vývoji vypadly z role, kterou jim centrum přidělilo již v okamžiku započetí přístupových jednání.

Do české diskuze jen velmi nejistě pronikají takové problémy jako jsou mocenské nerovnosti či politická ekonomie (slovo, které je stále tabuizováno), takže je pak mnohem jednodušší tvrdit, že východ si za svoje prohry může výlučně sám, a že platí za to, že se „odchýlil“ od následováníhodných vzorů. Jenže je to složitější. Orbán, Kaczyński nebo v jiném smyslu Babiš představují důsledky systémových posunů a přeměn, které naplno rozjela Velká recese. Krize západních modelů se nepochybně musela promítnout i na periferii, ovšem v centru dělají, jako by o tom nic nevěděli. Zdá se tak, že EU jako celek si vybrala v případě rozdělení vlivných postů v EU strategii, která spadá do těch nejlepších tradic evropských impérií. Rozděl a panuj. Součástí východní frustrace tak nepochybně je i to, že třicetiletá cesta zpátky do Evropy dopadla tak nějak jako vždycky v dějinách…

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.