Trpaslíkům se musíš klanět hluboko

Ivo Šebestík píše o výmluvnosti vztahu trpaslíků ke skutečným osobnostem kultury.

Byl to polský básník a autor aforismů jménem Stanisław Jerzy Lec, kdo je autorem výroku o trpaslících, kterým je nutno klaněti se hlouběji, nežli velikánům. Vskutku, velmi obrazné to rčení, při kterém je velmi snadné představit si celý výjev v dokonale pestrých barvách.

Skutečně velcí lidé – míněno dílem, nikoliv postavou – ničí sehnutý hřbet vidět nepotřebují. Ani Bůh pochopitelně nemá zapotřebí, aby se mu lidé klaněli a projevovali tak podřízenost způsobem, jaký znají například psi. Zato trpaslíci duchem, tvorbou, myšlenkami, zásluhami i významem, hledí bez ustání, jak by na sebe upozornili. Ba se i proslavili, bude-li to možné. A dělají pro to vše, hlavně však ostudu sobě. Komu shůry nebylo dáno, ten to nekoupí ani v apatyce, ani na Letenské pláni.

Kdysi dávno žil ve starém Řecku jistý Hérostratos. Jeho jméno mělo být pro příští věky pohřbeno skrze takzvané „damnatio memoriae“, což je jistá forma vyškrtnutí z historie, tedy něco, co časem nejspíš (a po zásluze) postihne i naprostou většinu českých politiků polistopadové éry. Ale to jen na okraj.

Ten dávný Hérostratos pocházející z prostředí, ve kterém se v podstatě zrodila evropská kultura, nebyl ani básník, ani filozof. Neproslul v malířství, sochařství ani v matematice. Nepozoroval pohyby nebeských těles, nepsal epigramy a dramata už vůbec ne. A neupozornil na sebe ani žádnou Pythagorovou či Eukleidovou větou. Nevyskočil s výkřikem „heuréka“ z vody, nepadl u Thermopyl a nebyl to ani Hector ani Achilles od války trojské.  A tak zmíněný Hérostratos alespoň podpálil v pořadí třetí div tehdejšího světa – Artemidin chrám v Efesu. Co jiného mohl chudák dělat, aby se zapsal do myslí svých spoluobčanů.

Ostatně jako jeden mladík z jisté Čechovovy povídky, který přiběhl nadšeně domů s tím, že se o něm psalo v novinách. Nic slavného – myslím, že něco ukradl. Ale byl pro tu chvíli slavný. Zdá se, že z podobného důvodu byl také zabit John Lennon, a to jistým Markem Chapmanem, údajně jeho fanouškem. Chapman, který se po vraždě idolu málem celé evropské generace (i generací příštích) úplně v klidu posadil na chodník a čekal na své zatčení, docela prostě konstatoval: „Chtěl jsem se proslavit.“

Na aforismus Stanisława Jerzyho Lece, na Hérostrata i na vraha Lennonova si vzpomenu vždy, když někdo, kdo za sebou nemá žádné pozoruhodné dílo a je národu vcelku ukradený, začne útočit – a zpravidla velmi hloupě – na osobnost, která takovéto dílo v některém uznávaném a prospěšném oboru vytvořila. Je sice pravda, že „orel much nelapá“, ale jed hadem vystříknutý z trávy přímo do očí přesto může pálit. Zejména pokud si ona osobnost (v již důstojném věku přinášejícím větší citlivost na ohavnosti) ještě nepovšimla, že se časy po čertech změnily a že úcta a respekt k osobnostem přestávají platit. Na jejich místo nastupuje neúcta oné Lipovetského „Éry prázdnoty“.

Ano, je řeč také (a mimo jiné) o těch trpaslících, kteří se v čase životního jubilea Karla Gotta snaží vymazat tuto po téměř šest desetiletí působící stálici české kultury. Odhodit ji na smetiště, aby už nezacláněla jejich hypermoderní antikultuře. Tito bezejmenní se útoky na Gotta snaží zviditelnit. No budiž, přejme jim to, když nemají jiné cesty ke Slunci. Zároveň ale takto chtějí zřejmě vypudit z kulturně vyprázdněné přítomnosti dost možná celou epochu, ve které se česká kultura kupodivu – kdo by to byl býval řekl? – rozvíjela, a to i navzdory represívnímu politickému a málo funkčnímu hospodářskému systému.

Patrně nejde ani tak o Karla Gotta osobně jako o zúčtování s celou českou kulturní minulostí, možná už od Nerudy a Mánesa až na samotný práh současné kulturní nicoty. Zúčtování s kulturou, kterou zřejmě nenávidí, neboť přesahuje jejich obzor, chápání i možnosti. Nějak intuitivně tito malí Hérostratové tuší, že oni sami nikdy žádné proslulosti nedosáhnou. Nejenom proto, že se jim na větší výkony nedostává talentu, píle ani sil, ale vůbec proto, že současnost je ve všech ohledech tak nějak efemérní.

Je jako roj mýdlových bublin vypuštěný do vzduchu. Je jako jepičí tanec nad vodami a blikání světlušek v metanovém ozónu bažin. Přítomnost, ve které nic netrvá, vše míjí, ztrácí se, vyháněno tím, co se ihned dere na světlo, aby to s prvním paprskem světla okamžitě zablikalo a zhaslo. Bez sebemenší naděje na trvalý zápis do paměti lidí. Všechno v současné takzvané kultuře mizí dřív, než se to stačilo zformovat. Kdepak sláva na šedesát let! Něco takového jednou odejde s Karlem Gottem, stejně jako hvězdné herectví odešlo s Janem Werichem, Vladimírem Menšíkem, Milošem Kopeckým, Jiřím Sovákem nebo s Rudolfem Hrušínským, nejstarším toho jména.

Přišly písničky bez melodie, se slovy bez myšlenky a bez obsahu (v tom lepším případě!). Jeden jediný rytmus na pět stovek „písní“ vystříhaných z jediného kusu plechu. Co Čech, to seriálový herec a frontman nějaké kapely. Pokud možno v jedné osobě. Zkrátka dva v jednom: šampón i kondicionér! Kdepak, z takto vypěstované „kultury“ žádná trvalá sláva už nepoplyne.

Asi proto tolik jedu zpěvákovi staré éry k osmdesátinám. Naštěstí, útočících trpaslíků přece jenom zase tak mnoho není…

Ilustrační foto: Autor-  Magnussen, Friedrich (1914-1987) – Stadtarchiv Kiel, CC BY-SA 3.0 de, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=69630839

 

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.