Izrael stále bedlivěji sleduje vývoj v EU

Ondřej Krátký píše o motivacích i intenzívním zájmu státu Izrael o zformování nového vedení EU, a tím i evropské politiky vůči Blízkému východu.

Stát Izrael přikládá velkou důležitost tomu, kdo stanul či stane v čelných funkcích aparátu EU. Rozdělení těchto rolí totiž do značné míry předurčí evropskou politiku k Blízkému východu jak v jeho celosti, tak i ve vztahu k oběma zdejším hlavním rivalům – Íránu a právě Izraeli.

Zatímco původně „antisystémového“ Trumpa si byl Tel Aviv schopen poměrně rychle získat na svou stranu, se současnou věrchuškou EU to tak jednoduché být nemusí. Tím spíš, že u Trumpa bylo vše snazší – tu ráznější část izraelského vedení s ním spojoval odpor k politice Obamy a Clintonové, a to nejen pokud jde o atomovou dohodu s Íránem. Ačkoli u ní je možné, že tu prostě Trump vzal izraelský pohled za vlastní i jaksi ex post. Stejně tak se dá ptát, nakolik se Trump stal svou nadstandardní podporou Izraele „systémovým“ – resp. zda to spíš není tak, že Izrael v posledních letech učinil (společně s Trumpem, Boltonem, částí Visegrádu i dalšími geopolitickými „evangelikály“) určitý „ultrapravicový coming-out“. Ten mu sice (objektivně, tj. z pohledu „mezinárodního společenství“) na systémovosti nepřidá, (subjektivně, tj. z pohledu Tel Avivu) je ale největší prevencí „levicového vyměknutí“ a vystavení se na pospas tomu, co Izrael „často, dobře a rád“ vnímá jako bezprostřední (arabskou) hrozbu ve svém okolí.

Politická krajina EU je ale podstatně barvitější, než ta americká – a až se chce říct, že teprve při pohledu na ni se ukáže, kdo je opravdový demokrat. Stále víc lidí tak rozčiluje svou „drzou nepřehledností“, věčným diskutováním (tam, kde jsou přeci potřeba radikální činy), případně právě svou notorickou „vyměklostí“. Pravdou zároveň je, že hranice mezi demokracií (jíž projevem by mělo být přesvědčení voličů o možnosti ovlivnit chod věcí) a plutokracií (resp. vládou elit či jakýmsi zvláštním nepotismem kombinovaným s prapodivnou meritokracií, kdy stále stejní lidé dosazují další stále stejné lidi na základě jakýchsi zásluh či emeritnosti; viz např. jmenování Lagardeové do čela ECB) je v současné EU docela nejasná.

Toto vše pochopitelně Izrael vnímá v rámci svého, jak na EU, tak na USA nezávislého strategického plánování, pochopitelně včetně vícera dlouhodobých scénářů. Pro jakékoli další strategické predikce týkající se Evropy (resp. EU) je tak z pohledu tzv. „Židovského státu“ momentálně klíčové zejména následující:

– kdo je v aktuální (relativně nepřehledné) změti všemožných EU-panáků skutečným decision-makerem a kdo doopravdy jen loutkou, kterou si vodí vyšší zájmy (a ideálně čí tyto zájmy jsou)

– jaký je postoj nejvyšších reprezentantů EU a jejich okolí vůči Íránu a jak se staví ke spolupráci s ním na všech úrovních (včetně té bezpečnostní)

– jaký je postoj jednotlivých reprezentantů i hlavních frakcí v rámci EU vůči Íránu a jeho regionální politice

– jaký je postoj k migraci a integraci cizinců v rámci Evropské unie a jí nabízených sociálních programů

– jak se do budoucna bude vyvíjet vztah EU s USA a kdo (která frakce / jednotlivci) je hlavním nositelem protiamerických nálad obecně; protitrumpovských pak konkrétně

– jaké jsou přirozené ideologické názory týkající se evropské identity na pozadí postojů k islámu, a tedy i možnosti klíčové aktéry přirozeně ovlivňovat či nacházet podporu pro další posilování proizraelských názorů v rámci EU

Dále jsou samozřejmě průběžně získávány co nejdetailnější informace o platebním nástroji INSTEX, podobně jako ale i míře (vnitro)evropské integrace (tj. jednotlivých států v rámci EU), případně s tím souvisejícími postoji ke společné politice s vlivem vně EU (tj. hlavně případnému „ministerstvu“ armády a zahraničí, resp. společné vládě i metodě rozšiřování pravomocí hlavy EU). U všech klíčových činitelů je vyhodnocována míra jejich vlivu, stejně jako (ne)závislosti a možnosti ovlivnění jich či jejich okolí.

Míra (zvyšující se) izraelské zpravodajské aktivity v Bruselu je přitom úměrná rizikům, která Izrael přičítá jak případnému a) „proíránskému“ směřování EU, tak b) stavu, kdy Izrael ztratí (případně výhledově jednotně vedenou, a tedy i jednotně směřovanou) EU coby svého bezvýhradného ochránce. Spíš menší roli zde pak hrají menší, ačkoli mediálně zveličené symptomy jako snižování využitelnosti odkazu holocaustu k podpoře cílů moderního Izraele (= téma přes veškerou snahu reálně již skoro nikoho nezajímá, k danému cíli tedy postupně přestává sloužit), šíření islámu či dynamická demograficko-etnická proměna EU jako takové. Izrael v EU stále ještě identifikuje některé instituce, jednotlivce či případně i „jevy“ jako využitelné opory, aktivně ale již počítá i s variantou, že výhledově může ztratit i je.

Až donedávna žil totiž Tel Aviv s vědomím, že „je zde“ sice Írán a Hamás; stále však tu byly i USA – a Evropa. USA jsou nicméně daleko a Trumpův osud je nejistý. Kromě Ruska, které ovšem (nejen na Blízkém východě) uplatňuje multivektorovou politiku, tak zbývá už jen EU. A pokud „padne“ i ta, pak tu z pohledu Izraele k a) ohrožení Íránem a b) tlaku Hamásu přibude i c) vakuum tam, kde bylo ještě donedávna poslední rozumné útočiště a opora. Zastánce, kterého si Izrael jak vychovával, tak se na něj naučil spoléhat.

Pokud tedy situaci nahlédneme izraelskými očima, pochopíme význam, který telavivští stratégové důsledné analýze současného stavu (a predikci dalšího vývoje) v Bruselu se stále větší oprávněností přikládají.

Článek publikujeme ve spolupráci s webem Rebuildsyria.cz, který se věnuje oblasti Blízkého východu a Sýrie.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.