Od „globální Británie“ až k rozpadu. Rozloží brexitové drama britskou unii?

Veronika Sušová-Salminen ukazuje na spojnice mezi odchodem Británie z EU, imperiální nostalgií a stavem britské politické unie.

Proces odchodu Velké Británie z Evropské unie není rozhodně procházkou růžovou zahradou a ani vizitkou současné britské politické scény, jejíž stav nyní reprezentuje nový premiér země Boris Johnson. Brexit se stává problémem, který vůbec nemusí skončit pro Británii dobře. A nepomůže tu konstatování, že celý odchod z EU je lokálním projevem poslední cyklické krize kapitalismu (Velká recese) a že Evropská unie je pro její členy stále více problémem než řešením.

Je zde celý okruh problémů, který má pro Británii, jak ji známe, výbušný potenciál. Tím prvním je samozřejmě odchod z EU bez jakékoliv dohody, tedy vstup do chaotického vakua, který se nejspíš neobejde bez velkých ekonomických ztrát. A jak víme, tak obecně platí, že ztráty jsou v současném systému rozloženy zásadně nerovnoměrně, hlavní díl zaplatí ti dole, ti nejchudší. Jak bude vypadat „externalizace“ nákladů na jakýkoliv Brexit, si není těžké představit. Je rovněž jasné, že celé vyjednávání se stalo pro Evropskou unii exemplárním případem – Brusel to nechce Británii v žádném případě ulehčit, protože nechce, aby se stala precedentem, vzorem pro ostatní. To je primární motiv za současným „tvrdým“ postojem Bruselu.

Budoucnost Británie jako politické unie

S Brexitem souvisí ale také další řada otázek, která se může stát potenciálně obrovským problémem do budoucna – a to je budoucnost Velké Británie jako politické unie složené z politických celků, které v posledních dekádách hledají stále větší autonomii v rámci této unie. Nejde jenom o Severní Irsko, které se stalo kamenem úrazu jednání mezi londýnskou vládou a Bruselem, tj. spor o status Severního Irska a o hranici mezi Irskem a Severním Irskem (tj. v podtextu problém sjednocení Irska).

Jde také o Skotsko, které je výrazně a tradičně (historicky) proevropsky/kontinentálně orientované, referendum o Brexitu pro něj byla porážka a s negativními dopady zde poroste nespokojenost s Londýnem. V souvislosti s Brexitem a dohodou o Brexitu má Edinburgh zatím skutečně všechny důvody k nespokojenosti. A v souvislosti s odchodem z EU se ve Skotsku stále častěji mluví o novém lidovém hlasování o nezávislosti země. Poslední průzkum dává zastáncům nezávislosti 46 % vůči 43 % těm, kdo si přejí zůstat.

Oba problémy mohou potenciálně znamenat rozpad Spojeného království. Někteří si už všimli toho, že odchod z EU souvisel do značné míry s anglickým nacionalismem a s imperiální nostalgií v podobě „globální Británie“. To znamená nové role Británie jako globálního aktéra, její návrat do velké hry, sny o tom, jak se Británie znovu stane apoštolem „volného trhu“ a vojenskou velmocí – například otevřením nových námořních základem v Asii, tj. o její faktický pokus o návrat do úlohy hlavní asijské velmoci.

Na těchto řečech o globální Británii je asi nejzajímavější to, jak vykládá členství v Evropské unii jako jakousi nevyřčenou brzdu globální role Velké Británie. S odchodem z EU se mají zemi otevřít nové možnosti, zatímco členství mělo Spojené království celkově (nejen obchodně) omezovat v jeho globálním rozletu. Je to samozřejmě mytologie, nikoliv realita.

EU a Británie: Od krize ke krizi

Evropská unie je dílem neoliberálního stádia globalizace – stojí na základně v podobě Maastrichtské dohody (1992) a následně Lisabonské dohody (2007). Její historičtí předchůdci se formovali po druhé světové válce, která vedla k přesunu těžiště moci za Atlantický oceán, oslabila evropské velmoci a začala etapu dekolonizace či národně osvobozeneckého boje především v Asii a v Africe.

Dekolonizace pohřbila britské impérium, které dodnes mnozí vnímají „liberálními“ růžovými brýlemi, jako by se ho netýkalo vykořisťování, rasismus a globální zlodějna. Volný trh byl součástí tohoto přerozdělování bohatství odjinud. Evropská integrace byla mírovým projektem pro kontinent, ale byla také „bebíčkem“ na propad významu evropských velmocí po roce 1945 a na zkušenost dvou velmocenských globálních válek, jejichž zdrojem byl evropský imperialismus. Británie byla nedílnou součástí tohoto příběhu, ne jeho ostrovním svědkem.

Vlastní vstup Británie do EHS v roce 1975 existoval v určitém kontextu. Jednak se země potýkala s poměrně vážnou ekonomickou krizí, stagflací 70. let, a také (což je důležité) s propadem vnějšího obchodu s bývalými britskými koloniemi. Členství se tak jevilo jako alternativa, i když s ním byl vždy spojen ambivalentní vztah ke kontinentu. Kromě toho byl s odchodem generála Charlese de Gaulla z politiky spojen odklon od pojetí evropské integrace jako kontinentálního projektu bez Velké Británie. A vstup Británie tak hlásal nástup atlantismu, v jehož stínu EU žije se stále více negativnějšími důsledky dodnes. Podobně jako v současné době (záhy po odhlasování vstupu do EHS referendem) podpora členství poklesla. Další hospodářská krize v Británii spojená s Velkou recesí naopak vedla k odchodu z EU. Tedy, je tu určitý vzorec chování, který ovšem připomíná politiku ode zdi ke zdi. Británie totiž už nemůže svůj vztah k evropskému kontinentu formulovat prostřednictvím svého impéria.

Čtyřicet let devolucí

Nedá se přehlédnout, že vstup Velké Británie do EHS pod sloganem „Británie v Evropě“ v roce 1975 se odehrál v kontextu nového uspořádání britské unie (unie byla oficiálně vyhlášena v roce 1707 jako Union with Scotland Act). A toto nové uspořádání vedlo k devoluci pravomocí z centra na periférie – jednalo se o přesun legislativních pravomocí do Skotska (1978) a neúspěšně do Walesu (1978), které pokračovalo v roce 1994 dalšími úpravami, aby vrcholilo dohodami o statusu Severního Irska (1998). Fakticky lze hovořit o tom, že politické uspořádání Británie se v posledních 40 letech proměňuje, a to směrem k devoluci (podstoupení) pravomocí pro původní historické země, které prošly obdobím znovuoživené národní a etnické identity v neprospěch té „britské“. Ostatně pojem „britský“ stál vždy na vodě a byl spojen s imperiální expanzí a konkurencí (především s Francií).

Spolu s jejich faktickým koncem se projevily zaváté vzpomínky, konflikty a kulturněpolitické hranice na ostrovech. Přičemž v případě hlasování o odchodu z EU byly vidět některé z těchto hranic, a to v případě Skotska a Severního Irska (a naopak jinak v případě Walesu). Konstrukce Británie jako celku z různých historických zemí pod taktovkou Angličanů, která vznikala v podstatě od středověku, se tak dekonstruuje (podle někoho dokonce dekolonizuje), i když samozřejmě nijak reálně už neodráží podmínky středověkých historických území.

Tyto devoluce byly nepochybně spojeny se snahami centra o to udržet nacionalismus na periférii pod kontrolou v rámci mnohonárodní Británie. Brexitová linie konfliktu uvnitř Británie – tj. především v otázce Severního Irska a dopadu odchodu z EU pro něj (i s ohledem na Velkopáteční dohodu z roku 1998) a dále silně proevropského Skotska – riskuje, že devoluce ztratí tyto neutralizační funkce. Stane se nástrojem k sebeurčení, a nikoliv už nástrojem politického kompromisu.

Otázkou tedy nyní je, zda Británie vstupuje také díky turbulencím Brexitu do závěrečného stádia procesu vnitroostrovní dekolonizace. Anglický kolonialismus začínal právě v Irsku na počátku 16. století a měl pokračování ve Skotsku v 17. a v 18. století. V obou případech se jednalo o procesy násilné, dokonce s prvky genocidy (potrestání obyvatel skotské vysočiny po jakobitských povstáních v 18. století), likvidace národní kultury (jazyka), náboženské netolerance spolu s vývozem problémů do kolonií – v podobě vězňů-kolonistů i vojáků-dobyvatelů.

Byla tu tak dvě britská impéria – to vnitřní na ostrovech a zaoceánské – a obě byla historicky propojena. Sny a mytologie o globální Británii odkazují k minulosti, ve které se vnitřní problémy na ostrovech vyvážely prostřednictvím expanze, rozmáchnutím se ven. Lze takové „řešení“ realizovat v podmínkách 21. století a v momentě, kdy se mění konstelace globální moci? Nejspíš ne. Chaotický odchod z EU tak má velmi pravděpodobný potenciál pro dekolonizaci na samotných ostrovech (například odchodem Skotska z britské unie, či obnovením snah o sjednocení Irska).

Mezi nostalgií a Hybris

Snění o globální Británii či o projektu „Empire 2.0“ v době, kdy se celý Západ ocitá v mnohočetné krizi, na jejímž konci (východisku z ní) není možné očekávat nový vzestup na globální výsluní, jen dokresluje slepou uličku celého Západu. Příznačné přitom je, že ony představy o „Impériu 2.0“ či nové „globální Británii“ představují fakticky obhajobu globalizace, migrace a moci kapitálu, které s sebou impérium historicky přineslo. Podporovatelé Brexitu pro předsudky vůči migraci z EU a členství v evropském neoimperiálním projektu na to jaksi zapomněli, což je pro nostalgii typické.

Nový globální vzestup Británie a potažmo Západu lze po vývoji ve 20. století čekat jen těžko. Dvacáté století s dvěma dobyvačnými globálními válkami nezvratně ukončilo pět set let nezpochybnitelné role západní Evropy při utváření osudu světa. Bohužel součástí „úpadku“ je nostalgie v kombinaci s degenerací elit, nedostatkem státníků, kteří umí předvídat důsledky svých kroků a zhodnotit současné trendy. Lidé jako Boris Johnson nerozumí tomu, že jejich rolí není obnovení impéria, ale už jenom uřízení relativního propadu moci Západu a nalezení vhodné konstelace soužití s těmi zeměmi, které sdílejí podobný osud (Rusko) a hlavně s těmi, které jsou na vzestupu (Čína). Brání jim v tom Hybris, domýšlivost a arogance, která si v antické tradici zasloužila trest bohů. Bohužel dějiny a ani mytologie znovu zdrojem poučení nebudou…

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.