Unikátní ruská chudoba

Poslanec Dumy Oleg Smolin (KSRF) ve svém článku poukazuje na problémy aktuální sociální a hospodářské situace v Ruské federaci.

V polovině května tohoto roku se v Petrohradu uskutečnilo třetí Ruské sociální fórum. Toto shromáždění se sešlo po dlouhých třinácti let. Sami organizátoři, kterými byli především levicoví intelektuálové, vědci, pedagogové, různá levicová uskupení všemožného politického zabarvení a občanská politická hnutí, se obávali, zda se akce podaří, neboť politická i společenská situace se v Ruské federaci za uplynulých třináct let výrazně změnila a i globální situace také doznala podstatné proměny. Nakonec se sešlo na 360 účastníků, především středního věku, ale byli přítomni i mladí lidé, studenti, aktivisté z mnoha regionů RF. Jedním z těch, kdo svojí autoritou přispěl k úspěšnému průběhu fóra, byl i výrazný, dlouholetý levicové politik, poslanec ruské Dumy (parlamentu) za Komunistickou stranu Ruské federace Oleg Nikolajevič Smolin. Je to filosof, vědec, člen-korespondent Ruské akademie vzdělávání, první místopředseda výboru Státní Dumy pro vzdělávání a vědu. Za zmínku také stojí, že je od mládí téměř slepý. Je proto aktivní v řadě institucí pečující o postižené občany, je i prvním místopředsedou ruského paralympijského výboru.

V průběhu Ruského sociálního fóra jsem ho požádal o shrnutí jeho zajímavého vystoupení a před několika dny jsem obdržel jeho text, o který se chci podělit s českými čtenáři. Jiří Málek

Výraz „unikátní ruská chudoba“ použila poprvé vicepremiérka ruské vlády pro sociální otázky (nyní pro kulturu a sport) Olga Goloděcovová a měla se vztahovat k chudobě pracujícího obyvatelstva. V dekretu prezidenta Ruské federace ze 7. května 2018 číslo 204 se vyjmenovává jako jeden z nejdůležitějších národních cílů snížení chudoby během následujících šesti let, a to celkem dvakrát. Přesnější plán ale nemá ani vláda, i když některé útržky takového plánu do tisku pronikají. Nicméně, před jeho definováním je nutné vědět, o jaké chudobě se hovoří.

Podle oficiální statistiky z dubna 2016 vypadá počet obyvatel s příjmy, které jsou nižší než je životní minimum, následovně:

1995 – 36,5 (24,8 %)

2000 – 42,3 (29,0 %)

2005 – 25,4 (17,8 %)

2010 – 17,7 (12,5 %)

2015 – 19,5 (13,3 %)

2017 – 19,3 (13,2 %)

2018 – 18,7 (12,9 %)

Jak je vidět z těchto čísel, chudých je více než v roce 2010. Ovšem jako analogie s volbami je tu možné říci, že není důležité, kdo dostává příjmy, ale to, kdo to počítá!

Spotřebitelský koš v Ruské federaci

Spotřebitelský koš, na základě kterého se počítá ruské životní minimum, je více než skoupý, a přitom došlo až do roku 2020 (včetně) k jeho zmražení. Navrhuje chlebně-bramborovou stravu a ekonomiku nouze téměř ve všem. Konkrétní spotřební koš stanovuje: Potraviny, které jsou zařazeny ve spotřebitelském koši pro základní sociálně-demografické skupiny obyvatelstva celkově v Ruské federaci (v následujícím složení a objemech, která mají odpovídat ročnímu průměru na jednoho člověka (pracujícího, důchodce a děti):

Pečivo (chléb, těstoviny v přepočtu na mouku, mouka, kroupy a luštěniny: 126,5 kg, 98,2 kg, 77,6 kg

Brambory: 100,4 kg, 80 kg, 88,1 kg

Zelenina a melouny: 114,6 kg, 98,0 kg, 112,5 kg

Čerstvé ovoce: 60 kg, 45,0 kg, 118, 1 kg

Cukr a cukrárenské výrobky v přepočtu na cukr: 23,8 kg, 21,2 kg, 21,8 kg

Masné výrobky: 58,6 kg, 54,0 kg, 44,0 kg

Rybí výrobky: 18,5 kg, 16,0 kg, 18,6 kg

Mléko a mléčné produkty v přepočtu na mléko: 260,0 kg, 257 kg, 360 kg

Vejce: 210 kusů, 200 kusů, 201 kusů

Máslo, margaríny a další tuky: 11,0 kg, 10,0 kg, 5,0 kg

Další výrobky (sůl, čaj, koření): 4,9 kg, 4,2 kg, 3,5 kg

Není náhodou, že před každými volbami do federálních nebo regionálních parlamentů vznikají mezi kandidáty znovu a znovu diskuze o tom, na základě jakých norem se tento spotřebitelský koš počítá. Je to za základě norem z pracovních táborů, Leningradu v době blokády nebo nějakých jiných? Ve skutečnosti se ruský spotřebitelský koš takto rozpočítává na základě ustanovení OSN pro rozvojové země Afriky a Asie. Nicméně, jak známo, klima v Rusku není africké, nemluvě už o tom, že země má ambice na roli jedné z velmocí.

V posledních letech bylo možné sledovat následující obrázek: Rosstat (ruský statistický úřad) souběžně přiznával růst cen a snižovala se výše životního minima. Například ve třetí čtvrtině roku 2015 podle oficiálních čísel činil růst inflace ve srovnání s předchozí dobou 0,72 %, přičemž životní minimum se ve třetím čtvrtletí téhož roku snížilo o 3,4 % ve srovnání s předchozím obdobím.

S ohledem na podobné „zázraky“ předseda Výboru Státní Dumy pro rozpočet a daně A. M. Makarov na Petrohradském ekonomickém fóru v roce 2017 poznamenal (cituji podle paměti): Od té doby, co jsme podřídili Rosstat ministerstvu ekonomického rozvoje máme po ruce jakékoliv ukazatele! Pokud se bude boj s chudobou řešit tímto způsobem, pak se okamžitě ukáže jako „poražený“, všechny chudé prohlásí za bohaté nebo aspoň za zabezpečené.

Rusko nemá chudé důchodce?

Představitelé vlády i na tribunách parlamentu často tvrdí, že v Rusku nejsou chudí důchodci. Argument zní následně: podle platného zákona se k penzím, které jsou nižší, než je životní minimum Ruské federace, doplácejí doplatky do výše životního minima, a to z federálních nebo regionálních rozpočtů.

Nicméně je nutné si uvědomit, že životní minimum důchodce v Rusku je o dost nižší než v případě pracujícího, jehož výše je také značně snížena. Pro první čtvrtinu roku 2019 se životní minimum pracujícího člověka stanovuje na 11 655 rublů, pro penzisty se jedná o 8 894 rublů. Přičemž je známo, že potřeba potravy je jen málo závislá na věku; náklady na komunální služby jsou pro penzisty i pracující stejné; potřeba léků s věkem jenom roste. Mimochodem podle materiálu Nejvyššího kontrolního úřadu pod vedením Taťány A. Golikovové (dnes vicepremiérka pro sociální otázky) je bezplatná lékařská pomoc v zemi stále více vytěsňována ve prospěch placených služeb. Kromě toho se autor článku opakovaně setkal s tím, že důchodci (především na vesnici) ze svých důchodů ještě podporovali vnuky a děti bez práce.

Připomeneme si zde informace o výši průměrných penzí v roce 2018:

Švýcarsko: 3400 dolarů, Japonsko: 2850 dolarů, Německo 2650 dolarů, USA: 2150 dolarů, Řecko: 930 dolarů, Česko: 570 dolarů, Polsko 510 dolarů, Estonsko: 440 dolarů, Rusko: 215 dolarů, Kazachstán: 160 dolarů, Bělorusko: 160 dolarů, Ázerbájdžán: 120 dolarů, Ukrajina: 100 dolarů, Gruzie: 90 dolarů, Kyrgyzstán: 60 dolarů, Tádžikistán: 50 dolarů

Mít děti je recept na chudobu

Ti nejchudší v Rusku ale nejsou důchodci, ale rodiny s dětmi. Podle informací Rosstatu je v posledních letech mezi chudými 60 % rodin s dětmi.

Podíl málo majetných domácností s dětmi do 16 (18) let věku v celkovém počtu málo majetných domácností (domácnosti s průměrnými zdroji nižšími než životní minimum):

2012 – 62,2 %

2013 – 64,0 %

2014 – 62,9 %

2015 – 62,6 %

2016 – 62,4 %

2017 – 81,0 %

A podle informací Rosstatu od roku 2011 až do roku 2016 tyto rodiny chudly. V roce 2011 jim jako životní minimum na člověka stačilo 1768 rublů, v roce 2016 to bylo už 2836,8 rublů. Co se týká roku 2017, tak ten se stal rekordním v případě podílu chudých rodin s dětmi. Přičemž platí, že čím více je v rodině dětí, tím spíše se rodina propadne pod hranici chudoby.

Ruské životní minimum bylo opakovaně podřízeno zkouškám experimentálního druhu ze strany těch, kteří si zvykli žít dobře, včetně novinářů a členů parlamentu. Přičemž jeden poslanec-rekordman tvrdil, že by s těmito penězi mohl žít týden. Jiný přiznal, že za jeden večer v restauraci s rodinou projedl více než stanovuje zákon pro jeho voliče na celý měsíc.

Minimální mzda

Není tedy vůbec náhodou, že Federace nezávislých odborů Ruska stále dokládá, že více či méně dobře může žít ne ten, kdo dostává peníze na úrovni ruského životního minima, ale ten, jehož příjmy nejsou nižší, než je minimální spotřební rozpočet. Mimochodem, za roky poslední ekonomické krize (2014 až 2016) se tento rozpočet v kontextu periodického snížení oficiálního životního minima zvýšil z 25 tisíc rublů na 36 tisíc rublů. Na tuto úroveň by se měla zaměřit domácí politika ve vztahu k minimální mzdě. Samozřejmě, že ne najednou, ale postupně.

Podle údajů Federace nezávislých odborů Ruska dostávalo kolem poloviny zaměstnanců Ruska do roku 2014 plat, který byl nižší, než je minimální spotřebitelský rozpočet. V současnosti se tento ukazatel prudce zhoršil. Kromě jiného zmiňme, že v podmínkách nezvykle vysokých nerovností v příjmech se měla sociální politika orientovat ne na průměrnou, ale na mediánovou mzdu, pod jejíž úrovní se ocitají mzdy poloviny zaměstnanců.

Na konci roku 2018 vláda Ruské federace informovala o tom, že prezidentské dekrety z května 2012 (květnové dekrety) vyplnila na 94 %. Přičemž ale nebyla vysvětlena metodika počítání těchto procent. A nebylo to náhodou: údaje vlády se ostře rozcházely s hodnocením odborníků, ale dokonce i s údaji Všeruské lidové fronty, která je organizací pro rozšíření základny prezidenta Vladimira Putina. A tak podle údajů Rosstatu na konci roku 2017 dělala průměrná mzda lékařů v Rusku 53 tisíc rublů, ale podle šetření Všeruské lidové fonty se ukázalo, že 58 % lékařů dostávalo méně než 25 tisíc rublů.

Některá sociologická šetření dají reálnou představu o úrovni chudoby v Rusku. Například agentura VCIOM z jara 2017:

  • 10 % občanů nestačí peníze na potraviny – to není chudoba to je už bída;
  • 29 % má dost peněz na jídlo, ale nemá už na oblečení – to je chudoba;
  • 41 % má peníze na jídlo a oblečení, ale nestačí jim na pořízení zboží pro další využití – to je vyšší část nízké třídy; (podle názorů některých ekonomů, např. M. D. Děljagina, by i tato skupina měla patřit k chudým);
  • 14 % si může dovolit to popsané shora, ale nic víc – to je reálný rozsah střední třídy – v sociálních státech Evropy se jedná o 60 % lidí;
  • jenom 3 % si mohou dovolit bez problémů koupit auto, ale už ne byt nebo chatu – to je nižší vrstva vyšší třídy;
  • ostatní 3 % představují skutečnou vyšší třídu (bohatých).

Podle jiného výzkumu, který provedl Rosstat v rámci Komplexního sledování podmínek života obyvatelstva v roce 2018 jsou údaje následující:

  • 79,5 % ruských rodin má zjevné finanční problémy, včetně 14 %, které se setkávají s velkými těžkostmi.
  • konkrétně potom: 53,1 % rodin si nemůže dovolit vyměnit obyčejný nábytek, který už se nedá používat;
  • 52,9 % domácností se nemůže vyrovnat s „nečekanými výdaji“, například s nutnými lékařskými službami nebo opravami;
  • 49,1 % si nemůže dovolit trávit dobu odpočinku mimo svůj domov;
  • 35,4 % si nemůže dovolit pořídit každému členovi rodiny 2 páry bot podle sezóny, po jedné na každou sezónu;
  • 25 % si nemůže dovolit pozvat hosty na rodinné oslavy, jako jsou narozeniny nebo vánoce;
  • 21,1 % nemá možnost konzumovat ovoce v každé části roku;
  • 11 % si nemůže dovolit zaplatit životně důležité léky;
  • 10,1 % si nemůže dovolit pořídit si potraviny z masa, drůbeže, ryby (nebo odpovídající vegetariánskou stravu) aspoň jednou za dva dny.

Další šetření poskytují zhruba analogické výsledky: skoro každá desátá ruská rodina žije v podmínkách nedostatku peněz na potraviny (bída) a ještě asi 30 % se musí považovat za chudé. Celkově tak ruská chudoba činí 40 % obyvatelstva.

Uvedeme údaje Federace nezávislých odborů Ruska o úrovni minimální mzdy v různých zemích: Německo: 1400 eur, Francie 1100 eur, Čína 500 dolarů, Turecko 460 dolarů, JAR 180 dolarů, Rusko 175 dolarů, Brazílie 170 dolarů, Indie 64 dolarů.

Je zřejmé, že tato čísla nedají přesnější představu o vztahu úrovní minimální mzdy, protože nejsou propočítána k paritě kupní síly. Je také očividné, že slavná formulace Olgy Goloděcové o unikátní ruské chudobě je spravedlivá jenom tehdy, když je Rusko srovnáváno se zeměmi rozvinutého trhu (kapitalismu). Pro ostatní země rozvíjejících trhů (například Indii) není chudoba pracujících tak unikátní. Přesto ale ruská ekonomika umožňuje značně zvednout výši odměn pro pracovníky, včetně minimální mzdy. A přineslo by to výhody nejenom pro lidi, ale i pro hospodářství.

Příčiny chudoby v Rusku

3. dubna 2019 se vicepremiérka Taťána Golikovová na takzvané „vládní hodince“ v Dumě vyjádřila v tom smyslu, že vláda studuje příčiny chudoby v Rusku. Jsem toho názoru, že dávat rozpočtové prostředky do podobného výzkumu nemá smysl, protože dokonce i povrchní pohled na věc ukazuje minimálně šest příčin.

První příčinou je neúnosně nízká minimální mzda, která nezajišťuje životní minimum dokonce pro samotného pracovníka (z minimální mzdy se platí 13% daň z příjmu), natož jeho rodině.

Druhou příčinou je neúnosně nízká minimální penze. Není bez důvodu, že prezident Vladimir Putin nařídil nejprve zvednout penze na výši životního minima a pak je indexovat. Je zajímavé, že když KSRF navrhovala, aby se minimální mzda zvýšila na 25 tisíc rublů za měsíc, byla obviněna z populismu. Nicméně akademik a ekonom A. G. Aganbegjan v dubnu 2019 na expertním zasedání Prezidia Svobodné ekonomické společnosti navrhl zvýšení minimální mzdy i penze na 25 tisíc rublů, ale nikdo ho z populismu nevinil.

Třetím důvodem je reálná nezaměstnanost, která je s ohledem na velké číslo lidí pracujících v podmínkách neúplného pracovního dne mnohem vyšší, než je oficiální statistika.

Čtvrtou příčinou jsou děti: čím více dětí, tím větší chudoba rodiny.

Pátou příčinou je ekonomická stagnace, praktická absence ekonomického růstu. Propad ekonomiky začal ještě před sankcemi ve čtvrtém kvartále roku 2013, v letech 2014–16 měla země negativní růst. A v roce 2019 v souvislosti s požadavky prezidenta Ruska předhonit světová tempa ekonomického rozvoje měl být plánovaný růst ekonomiky na úrovni 1,3 %. Ovšem ukazatel první čtvrtiny roku 2019 ukazuje jen 0,5 %. Přitom ale životní úroveň obyvatelstva už šestým rokem padá.

Oficiální předpovědi o střednědobé perspektivě se rozcházejí. Ministerstvo financí očekává 7% růst v roce 2021. Ministerstvo hospodářského rozvoje zase předpokládá, že až kolem roku 2024 se ekonomika přiblíží k růstu tempem 3 %. Je jasné, že chudobu je možné porazit především zvětšením společného „koláče“.

Šestou příčinou chudoby v Rusku je rekordní výše sociální nerovnosti. Současné Rusko představuje klasickou ilustraci teze Karla Marxe, že chudoba se rodí z bohatství. Země má rekordní sociální nerovnost v rámcích skupiny G20. Podle údajů švýcarské agentury Credit Suisse 1 % kontroluje 71 % národního bohatství.  Přitom Rusko ve skupině G20 zůstává jedinou zemí bez progresivního zdanění.

Pomáhá vládní politika boji proti chudobě?

Na místě je otázka ohledně toho, nakolik ekonomická a sociální politika vlády v jejích základních parametrech pomáhá v reálném snižování chudoby v zemi? Podívejme se na dva příklady.

Prvním příkladem je takzvaná důchodová reforma, přesněji zvýšení věku odchodu do důchodu. Do doby přijetí zákona mohli muži ve věku od 60 do 64 let dostávat mzdu a penzi vedle toho. Totéž platilo pro ženy ve věku 55-59 let. Podle nového zákona budou moct dostávat jenom mzdu, přičemž často nízkou. Další se stanou nezaměstnanými. Není moc těžké si domyslet, jak se to promítne na výši chudoby.

O dalších sociálních důsledcích zákona hovoří čísla o počtu mužů, kteří se v různých zemích nedožijí 65 let věku: Švýcarsko, Island: 10 %, Švédsko, Itálie, Nizozemsko, Malta, Norsko: 11 %, Litva 36 %, Moldavsko 37 %, Ukrajina a Bělorusko: 40 %, Rusko 43 %.

Je tedy očividné, že po zvýšení věku pro odchod do důchodu se podíl ruských mužů, kteří se nedožijí 65 let věku ještě zvýší a země obnoví smutný evropský rekord.

Druhým příkladem je zvýšení daně z přidané hodnoty (DPH). Dokonce i ministerstvo pro ekonomický rozvoj přiznalo, že v důsledku toho ceny, včetně cen životně důležitých potřeb, vyrostly výš, než se předpokládalo. Počet chudých se díky tomu jen těžko umenší. Zato je s tím zjevně spojeno „plánované“ zpomalení růstu ekonomiky v prvním čtvrtletí roku 2019. Stagnace má, jak už jsem připomenul, s chudobou přímou souvislost. Není tak překvapením, že Nejvyšší kontrolní úřad nepředpokládá do konce roku 2019 snížení chudoby v Rusku.

Rusko potřebuje novou hospodářskou a sociální politiku

Podle mého mínění k tomu, abychom porazili chudobu, je nutná principiálně nová hospodářská a sociální ekonomika. Zde jsou tři pilíře, na kterých by se mohla stavět:

1) Nová industrializace: obnovení zničeného průmyslu na nové technologické úrovni, včetně digitální;

2) spravedlivější přerozdělení: snížení daní na domácí výrobky, jejich zvýšení pro „oligarchy“, tj. pro lidi s vysokými příjmy aspoň na takovou úroveň, jakou mají USA po trumpovském snížení;

3) zvyšování vkladů do lidského potenciálu Ruska, včetně vzdělání, medicíny, vědy a kultury.

Skončím citátem z vlastního vystoupení na kulatém stole Státní Dumy 8. dubna letošního roku: „V opačném případě bude reálná chudoba v zemi růst v kontextu zpráv o tom, jak nad ní vítězíme a budeme si muset vzpomenout na smutnou prognózu: žit budeme špatně a ne dlouho. Takže pojďme raději žít lépe a déle.“

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.